Pískovcové horolezectví: jak smyčkovat.

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 12. 05. 2013

Jak jistit na písku

Podle kalendáře právě udeřilo jaro a lezecká sezóna na tom našem báječném písečku se kvapem blíží. Pískovec je hornina relativně měkká a je na něm povolené jištění jen smyčkami, protože kovové jisticí prostředky by veškerá místa, vhodná k zajištění, brzy poškodily. Ne každý umí smyčkami jistit, proto se v tomhle článku budu zabývat tipy a radami pro začátečníky. Pokud si to přečte zkušený matador, uvítám připomínky a doplnění. Aktualizace: Bambulák a lodní uzel na hrotu, smyčka v díře, UFO.

Klasické cesty, jako Südriß na Falkenstein by se bez smyček nedaly lézt, foto: Petr Jandík

Přijdeme-li pod pískovcovou věž, nezřídka se nám naskytne pohled na první kruh krutě vysoko a další ještě daleko výš tak, že pád zpod něj by vyšel daleko pod zem. Odpověď na první zděšení jsou smyčky. Ne, že by se nevyskytli exoti, kteří opravdu vyženou kruh tak vysoko a nedáte po cestě nic. Obvykle je však důvodem výše umístěného kruhu možnost zajistit se smyčkami, ale jestli to tak opravdu je, zespoda většinou nepoznáte. Pak je dobré se zeptat místních. Většinou vám poradí, co je dobrá cesta a co vražda a jestli nějaké smyčky jdou dát. Pro ty, kdo se s lezením na pískovcích teprve seznamují, tady mám něco rad z praxe.

Jaké smyčky?

Repertoár smyček je potřeba pestrý. Kulaté smyčky od průměru 4 až po co nejtlustší lanovice, průměry od 5 do 9 mm raději ve více exemplářích. Vyplatí se mít různé tvrdosti od velmi měkkých chlupatých smyc, které se dobře přichytí k terénu a z hrotů tolik nepadají, až po „drát“, který se dá prostrkávat různými dírkami a škvírami. Kromě toho je třeba mít několik kevlarových smyček různých průměrů a velmi dobré jsou popruhy různých tlouštěk i šířek.

Smyčky kulaté repky, s jedním vůdcovským uzlem, oranžová uprostřed s osmičkovým, několik smyček se dvěma uzly pro různé šířky a hloubku spáry, foto: Petr Jandík

Popruhový uzel má ve stejně široké spárce vyšší nosnost, než kulatá smyčka, ale většinou potřebuje větší hloubku spáry. Popruhy potřebujeme jednak v kusech o délce kolem 2 metrů, jednak šité do smyček, které používáme do hodin a na hroty nebo krachle. I popruhy je třeba mít jak tvrdé, tak měkké, duté – hadicové i plné, široké i úzké. Standardní délka smyček je taková, aby po svázání konců vůdcovským nebo jiným uzlem a nahození přes rameno nebyly příliš dlouhé a člověk si na ně nešlapal, ale zase ani příliš krátké, aby šly sundat přes hlavu. Kromě standardní délky smyček je dobré mít alespoň jednu hodně dlouhou na provázání větších hodin, nebo ovázání velkých hrotů.

Smyčky ploché - popruhy, foto: Petr Jandík

Vázání smyček

Při jištění používáme smyčky v zásadě trojím způsobem: Jako uzel, který se zakládá do zúženého místa ve spáře, nebo provazujeme hodiny, nebo pokládáme smyčku na hrot. Pro použití jako uzel se použije jiný způsob vázání - stejnosměrný, než pro hodiny a hroty - protisměrný.

Na uzly používáme smyčku svázanou zpravidla vůdcovským uzlem s konci souběžně tak, že oba směřují stejným směrem. Abychom docílili větší univerzálnost, můžeme udělat jeden konec delší a na něm udělat ještě další uzlík na jednoducho.

