Prsty po každém zoufalém pokusu vyjíždí a ne a ne je zatemovat do vytrácející se škudlinky.V tomto místě není dovoleno udělat chybu. V rameni začíná svalový kolaps a zřetelně cítím, jak mi v něm začíná poslední smrtelné cukání. Každou sekundou se tělo o malounko propadá. Šance udržet se déle na skále je rovno nule. Ještě poslední pohled na špičku boty, která se stále s neuvěřitelnou trpělivostí snaží ustát drolící stoupek. Druhá noha je již odevzdaná osudu a plápolá ve vzduchu. K vzteku, takový kousek chybí k škodolibému jištění, jen pouhé dva triviální přehmaty a bude to v suchu, ale hold dnes není čas kdy mi to má projít. Jasně naprosto čistá nespravedlnost, tak krásný sluncem prosycený den, vůně mechu, jehličí a pískovcových skal. Zřejmě tam toho nahoře, který spravuje můj osud, jednoduše „seru“. Padááám….
Trhnu sebou. V uších zní bručivým baryton dízlového motoru včetně příjemného pohupování ze strany na stranu. Ohmatávám rukou pod sebou koženou sedačku a krom mírné bolesti hlavy se zdá vše v pořádku. Znamená to, že žiji. Pokračuji ve zkoumání okolního světa a skrze sklo vidím upalující krajinu. Stále ale nechápu, co má co dělat za oknem monotónní pampa. Musím na to bezodkladně přijít. Otáčím se a snažím najít vysvětlení pro vnitřní chaos. Přímo proti mně, v tělesné blízkosti narážím na Zdeňkův obličej odevzdaný do sladkosti spánku. No teda, lehce opocený z předchozích otazníků, ale přeci už na pevné půdě: „ dobré ráno Argentino“.
Nekonečná pampa a v ní schováno téměř třicet miliónů pobíhajících rohatých steaků. Krajina okamžitě dostává voňavější rozměr....mňam a mlask.
Tak a pěkně od začátku…Čtvrtého večer po příletu do Buenos Aires uleháme do nóbl autobusu s honosným názvem Chevallier. Lokaj v livreji nám přináší Whisky, deku, a přeje dobrou noc. Odevzdáváme se plně do jeho péče. Hlavním úkolem je projet nocí přes tisíc kiláků směrem na sever do provinčního městečka Mendoza, o kterém se traduje, že je vstupní branou do pekel. Však k tomu se ještě dostanu později. Přesto položená otázka je, jak to že naše cesta vede vzhůru k rovníku a ne dolů na jih? Přeci náš původní plán na tento čas byl připraven s trasou Buenos do Ushuaii a pak přes vlny na Antarktidu.
Bláznivé značení argentinských cestářů, kteří se řídí heslem „značky je třeba rozmístit“. Přesvědčivým důkazem je tato stopka uprostřed ničeho, sloužící nejspíš jen pro čas, jelikož ten se tady jediný zastavil.
Důvod je jasný, objevil se malý, ale zcela zásadní záser, chybí důležitá součást transportu a to loď. Ani snad ne, že by plachetnice Viktorka Rudy Krautschneidera zmizela ve vlnách oceánu, jen prostě nebyla schopna včas dorazit, jelikož při plavbě přes Atlantik přišla o hlavní stěžeň. Jednoduché, srozumitelné jak facka. Tudíž akce Antarktida je přesunuta o rok. Nicméně přijít o již tak tvrdě vybojovaný čas kvůli nějaké prasklé haluzi se ani jednomu z nás nechtělo. Odlet byl stanoven, ovšem otazníkem zůstalo, kam budou směřovat naše kroky. Díra našla nakonec svoji ucpávku v podobě Los Andes tak tradá za dobrodrůžem.
Tradiční pivo Andes se povedlo místním „Gauchero“ vyladit do lahodného moku. Pokud vezmeme v potaz, že přes den se teplota vyhoupne nad třicet stupňů, pak můžeme přidat ještě jeden přívlastek vystupňovaný okolnostmi a to přímo vynikající.
Konec konců, proč ne. Je sice pravda, že třikrát, co jsem v minulosti letět do Patagonie, mne pohled z ptačí perspektivy na zahnědlé štíty pohoří And, připomínající spíše rozpadající se bahno, nikterak k návštěvě nevyzýval.
„Podívejte se napravo, přelétáme nad nejvyšším bodem Ameriky.“ Ozývá se z pilotního mikrofonu.
