Za saskými lahůdkami VI - Falkenstein

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 19. 05. 2010

Nejmohutnější věž saských pískovců

Nejúžasnější pískovcová hora Saska, čnící z lesů oblasti Schrammsteine jako ze všech stran z dálky viditelný monumentální sloup, jehož kolmé stěny ční do výšky téměř devadesáti metrů. V Sasku je hodně vyskokých a krásných věží, ale žádná nemá kolem sebe takový prostor k vyniknutí a žádná nemá ze všech stran stejně vysoké kolmé a nedostupné stěny.

Středověké schodiště na Falkensteinu, foto: Petr Jandík

Středověký hrad

Není divu, že takovýto monument zlákal za středověku pány z Dubé, kteří si na něm postavili svůj strážní hrad. Stopy po něm jsou dodnes viditelné na severní straně Falkensteinu v podobě schodů vytesaných v plotně Turnerwegu a četných lůžek pro patky trámů. Další strážní hrady ve stylu dřevěných staveb měli Berkové na hlídání Labe i na Rauschensteinu v oblasti Schmilka a na Vorderer Torsteinu.

Nástup do úzkého komína. Při sestupu je třeba zastavit včas., foto: Petr Jandík

Začátek Turnerweg, první lezecké cesty na Falkenstein

První sportovní výstupy

První výstup na Falkenstein, dnes hodnocený stupněm III, se uskutečnil právě cestou Turnerweg v roce 1864 s použitím umělých prostředků. Zajímavě o tom vypráví článek Rodný den saského lezení", i když vzhledem k použití fixních lan, žebříků a jiných podobných pomůcek bych za rodný den sportovního lezení označil spíše první sportovní výstup bez umělých pomůcek, který následoval o 28 let později. Tehdy cestu prostoupili bratři Meurerové, pokud nebereme za umělou pomůcku vytesané středověké schody. Další trojková cesta, která patří dodnes k nejlezenějším lahůdkám Falkensteinu, Schusterweg, přibyla hned v září téhož roku. Zasloužil se o ni Oscar Schuster s M. Klimmerem. Odvaha, se kterou se pustili do stěny, která nevypadá zrovna přístupně, uvážíme-li prostředky a stav lezení v této době, je obdivuhodná. Schusterweg je jedna nejdelších cest na Falkenstein a patří ve své kategorii ke klenotům celého Saského Švýcarska.

Schusterweg - okolo Schusterovy plakety se slézá dolů, foto: Petr Jandík

O první čtyřku na Falkensteinu se zasloužil také Oscar Schuster cestou Nordostkamin, lemující zprava rajbunkovou plotnu Reginawandu. V popularitě se však nemůže se Schusterwegem měřit. V prvních letech dvacátého století přibyly další tři čtyřky, z nichž Kurthsche Variante a Ostweg jsou masochistické varianty, obcházející úzkými komíny to nejhezčí, co poskytuje Schusterweg. Dnes se z nich dá doporučit jedině Kurthsche Variante jako alternativa slanění, a to milovníkům speleologie, protože skoro polovinu cesty lezete vnitřkem Falkensteinu.

Hoher Riss, foto: Petr Jandík

Sedmičky

O výrazný obtížnostní skok se roku 1907 postaral známý Rudolf Fehrmann doprovázený dalším agilním prvovýstupcem Walterem Hünigem. Jejich spárová Neuer Westweg z května 1907 je dnes hvězdičkou ověnčená cesta s klasifikací VIIa s kruhem přidaným ke dvojspáře. Rudolf Ferhmann přidal téhož roku na podzim i první šestku, namáhavou spárařinu Nordostweg na opačné straně Falkensteinu. První a jediná pětka na Falkensteinu, exponovaná a namáhavá ale velkolepá koutovka Hoher Riß, vznikla díky Karlu Matthäusovi v roce 1912.

Velké období rozkvětu převážně, nebo i čistě stěnových cest, nastalo těsně před a na začátku první světové války. První cesta mohutnou jižní stěnou Falkensteinu je dnes velmi často lezená hvězdičková Rohnspitzlerweg (VIIa, 1912, Karl Hradezky).