Smyčky pro hodiny a hroty vážeme protisměrným uzlem, kevlarové smyčky rybářským uzlem. Popruhy do hodin a na hroty je nejlepší použít šité, protože u svázaných hrozí riziko rozvázání smyčky pokud se uzel nevhodně zachytí na zrnku horniny. Několik takových případů popisuje Pit Schubert ve svých knihách „Riziko na skále, ledu a sněhu“. Pokud nemáme k dispozici šitou smyčku, pak můžeme riziku rozvázání předejít zavázáním dvou uzlů za sebou, nebo použitím hadicového uzlu, který lze udělat na dutém popruhu. Je ale potřeba mít ho udělaný předem, protože ve stěně obvykle takovou věc neuvážete a to už je zase lepší šitá smyčka.

Smyčky do hodin a na hroty - nahoře dvě kevlarové. Měkký šitý popruh se postupně mění na "chlupatici". Uprostřed dyneema., foto: Petr Jandík

Rybářské uzly na kevlarkách jsou poroztažené kvůli názornosti. Dyneema uprostřed má uzel proto, že je dlouhá a tímhle způsobem se zkrátí, aby neplandala a také ji lze případně založit jako uzel, ovšem po řádném utažení.

Nošení smyček přes hlavu

Nejobvyklejší způsob nošení smyček je přes hlavu a rameno. Důležité je mít smyčky pečlivě srovnané tak, aby byly všechny uzlem dolů, nejspodněji byly nejdelší a nejvrchněji nejkratší. Je dobré nemít příliš dlouhé konce. Pečlivé urovnání smyček před nástupem do cesty se vyplatí a může vás ušetřit zoufalých situací, kdy se vám zrovna ta jediná smyčka, kterou potřebujete k záchraně, zamotá do všech ostatních a nemůžete ji ze sebe sundat. Při nošení smyček přes hlavu je třeba dát pozor na cvakání odsedávačky. Pokud si jí při odlézání od kruhu cvaknete na sedák skrz všechny smyčky na krku, ve stěně se pak smíchy neudržíte.

Nošení smyček na sedáku

Další sadu smyček nosíme na materiálových poutkách na sedáku. Sem dáváme jednak smyčky tenké a krátké, které by nešly přes hlavu, jednak smyčky tvrdé, které z ramena padají a dělají binec a jednak smyčky s dlouhými volnými konci. Existuje několik „škol“ nošení smyček, které jejich zastánci vášnivě obhajují. Proberu zde všechny a vy si vlastní zkušeností jistě vyberete co vám bude nejlépe vyhovovat.

Liščí uzel, uzlem nahoru

Tento trošku složitější titulek snadno pochopíte po vysvětlení, že se smyčka s předpřipraveným uzlem uváže liščím uzlem na materiálové poutko tak, že je uzel na smyčce nahoře. Výhodou je, že již pohledem na sedák mohu vybrat uzel vhodné velikosti. Zatáhnu za něj a mohu rovnou zakládat.

Nevýhodou může být, že uzly zaberou na poutku více místa a tvrdší smyčky mohou mít tendenci se uvolnit.

Smyčky na sedáku - liščí s uzlem nahoře, vyndavají se za uzel, foto: Petr Jandík

Navlékání smyčky na sedák -liščí s uzlem nahoře

Liščí uzel, uzlem dolů

Tento způsob nošení umožní dát na poutko větší počet smyček a smyčky nemají tendenci ze sedáku spadnout. Nevýhodou je, že nevidím hned velikost uzlu a při sundavání smyčky z poutka může snadněji dojít k zamotání sundávané smyčky do ostatních.

Smyčky na sedáku - liščí s uzlem dole, foto: Petr Jandík

Smyčky na karabinách

Někteří pískoborci nosí na sedáku každou smyčku v jedné karabině. Výhodou je snadné sundavání obvykle bez zamotání, na založené smyčce mám už rovnou karabinu a nemusím ztrácet síly ještě dalším pohybem. Nevýhodou nutnost mít více karabin a nosit karabiny i u smyček, které nakonec nepoužiji. Proto někteří nosí karabiny vždy s několika smyčkami podobného druhu. Určitou nevýhodou nošení smyček na karabinách je větší délka a tím pádem nebezpečí, že si na smyčky budu šlapat. Další možnost je použít plastového materiálového nosiče na sedáku, dělá to Petzl a dá se v tom nosit povícero smyček.

Já osobně nosím přes hlavu delší smyčky větších průměrů a na sedáku kombinuji liščí uzel s uzlem nahoru a smyčky na karabině – na velké karabině nosím šité smyčky. Jednu nebo dvě tlusté lanovice lze také nosit prostrčené pod sedákem na zádech.

