Tadžikistán - přechod centrálního Pamíru II
Autor: Jiří Valenta <valyspeak(zavináč)yahoo.com>, Zdroj: Jiří Valenta, Dan Kraus, Vydáno dne: 14. 01. 2010Dokončení, pohádka o Ghilovi
Tádžikistán – rozlohou i počtem obyvatel blízký České republice, ale ve všem jiném naprosto odlišný a úchvatný. V minulé části jsme se asolvovali prvních sedm dní treku.
Pamírci (6. – 8. den treku)
Převalením přes sedlo Langar (4629) se dostáváme do velmi odlehlých údolí, která jsou oproti okolí Bulunkulu velmi úzká a hluboká. Z těchto míst už se dá jenom těžkou uniknout – na všechny strany je to tu k nejbližší cestě sjízdné autem či vesnici několik dní chůze horami vždy s povinným překonáním vysokého horského sedla. Přesto i zde žijí v salaších Pamírci, místní domorodci. Ti jsou, stejně jako Tádžikové, perského původu. Avšak od Tádžiků se liší jazykem, kulturou i náboženstvím. Vyznávají totiž šiítský islám a díky odlehlosti Pamíru si zachovali prastaré perské dialekty i obyčeje, které si tu staletí žijí svým vlastním životem rozdílným nejen od zbytku Tádžikistánu ale i jiných oblastí Pamíru či dokonce sousedních údolí. Vznikla tak svérázná kultura a možnost jejího poznání byla jedním z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli přejít centrální Pamír.
Pod sedlem Langar, foto: Daniel Kraus
Odlehlé údolí za sedlem Langaru, foto: Daniel Kraus
Odlehlost jejich domovů a celková chudoba regionu je předurčuje k plně přírodnímu životu. Obchody tu nejsou a i kdyby tu byly, tak by prostě nebyl dostatek peněz na nákup. Žije se tu tedy v naprosté skromnosti a prostotě. To má minimálně tu výhodu, že je tu naprostá absence (plastových) odpadků. Když už u někoho v chýši vidíme igelitku či PET láhev, je patrné, že s ní zacházeno jako s majetkem nikoliv spotřebním zbožím. A samozřejmě bio-potraviny tady nejsou luxusem ale nezbytností.
Na návštěvě u místních, foto: Daniel Kraus
Místním rozhodně nechybí nic z vyhlášené muslimské pohostinnosti. Pohoštění obvykle probíhá v místnosti, jakémsi obýváku, kam nesmí ženy. Tedy místní ženy, turistky jsou považovány za hosta. Zákoutí s lavicí, která obvykle vznikla vyvýšením podlahy a slouží jako stůl i lavice zároveň, má i ta nejmenší salaš. Hostí nás obvykle čajem, kefírem či jakýmsi jogurtem, ve prostřed lavice nalámán chléb (lepjoška) a nechybí ani miska másla a někdy i horké mléko pro každého. Vše je přírodní, hutné, výživné.
Na druhou stranu i na takto odlehlých místech se občas nemůžeme zbavit pocitu, že se na nás dívají spíše jako na movité turisty než na hosty. Je otázkou, zda je toto vnímání turistů způsobeno činností neziskových organizací na Pamíru či prostě tím, že přes Pamír vedla hedvábná stezka, a Pamírci tak zdědili obchodního ducha po předcích. Jedná se většinou o drobnosti, které se sice nepravidelně ale přesto několikrát zopakují. Vede nás to spíše k zamyšlení v kontrastu s odlehlostí jejich domovů než, aby nám to zkazilo celý dojem z výletu. Zdaleka ani trochu srovnatelné s tím, s čím se můžeme setkat ve středomořských přímořských letoviscích.
Místní děvčata (13 a 14 let), si umí anglicky říct o čokoládu a žvýkačky :-), foto: Daniel Kraus
Sněžný muž a jezero Sarez (9. – 10. den treku)
V této části přechodu bych mohl vyprávět, jak nás v noci navštívil jedovatý štír, o prvních stromech po 8 dnech, o obtížném překonávání lámavých skal, jelikož původní stezku strhaly laviny a sesuvy půdy, o omdlévání vyčerpaných kamarádů, o tak ledových a nebezpečných brodech, že je ženská část výpravy většinou probrečela (a i kluci si nejednou zařvali zimou) o pokusu o zadržení a osvobozující historku o „děvoške“ z tádžikské ambasády ve Vídni stejně tak o dobrodiní domorodců, avšak povím Vám o sněžném muži a jezeru.