Přilepím čumák na oválné okénko a dychtivě očekávám kdy se objeví štít Acocanguy.
„No nazdar to je hromada sraček.“
„Panečku to muselo bolet než to pánbůh během těch sedmi dnů vytlačil.“
„Tak sem mě rozhodně nikdo nedostane.“
„Fujj…“
Marná sláva, hlína tmavá, hlína světlá a trocha sněhu. Vrchol sedmitisícové Acocanguy téměř na dosah.
Přesně podle jízdního řádu života, nikdy neříkej nikdy, jelikož nevíš , co čeká za zatáčkou. Tak i horolezecká duše míní, ale Velký Inka vše změnil.
Hromada zůstala v mých očích hromadou, nicméně jižní tříkilometrová stěna je natolik nepřehlédnutelná, že se prostě nedá ignorovat. Marná sláva, dobře vím, že patří k obrům na naší zemněguli.
„Dobrá, šel bys do toho semnou Zdendo?“
„Jižní stěnou?“
„Jo, a pokud budou podmínky, tak hodíme pokus o novou Dulce Vitu.“
„Hmmm… byl jsem sice na Akáče před rokem, hmmm, ale Mendoza…. dobrá letíme.“
Mendoza, ráj a peklo v jednom....!
Jsou různá města, vzhlížející ze svého místa k zasněženým vrcholkům hor. Sedí v zelenajících se oázách, nebo vyrůstají přímo z vysušené pláně, kde se vzduch tetelí horkem. Nic nového, nebo spíše pro mé oči neznámého. Co asi může nabídnout horoucí řiť pod Andami. „třebas“může nalákat na památky, nebo koloniální architekturu. Ovšem v knížce Lonely planet, kterou držím v ruce, je naprosté prd. K tomu, i kdyby bylo na co se dívat, hru na „intouška“ dlouho nevydržím. Jednoduše městské aglomerace jsou pro mne vábivé jak kraví lejno, kterému se hodlám vyhnout, abych do něj nešlápl. Sportovní vyžití, raft, kola, trek, projížďka na koni, vše přizpůsobeno a drama změkčeno do podoby pro bezpečný turistický ruch. Takže hnus, nuda a ještě jednou nuda. Tak „hergot“ co ten Zdenda vyhrožoval, že uvidím něco nevídaného. Dobrá přemůžu zatím zklamání a čtu dál. Konečně závislé oko naráží na písmena, které dokážou vzbudit pozitivní emoce: „Vinný kraj s uznávaným hroznem“ ! „Vhauu“ polknu naprázdno a jazykem si olíznu rty, tak přeci něco...
Dáváme do hostelu bágly a vyrážíme do večerního ruchu města. Noc která přikryla Mendozu nikterak nesnížila třicetistupňové vedro roztopených ulic.
„No podívej se na támhletu, ta se nese“.
„Týbrďo viděl jsi ji“.
„Ježíši,nebo tadyta“.
„Hanba holky jedny nestydatý, kšáá jedete se obléct“.
Blížíme se k centru po ulici Zapapa a každou chvílí mi vypadne oko z důlku. To nejsou slečny profesionálky, ale neuvěřitelně nasycený roztok jedním pohlavím. Usedáme ke stolu a objednáváme Choriso-stejk o velikosti samotné krávy.
Kolem dokola jedna krásná ženská vedle druhý, k tomu naprostý nepoměr chlapů.
„To není možné, jak to?“
„Vidíš a tady máš jasný důkaz, peklo na zemi,“zamručí bolestně skřípavým hlasem Zdenda.
Mendóza a noční flámování. Ideální čas vstoupit do víru událostí je dvanáctá hodina noční. Můžete se v naprostém klídku všude najíst, přitom je na co se dívat a pít co žaludek snese. Skutečně náročný koníček......
Pravidlo kraje zní: „neopouštěj Mendozu, zůstaň v Mendoze....Mendóóóza“.
Co píšu tento článek a mám tudíž oproti Vám malý časový náskok, mohu již říci, že jsme se bláhoví nedrželi pravidla. Náš cíl, pokusit se udělat prvovýstup hrůzostrašnou jižní stěnou Aconcaguy, začal psát svůj deník.
„Vyrážíme“.
Další pokračování našeho působení v Argentině bude mít název
„ROZKLEPANÁ KOLENA“ a vyjde v nejbližších dnech. Tak se máte snad... na co těšit
Těbůh Marek