Zakládání smyček

Hroty

Asi nejjednodušší jsou hroty. Prostě na nějakou špičku navlékneme smyčku. Vypadá to jednoduché, ale přece jen je tu pár věcí, na které je třeba dávat pozor. Smyčka musí být dostatečně dlouhá, aby nespadla při zatížení pádem, ale ani při postupu kýváním lana. Lepší je smyčku na hrotu prodloužit další smyčkou, popřípadě karabinami, expreskami, než riskovat že nám po odlezení pár metrů spadne. Také musíme vzít v úvahu další směr postupu a kam bude táhnout lano. Je-li nebezpečí, že smyčka z hrotu spadne, můžete také použít lodní uzel. Na hroty používáme především šité smyčky. Pokud použijeme nesešitou smyčku s uzlem, je třeba při použití vůdcovského uzlu (ševce) udělat dostatečně dlouhé konce, nebo smyčku převázat na protisměrák, nebo rybářský uzel.

Smyčka na hrotu upevněná lodním uzlem snadno nesklouzne ani při tahu nahoru, foto: Petr Jandík

Dlouhá dyneema na hrotu. zespoda vypadá velmi dobře, ale..., foto: Petr Jandík

Raději si hed kousek dál dáme ještě uzlík, protože, foto: Petr Jandík

ten hrot zdaleka není tak dobrý, jak vypadal zespodu. jakž takž funguje, použije-li se dlouhá smyčka, foto: Petr Jandík

Pokud věšíme smyčku na nějaké železité talíře, je potřeba posoudit jejich pevnost a pokud nevypadá dřík talíře solidně, spíš volíme širší měkčí popruh, který nebude dřík tolik řezat, než třeba tvrdou kevlarovou smyčku.

U hrotů, ze kterých by mohla smyčka v některém směru spadnout, můžeme zlepšit situaci další smyčkou s protitahem. Pokud máme větší počet subtilnějších hrůtků, lze jich ovázat víc a spojit smyčkou s vyrovnáním zátěže, podobně jako se to dělá u štandů. Pro tenhle účel je potřeba mít dostatečně dlouhou smyčku.

Bytelné hodiny v cestě Schusterweg na Falkenstein, foto: Petr Jandík

Hodiny

Typické hodiny vypadají jako sloupek přesýpacích hodin a pode nich dostaly jméno. V němčině se jim říká Sanduhr, jako pískové hodiny, anglicky Thread. Hodiny provazujeme obvykle nejtlustší smyčkou, jaká se do nich vejde, větší hodiny nadvojito šitým popruhem. Někdy je na fotkách vidět uvázání hodin liščím uzlem, ale na písku to nedoporučuji, protože se sloupek hodin zatěžuje v nejslabším místě a navíc nevhodným způsobem. Do kategorie hodin může ale také spadat spára, která má v jednom místě zúžený vnější okraj. Pak můžeme toto zúžené místo provázat dostatečně tlustou smyčkou a funguje to podobně jako hodiny, zvláště když uzel dáme dovnitř a výsledkem jsou "uzlohodiny".

Trochu hodiny, trochu uzel, foto: Petr Jandík

U menších, obvykle svislých hodin, můžeme také docílit vyšší nosnosti tím, že je protáhneme smyčkou s uzlem, který se ve vchodu zadrhne a vlastně je tak používáme jako uzel, který nezatěžuje výhradně nejtenčí středovou část sloupku. Při protahování hodin se vždy snažíme nebrousit smyčkou krček, aby vydržely co nejdéle.

Je-li například ve vodorovné spárce více tenčích hodin, u kterých pochybujeme o jejich nosnosti, můžeme svou situaci zlepšit tím, že jich provážeme více a použijeme rozložení zatížení podobně, jako se to dělá u štandů. Různé názory jsou na to, jestli je lepší nosit kulaté smyčky pro provazování hodin s volnými konci, nebo už se zavázaným uzlem. Potřebujete-li protáhnout hodiny s tenkou dírou, hodí se mít smyčku s volnými konci, pokud ale jsou hodiny s otvorem větším, kam se vejde smyčka na dvojito, je lepší mít už na ní uzel. Takže se rozhodněte podle okolností.