Polední lenošení, foto: Daniel Kraus
Na Pamíru se běžně vyskytuje sněžný muž. Místní mu říkají ghil. Je vysoký, srstnatý, a po horách se pohybuje s neobyčejnou rychlostí a lehkostí. Jeho chování vůči lidem je zvláštní. Obvykle je zlý na lakomce, chvastouny a nedobré lidi. Avšak i dobrým lidem občas udělá nějakou pletichu – známé je především jeho měření sil s místními siláky, které na lovu, pastvě či na cestách vyzývá na souboj. Však o podobných soubojích vypráví nesčetné bajky.
Údolí sestupující k jezeru Sarez je opravdu nehostinné místo, foto: Daniel Kraus
Jsou ale známa i jejich přátelství s lidmi. Tato přátelství jsou velmi vzácná vyznačují se pevným poutem k jedné osobě. Nejinak tomu bylo při vzniku jezera Sarez, když pastevec a ghil vpodvečer tiše seděli na kameni nad vesnicí a pozorovali západ slunce. Ghil náhle vyzve baču, ať ho vezme na ramena a nese, co nejdál může. Bača se v duchu podiví, avšak příteli přání beze slov plní a unáší ghila pryč od vesnice. Když pozdě v noci padne bača vyčerpáním, naloží ho čerstvý ghil na záda a unáší unaveného baču dál a dál. Když už nemůže ani ghil začnou se vracet do vesnice.
Jezero Sarez (toto celé na fotce je pouze jedna z jeho mnoha zátok :-) ), foto: Daniel Kraus
Ke kameni, u kterého seděli večer se vrací až po rozednění. Jaké je bačovo překvapení, když na místě vesnice vidí jen velikou hromadu kamení. Pochopil, že, zatímco jeden druhého unášeli nocí, zemětřesení uvolnilo část hory, která pohřbila vesnici i s jejími obyvateli. Bača, který byl jediným přeživším, pochopil, že mu ghil svým podivným přáním zachránil život.
Sesutá přírodní hráz - důvod vzniku jezera Sarez, foto: Daniel Kraus
Jak to tehdy opravdu bylo s ghilem se už asi těžko dozvíme. Faktem je, že při zemětřesení počátkem roku 1911 došlo k obrovskému sesuvu hory do údolí řeky Bartang. Sesuv zavalil vesnici Usoi, ze které přežil pouze jeden člověk (zachráněný ghilem?). Zával byl tak ohromný, že přehradil celé údolí. Vzniklá hráz nese jméno zavalené vesnice, je přes 3 kilometry dlouhá a přes 550 m vysoká. To jí činní nevyšší přírodní hrází vůbec.
Čelo přírodní hráze jezera Sarez, foto: Daniel Kraus
Přehrazením údolí vzniklo jezero přes 55 km dlouhé. Jeho naplnění trvalo do roku 1920 a padla mu za oběť další vesnice – Sarez. Podle ní bylo jezero pojmenováno. Dle místních prý ale osud obyvatel Sarezu nebyl tak krutý jako osud sousedů Usoi. Než stoupla voda ještě stačili sklidit podzimní úrodu, posbírat věci a odejít jinam.
Dnes je jezero Sarez kýčovitě krásným a zároveň hrůzostrašným světovým unikátém. Představuje typický obrázek pro tuto část Pamíru – ledová, tyrkysově modrá voda, ze které vystupují příkré srázy hor tak vysokých, že mají zaledněné vrcholky, jejichž bílé špičky kontrastují s oblohou stejně modrou jako jezerní voda. Vše nádherně vypadá na fotkách, ze kterých člověk nepocítí spalující žár slunce, prach unášený prudkým větrem a ani si kvůli přítomnosti ledu a vody pořádně neuvědomí, že jde vlastně o poušť. Ve skutečnosti je ale krajina velmi nehostinná a při jejím přechodu se nemůžeme zbavit dojmu, že nás chce pohltit – svým suchem, vodou, chladem i žárem zároveň.
