Taste of Patagonia

 

Vokno, neboli ventana je menší, asi tak třídenní, mezera lepšího počasí mezi počasím hnusným. Ti nejlepší v oboru dokáží vyrazit se zátěží ještě poslední den období hnusna, a další den během vokna vyběhnout zvolenou cestu. Předpokládá to ovšem shodu tří okolností: vokno, nedostatek práce a spolulezce. Letos byla vokna dvě. Kolega Tadeo během prvního úspěšně bleskově vyběhl na Torre Norte, čímž se stal v nejbližším okolí odborníkem na počasí.

Chile minulý týden postihlo zemětřesení. Celá dlouhá země je paralyzovaná. Naštěstí tady v jižní Patagonii jsme díky jiné zemské desce zůstali neotřeseni. Až na to, že kromě zeleniny a kreditu do telefonu se nedostává i turistů. Většina se zasekla někde po cestě, nebo dovolenou odřekla. Tím se řeší dvě ze tří okolností, rázem je nedostatek práce a dostatek spolulezců.

 

Dále se snažíme řešit počasí. Tadeo, jak bude zítra? Tadeo chvíli mrká do map s vlnama, a pak prohlásí, jó, jasný vole, bude krásně! Plán je asi nejlehčí vysoká hora v okolí, Monte Almirante Nieto, 2668 m.n.m. Nejde ani tak o lezení, jako spíš o průstup megažlabem, kousek skály a delší vrcholový hřeben. Nutno upozornit, že výchozí bod, Puerto Natales, se nachází v nadmořské výšce 0 m.n.m. Balíme trochu vybavení, a ve tři ráno už valíme do parku, ve složení já, Ro - šéf nás kajakářů, Serkan - kolega z Turecka, a Hernán - místní průvodce.

 

 

 

Epizoda I. Klíče: Hernán bydlí kousek od města a tak u něj ve tři nenápadně škrábem na okno, abychom nevzbudili mimino. Usedáme do auta. Ro se ptá, kde jsou klíče. Aha, v kufru. Sedadlo nejde odklopit. Baterky jsou v kufru, do kterého se po tmě deset minut se dobýváme, poté Serkan upozorňuje, že klíče leží na sedačce spolulezce.

 

Epizoda II. Králíci: Po autoprázdném asfaltu si to valíme z Natales směrem štěrková cesta do parku, když Serkan hlasí: bacha zajíc! Ten je následně namotán na pravé přední kolo. Za pět minut Serkan hlásí, bacha králík! A už dělá společnost zajícovi. Ro, který řídí, dnes porazil víc hlodavců než za celý život.

 

Epizoda III. Koně: Vyrážíme od Refugia, na hlavě čelovky, které ale nejsou potřeba, protože je zcela jasno, a na cestu nám svítí úplněk. Najednou je před námi něco černého, Serkan, který zřejmě nejlépe vidí, hlásí: bacha koně! V úplném bezvětří a v měsíčním světle se proplétáme stádem spících koní, hlavu mají všichni směrem na jih, a ani nehnou ocasem.

 

Almirante Nieto, normálka vede vysněženým žlabem vlevo

Po šesté hodině procházíme kolem taktéž spícího refugia Chileno, a před osmou se blížíme k oblíbené vyhlídce base Torres. Zde se odkláníme od cesty, a otravní Izraelci, kteří se byli davově podívat na východ slunce nad Torres na nás řvou, že jdeme špatně.

Po menším suťovisku začíná konečně žlab. Kvalita je klesající, stejně tak jako naše tempo. Žlab se skládá z volného kamení, kluzkých skalisek a sněhu. Měníme hůlky za cepíny a zvolna se propracováváme vzhůru. Hernán a Ro zůstávají pozadu, Serkan nasadil rychlé tempo, poté co zpozoroval mírný vítr a minimráček poletující za věžemi. Žlabem se kloužeme směrem nahoru, a občas bohužel i dolů, něco přes tři hodiny. Dorážíme na hřebínek, na jehož druhé straně se přede námi otevírá krásný popraskaný ledovec a pod ním jezera národního parku. Bohužel, druhým směrem za Torres už je tou dobou pěkný černý mrak, a vítr nabral standardní patagonskou rychlost. Ro a Hernán někde váznou, a tak na sebe postupně oblékáme úplně všechno. Serkan pochybuje o dalším postupu.

