Tádžikistán – přechod centrálního Pamíru I

Autor: Jiří Valenta <valyspeak(zavináč)yahoo.com>, Zdroj: Jiří Valenta, Dan Kraus, Vydáno dne: 08. 01. 2010

(jezero Jašilkul – jezero Sarez)

Po několika letech pohodlného poflakování a blaženém tloustnutí v Evropských turistických destinacích nastal čas pro lehčí odtučňovací kůru a kontrolu, jestli se člověk ještě obejde alespoň 24 hodin bez popcornu a záchodového prkénka. Stačí lehčí zatočení globusem a naslepo zapíchnutý špendlík a plán je na světě. Tádžikistán – rozlohou i počtem obyvatel blízký České republice, ale ve všem jiném naprosto odlišný a úchvatný.

 
Účastníci zájezdu (akce vznikla za podpory firmy FIREMNÍ PRODEJNY MEINDL):
Valy, Renata, Dan, Dáša, Radek
 

Do hlavního města Dušanbe je člověk dopraven v luxusním balení Turkish Airlines, s kratší zastávkou na kafe v Istanbulu. Neškodilo by na palubně letadla postupně snižovat rozmazlování s přibližováním k cíli. Upřímně, člověk po 2 teplých jídlech, svačince, kávičce s firemními ponožkami na nohou, škraboškou na očích a sluchátkách v uších pro příjemnější poklimbávání je procitnut do reality až velmi nešetrné :-). Pořád se ale jedná o hlavní město, zábava teprve přijde!


Čekání na letišti v Dušambe na vnitrostátní let do Khorogu
Čekání na letišti v Dušambe na vnitrostátní let do Khorogu, foto: Daniel Kraus


 
 
Tadžik Air – přežije krach ČSA?
Začátek našeho treku si bohužel velmi bezohledně zvolil svoji existenci asi 500km od hlavního města Dušanbe. Možnosti jsou dvě – po zemi nebo vzduchem, vyjádřeno časově, dva dny nebo 45 minut. Jsme zatím plni odvahy – průvodce ujišťuje, že za celou historii linky Dušanbe – Khorog, byla pouze jedna havárie (zbloudilá střela z Afghánistánu), volíme variantu 2. Lístky na vnitrostátní let lze bez problémů získat vhodnou kombinací postav o hlavu převyšujících místní, tvrdých loktů, dobré znalosti ruštiny a šestihodinového vyjednávaní (v opačném případě doporučuji variantu 1). Vybojované dobrodružství ale stojí za to: relativně zachovale působící „práškovací“ letadlo ruské výroby, kterému místní přezdívají „vzdušný traktor“, se tvrdě bije o každý výškový metr, který potřebuje k prosmýknutí se skrze pětitisícová zasněžená sedla. Drobné “turbulence“ při každém skoro pohlazení křídlem nějaké skály jsou samozřejmě v ceně. Přistání v Khorogu – nejvýznačnějším městě Pamírské oblasti – je už jen formalitou, na kterou už se adrenalinu v krvi nedostává. Ostatně, kravka zajišťující bezchybné zarovnání travního porostu s povrchem ranveje, z které vyrůstá, celkem rozumně po delší zralé úvaze pomalu uvolnila cestu řítícímu se letadlu.

Vzdušný traktor
Vzdušný traktor, foto: Daniel Kraus


 
 
Khorog nás mile překvapil. I když je poznat, že peněz zde není nazbyt, je patrné že si lidé váží toho, co mají, a snaží se to udržovat v čistotě a pořádku. Procházíme se v místním parku plném rozkvetlých záhonů a hrajících si dětí a Dan dokonce neodolá místní točené zmrzlině (bez následků). Únava se ale po 24 probdělých hodinách začíná hlásit o slovo – jdeme na kutě, zítra nás čeká perný den.


Městský park v Khorogu
Městský park v Khorogu, foto: Daniel Kraus


 
 
Pamir Highway
K výchozímu bodu našeho „výletu“ to zbývá už pouhých cca 100km (6 hodin) po Pamir Highway do vesničky uprostřed ničeho – Bulunkul. Pamir Highway je pojem sám o sobě (toto označení je běžně používané v literatuře). U člověka ze západní civilizace název jistě evokuje něco s minimálně 4 pruhy asfaltu, svodidly, velkými cedulemi a hustým kamionovým provozem. Jediné, co lze zde z toho nalézt, je hustý kamionový provoz – jedná se o hlavní (a jedinou) spojnici s Čínou. Silnice byla vybudována za Sovětského Svazu a kopírovala tehdejší hranici impéria, přes nehostinné pustiny Pamíru. Jedná se o úctyhodnou stavbu, silnice se zvedá téměř od hladiny moře až do nejvyššího bodu cca 4200m a je tedy vystavena extrémnímu klimatickému působení. Pravidelná péče (nový povrch cca jednou za 100 let) ji udržuje v téměř dokonalé kompaktním tvaru – asfalt člověk najde opravdu jenom na pár místech a i zde je lepší se mu vyhnout, protože ostré díry v asfaltu páchají na automobilu mnohem větší škody než drncavá polňačka vedoucí okolo. Na luxus cestování zde přidávají kamiony vířící nekonečná mračna drobného prachu, což nutí mít v 30 stupňovém vedru zavřená okénka. Jak toto přežívají západní cyklisti – dobrodruzi, které občas míjíme, opravdu netuším.