Někdy můžeme narazit i na umělé hodiny. Jednak někteří charakterově méně pevní prvovýstupci prosekli rourákem tenčí místo např. na hraně, jednak lze občas vidět vytvoření hodin zaklíněním kusu větve, kamenu nebo karabiny do díry. Takovéto dřevěné hodiny lze například potkat v populární sedmě „Cesta smíchu“ na Africkou věž v Tisé, vklíněná karabina se kdysi používala v „Šepotu květin“ na Duhové věži v Labáku. Nutno říci, že vkliňování kamenů a karabin nepatří mezi vhodné prostředky, protože se tím nevratně poškozuje skála. Dřevo myslím lze tolerovat. Pokud použijeme k provázání hodin nesešitou smyčku, je třeba při použití vůdcovského uzlu (ševce) udělat dostatečně dlouhé konce, nebo smyčku převázat na protisměrný, nebo rybářský uzel.

Uzly

Zakládání uzlů patří k umění velkých pískařů. Tam, kde jeden nevymyslí nic, druhý jich rozvěsí celou řadu. Základním principem je, najít ve skále místo, které se potřebným směrem zužuje a založit do něj uzel tak, aby se při zatížení zadrhl. Na prameni bližším vnitřku skály lze udělat další oko tak, aby se při pádu zatěžoval jen vnitřní pramen smyčky, uzel je pak ve spáře stabilnější.

Bombový uzel, foto: Petr Jandík

V praxi je naplnění tohoto principu věc fantazie a představivosti. Založené uzly je třeba někdy prodlužovat, aby se kýváním lana při dalším postupu neuvolnily a nevypadly, nebo se nesnížila jejich schopnost zachytit pád.

Smyčky je třeba dostatečně prodlužovat aby netáhlo lano a aby se ze svého místa nevykývaly pohybem lana. Lilenstein, Südwand, foto: Petr Jandík

Ne vždy je k dispozici místo, kam dá tutový uzel kdokoliv kdykoliv. Častěji narazíme na možnosti, které jsou dobré jen při optimálním využití. Je třeba volit správnou velikost uzlu, aby do spárky dobře sedl. Podle toho, jak je spára hluboká, volíme uzel dvojitý nebo jednoduchý, kulatou smyčku, nebo plocháč. Důležitým nástrojem může být šťouradlo, neboli pchátko, kterým můžeme uzel do spárky zatemovat a překročit tak hranici mezi držením a nedržením.

Důležitou roli také hraje tvar zúženého místa, jestli má uzel tendenci při zatížení vyjíždět ven, nebo se zakousnout dovnitř spáry.

Podstatným faktorem je směr zatížení, protože uzel drží zpravidla jen v jednom směru. V případě vodorovných spár, obvykle na policích, si lze pomoci dvěma uzly do protitahu. Typickým příkladem takového řešení je klíčové místo pod druhým kruhem Velké plotny na Suškách. Těch, co si uzly takto nezaložili a spadli následně až na zem, bylo už více, a někteří z nich to nepřežili. A stačily by jen ty dva uzly...

Horní část Velké plotny - hodiny na hraně a zcela nahoře dva uzly do protitahu pod klíčovým místem, foto: Petr Jandík

Potřebujeme-li větší uzel, můžeme místo vůdcovského uzlu použít osmičkový, popřípadě smyčku ještě vícekrát zamotat a zvětšit tak jeho objem. Někdy, zvláště v širších spárách, je třeba použít tzv. bambulák, neboli kinderkopf. To už jsou hodě specifické případy. U všech takovýchto uzlů je třeba, aby byly opravdu dotvrda zatažené, jinak hrozí, že se zatížením zmenší jejich objem a uzel při pádu vylítne. V současné době je lepší náhradou bambuláků UFO - textilní vklíněnec, který drží podstatně lépe a i v místech, kde klasický uzel nedrží.

UFO při zatížení správným směrem drží i v hodně divných místech, foto: Petr Jandík

Kuriózním případem jištění uzlem je spára „Polibek smrti“ na maloskalském Panteonu, kde se vkládala jako uzel celá smotaná panenka lana, jak nám kdysi doporučil autor cesty, Roman Brt.