Spára se leze spíš stěnově, foto: Petr Jandík

Rohnspitzlerweg

Na severozápadní straně vznikla koutová Eckweg (VIIa, 1913, Alfred Loos) a téhož roku velkolepý milník Südriß, vedoucí podél spáry protínající odvážnou linií celou skoro devadesátimetrovou jižní stěnu, o který se zasloužil Američan žijící v Drážďanech, Oliver Perry Smith.

V traverzu z "patestu" do spáry, foto: Petr Jandík

Südriß

První cesta obtížnosti VIIb je Schandauer Weg s varujícím vykřičníkem (Rudolf Klemm, 1914), jako krásné a exponované dobrodružství lze doporučit o rok mladší pikantní Strubichweg (VIIb, 1915), kde po traverzu z police nad úvodní roklí Schusterwegu zahnete doleva do stěny za rohem a lezete stále se zvedající stěnou po krachlích stále menších a řidších a pomalu ve vás klíčí pocit, že jste v řiti. Důvody jsou k tomu dva. Jednak krachle končí v okamžiku, kdy se stěna staví do kolmice a není po čem lézt, jednak se kolem vás začne rýsovat něco jako žlábek mezi půlkami zadnice kamenného obra. Z té bezchytové řiti se dostanete tím, že se rozepřete mezi těmi právě se v pravý čas vynořivšími půlkami a tou zadnicí se v úžasné expozici komínově soukáte na vrchol. Jištění? Zapomeňte! Z komína se přece nedá vypadnout! Teda z tohohle se dá, ale nesmí a ani nemusí. Úžasná odvaha teplického rodáka Emanuela Strubicha, podle letopočtu možná poslední památka ve skalách před nástupem na frontu.

Falkenstein topo jižní stěny, foto: Petr Jandík

Další prvovýstupy přerušila první světová válka. Až v roce 1919 vznikla další ze sedmičkových perel, Kotzwand (VIIa, Wily Kotz 1919). Do říše osmiček se zapsala Westkante Otto Dietricha (VIIIa, 1920) a nepočítáme-li varianty a přelezená stavění, počkal si Falkenstein na další osmu až do padesátých let minulého století. V letech 1937 až 1947 měli Němci trochu jiné starosti a na Falkensteinu nevznikla žádná nová cesta. Zato v padesátých letech minulého století, kdy zřejmě Saští horolezci prchali do skal před budováním šokialismu, se nové cesty opět začaly dělat.

Kotzwand, první délka se dolézá za hranou, foto: Jiří Binder

Osmičky b a víc

Mezi klasické cesty té doby patří Südwand Lothara Brandlera (VIIIb, 1954), který později prchl na Západ a proslavil se v Dolomitech Diretissimou Hase-Brandler na Große Zinne/Cimu Grande. Populární je také narovnání Západní hrany - Direkte Westkante od Wulfa Schefflera (VIIIb, 1956).

Falkenstein, Direkte Westkante, převislém sokolíku pod 3. kruhem, foto: Robert Machovský

Historické foto z osmdesátých let minulého století

Narovnávací variantou Südwandu od Herberta Richtera se prvovýstupci na šest let odmlčeli až do druhé poloviny šedesátých let, kdy se pomalu přiblížila doba snad nejfenomenálnějšího lezce Labských pískovců, Bernda Arnolda. Není divu, že se právě on zasloužil o první cestu obtížnosti IXa (Zentrale Südwand, 1973), IXc (Buntschillernde Seifenblase, 1981, později shozenou na IXb). Pravá a dosud neshozená IXc je Westpfeiler, také od Arnolda a není divu, že Arnold je autorem i první desítky Vakuum (Xa, 1983). Falkenstein má i svou jedenáctku – Balancier od dvojice Robert Oehme, Thomas Willenberg (1999) a dvanáctku No cheating stone, please od Thomase Willenberga.