 

 

 

 

Hernán doráží s tím, že je v doslovném překladu na sračky, a že dál už asi nemůže. Serkan ho cpe sendvičem, a tváří se, jako že vůbec nezačalo sněžit. Oblékám pár kulichů, tlustou bundu a rukavice. Před sebou máme kratší lanovou délku, obtížnosti téměř žádné. Po osedákování začíná sněžení i vítr nabírat grády, ale děláme jako že nic, a free solo se vydáváme vzhůru mokrou skálou. Hele, to je pěkný chyt, škoda, že je plný vody, hmm, jiný tu není, čvacht. Dřív, než s tím můžeme cokoliv udělat, sápeme se nahoru prakticky vodopádem, rukavice jsem měla suché asi tak tři sekundy. Hernán se tváří nešťastně.

 

 

První hodně silný poryv větru přichází, když už jsme všichni nad skálou. Padáme k zemi. Naštěstí v blízkosti slanění, ústup musí být bleskový, všichni víme, že počasí bude v příštích minutách ještě horší a tak rychle, jak to jen se zasněženým a mokrým lanem jde, zas mažem oním vodopádem dolů. Ro řve do větru " Tadeo puto!" překladu netřeba. Po laně mi do rukávu tečou proudy vody. Na hřebínku se snažím fotit, ale s těmi zmrzlými pahýly co mám místo prstů prakticky nevím co mačkám, a jestli vůbec něco mačkám.

 

 

Bez dalšího otálení nabíráme zpáteční směr naším oblíbeným žlabem. Nejvýhodnější se ukázal postup sněhem, i když je občas nad kolena. Vítr ještě pořád sílí, a během chvíle nám vichřice žene do tváře hnusné pichlavé kroupy. Několik minut nevidím ani vlastní boty, natož ostatní členy posádky, a snažím se hrabat dál sněhem směrem, o kterém si myslím, že je dolů. Říkají tady tomu romanticky "viento blanco" neboli bílý vítr. Po chvíli se bílo trochu otvírá, a vidím, že každý bojuje o další postup stejně jako já.

Brzy jsem pryč ze sněhu. Bohužel místní suť se neskládá z malých kamínků, ale z poměrně solidních balvanů, které se člověku při chůzi směrem dolů valí na lýtka v menších lavinách. V tu chvíli už přestalo krupobití, ale vítr je stále silnější a to v poryvech a z jakéhokoliv směru. Chůze ve vichřici okolo 90 km/h je obtížná disciplína i na asfaltu. V suťovisku nemožná.

Chvíli se opírám do větru, který jde proti mě, když v tom se prudce otáčí a podráží mi nohy, třísk do kamení. Poryv slábne a já se zvedám, deset kroků, třísk do kamení bokem. Připadám si trochu neohrabaně, a tak nenápadně sonduji jak jsou na tom ostatní. Serkan je přede mnou a sedí na zadku v suti. Hernán za mnou vlaje na cepínu a Ro se právě neúspěšně pokouší vstát. Dalších pár kroků a znovu nohy jak podťaté, tentokrát jedu dolů i se značným množstvím kamenní, brzdím cepínem. Nad námi se objevují první známky modra. Každý jinou částí žlabu více a někdy méně kontrolovaně padáme z hory dolů. Je to hnus, ale gratuluju si, že nejsme v tomhle nahoře na hřebínku.

Všichni brzdíme na dolním konci žlabu u velkého kamene, za kterým už Serkan suší všechny své vrstvy a ponožky. Nad námi je totálně vymetýno, a vítr postupně vypínají. Chytlo nás anti-okno. Dvě hodiny totálního patagonského hegeše, v jinak naprosto jasném a na místní poměry bezvětrném dni. Ať žije Tadeo.

 

 

Další cesta dolů už je v klidu, na Refugio Chileno potkáváme pár kolegů, kteří nám gratulují k úspěšnému přežití. Chytré Hernánovy hodinky v nejvyšším bodě hlásily 2090 m.n.m., zatímco Serkanovy se vyjadřovaly pouze k tomu, že není vhodný čas k rybaření. Cestou k autu úplně usycháme, a prožité se zdá neuvěřitelné, kdyby nebylo modrofialových připomínek především v zadních částech těla. Putagonia.

 

 Markéta Syllová, ultimaesperanza.blog.cz