Bambulák s míčkem uvnitř, foto: Petr Jandík

Šťouradlo

Velmi užitečný prostředek při zakládání i vyndavání smyček. Zpravidla se dělá s plastového štětce „zároháku“, kterému se uřízne štětka a konec se zbrousí do ploché kulaté špičky, někteří na ní dělají i háček. Štouradlo se dělá i dřevěné. Nejpraktičtější je nosit ho na dostatečně pružné gumě, která je připevněna vzadu na sedáku. Při lezení se nechá volně viset a když ho potřebujete, natáhne se vám až na nataženou ruku.

Kolik to udrží?

To je kardinální otázka. Jsou smyčky na první pohled bombové, které udrží i autobus, Pak jsou smyčky, u kterých je předem jasné, že udrží tak leda samy sebe a jejich montování je pouhopouhé placebo, morální podpora. Zbytek je někde mezi tím. Po založení smyčky můžeme zkoušet alespoň trochu její nosnost tím, že za ni budeme cukat ve směru předpokládaného zatížení. Musíme počítat i s možností, že nám přitom vylítne a držet se tak, abychom neodpochodovali do doliny. Celkem vydatný způsob testování smyček je na přiloženém videu z prvovýstupu bratří Coubalů, kdy Michal po založení uzlu slezl až ke kruhu a test proběhl pomocným lanem. Pokud není smyčka jasně bombová, je lepší se nespoléhat jen na jednu. Že ani více smyček nemusí stačit, ukazuje fotoseriál z Přímé cesty holubiček, kdy aktér vyčesal postupně všechny a skončil s naraženým zadkem ve křoví.

Přímá cesta Holubiček, Míla Pletánek, foto: Taube

Přímá cesta Holubiček, Míla Pletánek v letu postupně vytrhává šest smyček, foto: Taube

Míla Pletánek po dopadu v kytičkách, ošetřuje Fifoun, foto: Taube

Kdyby si ale nedal alespoň takovéto smyčky, které pád zbrzdily, mohlo to dopadnout ještě mnohem hůř.

Asi nemá cenu o tom více teoretizovat. Při lezení na písku mějte oči otevřené a všímejte si míst, kam by smyčka šla dát. Můžete-li založit smyčku, pak ji raději založte, i když se momentálně cítíte OK. Lépe zbytečná smyčka navíc, než v těžkém místě bez možnosti návratu litovat, že jste nezaložili o pár metrů níž. Dost často je místo na smyčku vidět jen zblízka a naopak místo, které zespoda vypadá nadějně, může zklamat.

Pokud se na písek vydáte poprvé, dejte se dohromady s někým zkušenějším, kdo už na písku lezl a zná oblast, kam chcete jet. Napoprvé si vyberte cestu hluboko pod svým teoretickým maximem, abyste měli navrch i kdyby se jištění tak moc nepovedlo. Nelezte na mokrém nebo vlhkém pískovci, je křehký a láme se. Poškodili byste skálu a možná i sebe.

Pokračovací kurz

Tak, nejzákladnější základy máme za sebou a teď něco pro pokročilejší. Sestřih 24 let starého videa z dokončení prvovýstupu bratři Coubalů - Magnetické pole IXb na Křížovou stěnu v Roklici. To je přesně ten případ, kdy první kruh je blízko a druhý v nedohlednu. Na videu jasně vidíte, že se cesta dá odjistit smyčkami docela dobře, pokud si dokážete najít ta správná místa. Omlouvám se za slabší kvalitu obrazu. Bylo to točené na film Super8, z něj na video, pak vypálené na DVD a z něj se stahovala verze pro sestřih. Tak tady to máte:

Pěkně vysvětluje smyčkování Američanům Bernd Arnold ve filmu Barefoot in Bohemia. Celkem nevadí, že si Amíci pletou Česko a Německo, ale od 1:16 do 1:50 minuty uvidíte několik pěkných fint od mistra z nejpovolanějších.

Nakonec malá galerie několika příkladů pro inspiraci s komentářem.

