Malajské lezení na ostrově Tioman

Autor: Jana Šimková <jrpl(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Jana Šimková podle thebmc.co.uk a materiálů od Steva Beckwit, Vydáno dne: 01. 12. 2009

---

Druhá cesta na věže Dragon´s Horn

Malajský ostrov Tioman leží v Jižním čínském moři. Je považován za jeden z nejkrásnějších na světě. Podle místní legendy je to prý proměněná čínská princezna, která letěla za svým vyvoleným princem a v těchto klidných a teplých vodách si chtěla pouze odpočinout. Jenže krása této oblasti ji učarovala natolik, že se rozhodla zůstat tu na věky.

Právě na něm se nachází dvě sesterské věže jménem Dragon´s Horn, které se staly na přelomu července a srpna letošního roku cílem dvou Welšanů Steva Beckwitha a Matta Travera. Konkrétně se chlapci vrhli na jižní věž, kde byla doposud zlezena pouze jedna jediná cesta, zatímco jižní věž zůstává stále bez výstupu.

Zatím jediná zde zlezená cesta se jmenuje „Waking Dream“ (5.9 A2). Vylezli ji společně Scotty Nelson a Nick Tomlin roku 1999. Roku 2002 jejich výkon zoopakoval pětičlený malajský tým. Domácím scházelo málo ke kompletně volnému přelezu, ale ten se nakonec podařil až o dva roky později američanům Sharrattovi a Jonesovi. Cestu ohodnotili jako 5.13a.

Následovalo pár dalších pokusů o zdolání věží, vždy neuspěšných. Takže když roku 2006 Traver navštívil ostrov a viděl zatím nevyužitý potenciál Dragon´s Horn musel se tam zákonitě vrátit. Letos v létě s Beckwithem atakovali panenskou západní stěnu jižní věže. Ta jim nabídla nejen jasnou přímou centrální linii, ale také dvanáctimetrový převis, který dvojice nazvala „The Great Roof“.

Přístup k samotnému lezení nebyl z nejjednodušších. Tři dny se plavili na ostrov, pak si stopli místní rybářskou bárku, která je dovezla do vesnice Mukut, nejbližší civilizace od jejich cíle. To však ještě stále nebyl konec přepravování, respektive začátek lezení. Následovalo 16 dní úmorného přenášení materiálu, včetně 100 litrů vody, do jejich „pralesního základního tábora“.

O pohodlnosti jejich hnízdečka svědčí přezdívka, kterou mu dali: Příkop. Popisují ho jako „vhlkou, blátivou, hmyzem zamořenou přírodu.“

Pět horkých suchých dnů, kdy teplota dosahovala běžně 35 stupňů, se rvali s historicky druhým výstupem na věž. Jejich čtrnáctidélková cesta je opravdu nenudila. Často zakládali obrovské friendy do skulin nejzvláštnějších tvarů nebo naopak stoupali dlouhými vzdušnými úseky bez jakékoli možnosti jištění. Ve chvílích nejzoufalejších musela dvojice dokonce umístit několik nýtů. Po 400 metrech dosáhli zalesněného vrcholu. Stalo se tak v pravou chvíli, protože Traverovi se v tropickém klimatu začaly zaněcovat a opuchat nohy, které si cestou poškrábal. Před sebou ještě ale měli slanění zpět do jejich Příkopu. To trvalo vysilujících 14 hodin.

Už při balení na cestu zpět jim bylo jasné, že tato oblast je plná spousty dalších lezeckých možností. Nejen na jim nyní již známé jižní věži, ale hlavně na té nedotčené severní.