Avšak nevětší hrozbou nejen pro Tádžikistán ale i celou střední Asii je hrozící protržení hráze jezera. Hory v oblasti hráze na severním svahu jezera jsou velmi nestabilní. Neustále se z nich ulamují „kousky“ velikosti paneláku a padají do údolí. Panují obavy, že při větším zemětřesení (ale i teroristickém útoku) by mohlo dojít k narušení stability hráze a následnému provalení. Sněžní mužové by se pak asi měli co otáčet se záchranou svých lidských druhů, jelikož by povodňová vlna prý přešla přes pouště střední Asie a dosáhla Aralského jezera –největší povodeň v dějinách lidstva.
Poděkování FIREMNÍ PRODEJNĚ MEINDL za podporu akce, domorodcům za humanitární pomoc vyhublým poutníkům, Renče, že to nevzdala a Sarezu, že nepraskl.
Fakta – Trekk
Začátek trekku byl u vesnice Bulunkul, konec ve vesnici Baršadiv. Vzhledem k malé velikosti vesnic se často, byť trochu nepřesně, uvadí od jezera Jašilkul (3720) k jezeru Sarez (3200). Oficiální délka treku je okolo 10 dní – krom rychlosti chůze záleží, z jaké strany se obchází Jašilkul. Cca polovina trekku je ve výšce přes 4000m a nejvyšší povinné místo je sedlo Langar 4629.
Trek není nikterak orientačně ani technicky náročný. Největší orientační problém bylo včasné přebrození divokých a ledových řek. Brození ve špatných místech bylo asi největším objektivním nebezpečím. Hlavním technickým problémem bylo pak přejít skály a najít schůdnou cestu vedoucí od meteostanice Ircht po pobřeží Sarezu, kde původně již tak těžce schůdnou stezku, smetly laviny a sesuvy půdy – při hledání schůdného terénu nebezpečí zabloudění do lámavých skal. Vesnice přístupné autem (gazíkem) jsou pouze dvě výše zmiňované. Po cestě je několik sezónních salaší.
Přechod je zmiňovaný ve všech lepších průvodcích. Přesto ho ale mnoho turistů ročně neabsolvuje. Jeho odlehlost, délka a nehostinnost přírodních podmínek z něj dělají poměrně vážný podnik.
Trasa treku
Fakta – Pamírci
Pamírci, též zvaní Badachšánci, jsou původní obyvatelé Pamíru perského původu. Oblast Badachšánu se rozkládá na území Afgánistánu a Tádžikistánu. Pamírce totiž přibližně před 150 lety potkal podobný osud jako němce po válce – při dělení sfér vlivu v rámci tzv. Great game mezi velmocemi se carské Rusko s Británií dohodly, že hranice bude tvořit řeka Vanch. To, že oba břehy obývá jeden národ, tehdy nikoho z velmocí moc nezajímalo.
Po vzniku SSSR byl Pamír vyhlášen autonomní oblastí. Tzv. Gorno badachšánská autonomní oblast byla jakýmsi státem ve státě, kde pro překročení hranic z i do oblasti bylo potřeba speciální povolení. Na druhou stranu Moskva velmi podporovala vzdělání, rozvoj i kulturní rozvoj v autonomních oblastech, které vyhlašovala v podobně kulturně svébytných regionech po celém Svazu. Talentované pamírské děti tak studovali na předních universitách SSSR.
Dnes je na Pamír sice stále autonomní oblastí, ale spíše již jen na papíře – i když povolení ke vstupu je potřeba dodnes. Je tu patrný vliv neziskových organizací a blízkost Číny. Neziskové organizace se celkem úspěšně snaží o rozvoj území Pamíru, který stejně jako zbytek Tádžikistánu trpěl následky občanské války. Rozvoji značnou měrou napomáhají i levné čínské produkty dovážené po Pamir Highway. Avšak přítomnost Číny není jen geografická. Jezdí tu převážně auta čínské výroby nikoliv ruské, jak by člověk očekával, a čínské firmy opravují Pamir Highway i další infrastrukturu. Pro turistu je těžké odhadnout, kolik vlivu a v jakých sférách má stále Rusko. Avšak na první pohled kromě toho, že místní odchází za prací do Ruska, což přispívá k udržení ruštiny v regionu, to vypadá, že skoro žádný.
Místní na salaši , foto: Daniel Kraus
Účastník zájezdu v tradičním pamírských ponožkách, foto: Daniel Kraus