Adieu, stará Váho

Autor: Alena Čepelková <acepelkova (zavináč) netsystem.cz>, Zdroj: Alena Čepelková, Vydáno dne: 25. 04. 2010

---

Chata pod Rysmi ve staré podobě končí

Do takzvané Útulny pod Rysmi jsem se zamilovala už jako desetiletá holka, která začala objevovat krásy Vysokých Tater. Nejenže to byla nejvýše položená tatranská chata (a já chtěla pořád nejvýš), ale od všech se lišila zvláštní atmosférou. Rozlévali tam do velkého hrnku nejlepší čaj na světě a zásoby tam pomalým mužným krokem vynášeli určitě nejsilnější nosiči na světě.

Velice jsem se snažila, abych je jako cepr moc neokukovala. Tehdy měla jen jedno patro a byla otevřená jen v létě. Z turistky jsem se stala horolezkyní, cestu k chatě jsem si začala zkracovat „cez vodopád“, a nezastavovala se už jen na čaj. Když útulnu pro pocestné povýšilo horní patro s noclehárnou na vyhledávaný cíl horolezeckých part, její kouzlo se ještě zvýšilo. Přes den plná ruchu a žíznivých turistů mířících na vrchol Rysů, večer ztichla a zůstala jen pro nás ubytované, namačkané jako sardinky v noclehárně a v nejlepších dnech všude po stolech a po zemi. Na Váze totiž vždycky platilo, že se nocleh našel pro každého, že byl vždycky k dispozici kotel čaje a že když si člověk objednal u Viktora polopenzi, nikdy nezhubl.

Jo, Viktor. Bez Viktora Beránka by Váha nebyla Váhou, to ví jistě každé malé dítě. Úžasné dny strávené v okolních kopcích, večery u petrolejek a zelených kachlových kamen, někde složit hlavu a ráno brzy vstát, když jdeš do Galerky. Zbytky sněhu do června v sedle, letní bouřky, prokreslená skála za babího léta a pak zimní království. Zima na Váze, ta měla kouzlo největší. Člověk měl dost jen se vyškrábat v těch závějích a vichru nahoru, dva tři dny nemohl vylézt z chaty, den čekal, až to nejhorší opadá. Když ztratil nervy a rozhodl se pro návrat domů, aby nepromarnil celý týden dovolené, pod Žabími plesy se vždy zázračně vyčasilo a Volovka se vyšperkovala do co nejvlídnější tváře na rozloučenou. Idylické chvíle a zaběhlý provoz chaty přerušila lavina v zimě roku 2000, která zdemolovala celé horní patro, jako nezvaný host zaplnila celou kuchyň a odrovnala kachlová kamna.

Reakce lidu horolezeckého na Slovensku i v Čechách byla zcela shodná a spontánní: chata je naše rodinné stříbro, musí znovu stát. Leckdo byl ochoten přispět na její výstavbu i pomoci s ní. Český horolezecký svaz se rozhodl věnovat Jamesu sto tisíc, ale ty se za celých deset let nedostaly k cíli svého určení. Přes velké snahy Jamesu, Viktorův velký tah na bránu, přes nekonečná jednání a diskuse o ideální variantě výstavby nové chaty na jiném místě, neohroženém lavinami, přes sympatie vlády vyjádřené přidělením finančních prostředků na tento projekt, skončilo úsilí rozpačitým výsledkem. Provizorně opravená chata se svojí mladší, krásnější a lavinami neohrožené sestry nedočká: s ohledem na fakt, že přidělené finanční prostředky musejí být vyčerpány do konce příštího roku, jinak propadnou, rozhodli vlastníci o kompletní rekonstrukci chaty přesně na stejném místě. Z vizualizace je vidět, že se i tak máme na co těšit, hrozbu zasažení lavinou ale toto řešení chatu nezbaví. 

Shodou okolností jsem se ocitla mezi úplně posledními hosty letošní zimní sezóny, a tak se spolu se mnou můžete na fotkách v klidu rozloučit se starým interiérem a atmosférou chaty. Víkendu 20-22. března předcházelo tak silné sněžení, že Viktor hlásil metr čerstvého sněhu, takže někteří z nás včetně mne znervózněli a vypůjčili si na cestu sněžnice. Ty ovšem pak neobstály v konkurenci ani se skialpy, ani s prostými končetinami, které však, pravda, používá na výstup k chatě už jen málo klasiků – to ovšem bylo možná tím, že sobotní společnost na Váze byla víceméně skialpinistická Skrývala ve svém středu klenot – šikovnou slovenskou kytaristku ovládající snad veškerý repertoár českého folku, a všichni se snažili odpomoci personálu od zásob točeného piva.

Zato neděle vyhrazená na lezení se nepovedla. Sníh změkl přes noc na neúnosnou míru a cvičný nástup do sedla skončil potvrzením odhadu, že sestup do České pod nástup by byl jasný pokus tahat tygra za ocas. Prozradím, že svou roli hrála i horká novinka o zkušenosti dvou našich horolezeckých kolegů nikoli neznámých a neslavných, které před několika dny kousek od chaty vyhrabal nosič zpod laviny – tehdy naštěstí čerstvého sněhu.







Kosa na chatě tak stále zůstala jako žertovný doplněk interiéru, i když podle zlých jazyků na jednoho ze zachráněných nakonec opravdu dopadla a málem ho zranila. Den jsme tedy využili na klasický výšlap na Rysy a těšili se pohledem do Galerky, na sněhovými krajkami opředený Český štít, severní stěnu Vysoké a vůbec na všechno, co bylo vidět.



Opravdu nejromantičtější pohled však nenajdete ze sedla Váha ani na vrcholu Rysů. Pro ten si musíte dojít asi dvě stě metrů od chaty a za podmínky, že se vám chce na WC. Která z těchto místnůstek rozesetých po celém širém světě vypadá jako orlí hnízdo a během posezení vám nabídne luxusní výhled přes prosklenou stěnu na horský masiv na dosah ruky? Doufám, že tento skvost zůstane zachován i poté, co na základech staré chaty vyroste nová a lepší.

Adieu.