Jednouzel, ne příliš skvělý, ale potěší. Sasko, Vorderer Torstein, foto: Petr Jandík

Docela pěkné hodiny, ale není moc vidět jak pevné vlastně jsou. Něco by ale udržet měly, foto: Petr Jandík

Vorderer Torstein, Sasko.

Smyčkami luxusně odjištěná Südwand na Lilienstein, foto: Petr Jandík

VIIa **

Uzel za odštěpem, Ostrov, Klavír, foto: Petr Jandík

Ostrov, Klavír. Na odjištění nástupového kroku a dvou následujících by to mohlo stačit

Tutový uzel (tedy pokud drží odštěp), Ostrov, Klavír, foto: Petr Jandík
Do takového místa sedne daleko líp popruh, než kulatá smyčka

Ostrov, Západní hranana Tureckou stěnu. Spárka bez a s popruhovým uzlíkem, foto: Petr Jandík

Ostrov, hodiny mohou vypadat i takto, foto: Petr Jandík
Ostrov, Klavír, hodiny za odštěpem

Bombový uzel, pokud se za něj tahá doleva. , foto: Petr Jandík
Pokud by přicházel v úvahu i tah doprava, musel by se vlevo založit protiuzel.

Hrubice, Blatník, údolka. Uzlík by fungoval lépe, kdyby měl delší konec. Takto se smyčka pořádně nedostane do spárky a tahá se trochu ven., foto: Petr Jandík

Prodloužená vodorovná smyčka. Tahá-li se takto za roh, je tutová., foto: Petr Jandík
Ostrov, Káča, pod vrcholovou hlavou

Variace na téma hodiny, Rájec, foto: Petr Jandík
Ty horní hodinky nic moc, takhle by to mohlo něco udržet, pokud smyčka nespadne z té větší boule.

Trochu hodiny, trochu uzel, foto: Petr Jandík
Rájec, ptačí stěny.

Docela dobrý uzel, foto: Petr Jandík
Rájec, ptačí stěny.

Místo na smyčku před založením, foto: Petr Jandík
Pokud se protáhne za odštěpem dolů, pak bude dobrá.

Pokud se za smyčku tahá dovnitř do spáry,bude dobrá, foto: Petr Jandík

Jednouzlík, foto: Petr Jandík
Rájec, Ptačí stěny

Lanovice ve spárce vodorovné poličky. Na tah dolů výborná, foto: Petr Jandík
Rájec, Ptačí stěny

Ale běda, jak by se za ni tahalo ven, foto: Petr Jandík
Rájec, Ptačí stěny, předchozí smyčka zeshora

Popruhový uzel ve spodní části Velké plotny na Suškách., foto: Petr Jandík
Lezec nemá srovnané smyčky na rameni a může mít problém se sundaváním některých z nich.

Bombový uzel při tahu doleva, foto: Petr Jandík
Sušky, Velká plotna. Pro tah ven nutno doplnit protiuzlem

Ideální hnízdo na uzel v cestě Magnézium, Suché skály, foto: Petr Jandík
Uzlík na smyčce pětce udržel čtyři mé pracovní pády, když jsem před lety tuto cestu vylezl.

Popruhové uzlíky na začátku Velké plotny, foto: Petr Jandík

Smyčka v díře - jeden uzel drží druhý.

smyčka v díře, foto: Sysel

Detail předchozí verze

smyčka v díře, foto: Sysel

Dvojitý osmičkový uzel.

dvojita osma, foto: Sysel

dvojita osma shora, foto: sysel

Dostatečně dlouhá smyčka může fungovat i na poměrně tupém hrotu, nebo spíš rohu skály. Horní hrot už je ale bezpochyby parádní.

Häntschelweg - Jištění pod prvním kruhem, foto: Petr Jandík

Docela bytelný hrot v cestě Südwand na Bussardwand mne uklidnil natolik, že jsem nehledal a tím pádem i vynechal třetí kruh.

Bussardwand, Südwand - Přes převis a po menších ale dobrých chytech ke 3. a 4. kruhu., foto: Petr Jandík

Talíře a různé skalní uši se hodí k pokládání smyček. Vzhledem k jejich křehkosti je nosnost otázkou, ale když nic jiného není, přijdou stejně vhod.

Celkem použitelný talíř na Häntschelweg, foto: Petr Jandík

Poprvé vydáno 18. 4. 2010.