Provoz na Pamir Highway
Provoz na Pamir Highway, foto: Daniel Kraus




Pamir Highway - náhorní plošina 4000 n.m.
Pamir Highway - náhorní plošina 4000 n.m., foto: Daniel Kraus


 
 
 
Pamír – seznámení (1. – 2. den treku)
Vesnice Bulunkul je na konci světa – nebo spíš uprostřed ničeho. Nestíháme se divit. Rozdýcháváme výšku a snažíme se ujistit, že jsme se v maršrutce neprodrncali někam do oblasti saharského Atlasu. Takový je první dojem z vesnice Bulunkul (cca. 3750 m), která stojí v tak širokém, plochém a rostlinstva prostém údolí, že připomíná spíše vesnice z pouštních oblastí než malebnou horskou dědinu někde na svahu hory. Vítr, onen pověstný pamírský vítr, o kterém píše i Marco Polo, tu nemilosrdně metá prach na všechno, co se mu postaví do cesty. Všichni včetně zvířat jsou zalezlí v nějakém závětří a zakrytou tvář tu kvůli větru mají i muži. Jen několik dětí s drátem v ruce bezstarostně honí po vesnici starý ráfek z kola. Chvíli civíme jako vyjevení a pak nám nezbývá než nalézt ochranu v závětří našich stanů, které stavíme asi hodinu chůze od vesnice.


Bulunkul, vesnice uprostřed ničeho
Bulunkul, vesnice uprostřed ničeho, foto: Daniel Kraus




První noc pod stanem v Pamíru
První noc pod stanem v Pamíru, foto: Daniel Kraus


 
 
 
 
Po noci plné lapání po dechu a převalování se ze strany na stranu se vydáváme k jezeru Jašilkul. Cesta vede plochým údolím připomínající spíše výjevy z pouště než hory. Zdá se, že se s výškou všichni vyrovnali poměrně dobře, a tak panuje dobrá nálada a nadšení. Jediné, co nás nepřestává udivovat a budit v nás respekt zároveň, je nehostinost celého místa. Široké údolí lemují mírné hřebeny. Ty, ač okolo 4000 metrů vysoké, připomínají mírným tvarem spíše českou pahorkatinu. O tom, že nejsme na rodné hroudě, svědčí téměř stoprocentní absence rostlinstva – jediná zelená je k vidění v láhvi v batohu. Obloha vymetená, celý den praží slunce, před kterým není úkrytu. A samozřejmě pro velehory typické zkreslení vzdáleností – bod, ke kterému byste v Čechách šli hodinu, je vzdálen více jak půl dne chůze. Naprosté ticho ruší pouze šoupání bot.


Počáteční nadšení
Počáteční nadšení , foto: Daniel Kraus




Krutá realita pouště
Krutá realita pouště, foto: Daniel Kraus


 
 
Tyto nehostinné podmínky z nás poměrně brzy vysávají elán a uvrhají nás do stavu otupělosti, ve které dorážíme k jezeru Jašilkul. U něj se setkáváme s dalším elementem typickým pro Pamír, který nás bude provázet po celý trekk. Je jím dokonale modrá leč ledová voda – brodíme řeku přitékající do jezera. Řeka je hluboká a dlouho hledáme ideální místo k přebrodění. To prokládáme alespoň osvěžující cachtačkou, když už tady nikde není ta horská bouda s vychlazeným pivem a párkem, které se vehementně dožaduje Daneček.


Cachtačka u brodění řeky
Cachtačka u brodění řeky, foto: Daniel Kraus




Jezero Yašikul
Jezero Yašikul, foto: Daniel Kraus


 
 
 
Ježek v kleci v údolí Langar (3. – 5. den treku)
Ticho Jašilkulu vystřídal hřmot řeky Langar. Po dvoudenním pochodu pouštní krajinou v okolí Jašilkulu na nás údolí Langar působí nebývale zeleně. Později při pohledu na fotky si to už nemyslíme. Je ale fakt, že tu řeku lemují krásné pameri, zelené, zpravidla podmáčené louky, dle kterých prý vznikl název Pamír. Také poměrně hustý výskyt salaší svědčí o větší přívětivosti místa.


Jezero Yashikul - přírodní hráz
Jezero Yashikul - přírodní hráz, foto: Daniel Kraus


 
Netrvá dlouho a následuje pozvání do jedné ze salaší. Bača šel s ovcemi na pastvu a doma je jen jeho žena se synkem. Žena občas působí docela zmateně. Nicméně pohoštění je vskutku královské – chléb, máslo, čaj a horké mléko působí jako energetická bomba po dnech strávených na instantní stravě. Jako poděkování dostává klučina zánovního ježka v kleci, kterého jsem náhodou našel při úklidu doma těsně před odjezdem. Ježek je z klece demonstrativně vyndán a zase zandán, tak aby kluk viděl, že je to možné, ale zároveň nestihl postřehnout co a jak. Pak už s ním mizí v salaši. Dan situaci komentuje slovy, že jsme způsobili podobnou situaci jako proslulá láhev Coca-Coly u Křováků ve filmu Bohové musí být šílení.


Místní chlapec obdarovaný ježkem v kleci
Místní chlapec obdarovaný ježkem v kleci, foto: Daniel Kraus


(Pokračování příště)