Z pokusu o první opakování - Ďoubal, Bauer, Vodička, foto: Petr Jandík

Buntschillernde Seifenblase

Na Falkenstein vede podle žlutého dílu Heinickeho průvodce 108 cest, Nejpilnějším autorem byl Bernd Arnold, který jich má jednadvacet, nejlehčí z nich je VIIIa. Ostatní autoři nemají víc, než čtyři kusy. Do historie Falkensteinu se zapsali také naši Petr Prachtel a Zorka Prachtelová cestou Horror Vacui, VIIIa.

Doporučujeme

Z toho všeho, co Falkenstein nabízí, lze rozhodně doporučit trojku Schusterweg, pětku Hoher Riß (zúžením se necpěte vnitřkem, ale oblezte ho zvenku), ze VIIa Rohspitzlerweg, Südriß, kde umět žábu je výhodou a závěrečný komín patří k těm, na které se nezapomíná, Eckweg a Kotzwand. Ze VIIb-ček doporučíme pikantní Strubichweg, Winkelvariante, Nordwestkante a Nordverbindung. Ze VIIc jsou velmi populární spára Renger-Gedächtnis-Weg, která je bez stavění VIIIa, stěna-hrana Westkante a Schönwetterwand. Z VIIIa lze doporučit ukloněnou plotnu Reginawand, kde už ale nejsou stromy, za které se jistilo před pětadvaceti lety, a Nordwand.

Reginawand, historický snímek z roku 1982, 43. výstup bez stavění se podařil autorovi článku, u kruhu jistí Dut Jarda Chvojka, foto: Vilém Hrdina

V nejtěžším místě, foto: Jan Polák

Reginawand, dnes už bez stromků

Chcete-li VIIIb, rozhodně zkuste velkolepou Südwand s přímou variantou uprostřed a Geländervariante mezi třetím a čtvrtým kruhem, protože originální cesta je čím výš tím hůř přes hladká bříška a těsně pod čtvrtým kruhem je vůbec nejhůř, jak si prakticky ověřil kdysi Dut, když po tlamě dvakrát sveřepě nastoupil znovu a jeho úsilí zastavila až přezka od tehdá samodělaného sedáku, která se mu zařízla do břicha při třetí tlamě, nastartované už kousek pod kruhem. Pak už jsme to vzali nahoru o dost příjemnější Geländervariantou. Nevynechal bych ani nesmírně populární Direkte Westkante.

Z VIIIc-ček je Extravaganter Westgrat hodnocen jako jedna z nejkrásnějších cest Saska, populární je Dračí hřbet – Drachenrücken vlevo vedle Direkte Westkante, do které se napojuje a Vollständiger Westgrat. Devítkář by neměl vynechat Buntschillernde Seifenblase – Barevně svítící mýdlovou bublinu, vděčící za svůj název zamítnutí již připravené cesty Bernda Arnolda na pozvání do Ameriky tehdejším komunistickým vedením bývalé DDR, a Happy Day Station v severní stěně. A desítkáři už obvykle vědí, ale kdyby ne, pro jistotu doporučím Vakuum.

Pokud byste chtěli něco echt srandovního, pak existuje taky traverz skoro celého Falkensteinu kolem dokola, který udělal symbolicky na Apríla roku 1984 Uwe Horst s druhy. Vylezete asi tak do třetiny cesty Nordostkamin, a postupně lezete doleva až na Schusterweg, jím slezete na písčitou polici po první délce, přes Strubichweg se dostanete do jižní stěny, kterou prolezete vodorovně až do bivaku po první délce Kotzwandu. Odtud vodorovně dál až k převislému traverzu k 1. kruhu Westkante (klíčové místo). Dál pokračujeme přes Hoher Riß k 1. kruhu Buntschillernde Seifenblase. Stále dál pokračujeme přes severní stěnu až na balkón Turnerweg a tou dolezeme na vrchol. Ta celá aprílová sranda je za VIIIb a vydá už za solidní alpskou túru, odhadem to má tak deset lanových délek.

Neznámý Sasík u 3. kruhu Buntschillernde Seifenblase, foto: Vladimír Vršovský

Co k tomu potřebujete:

Jako vždy na pískovci, znalost techniky jištění smyčkami. Zvláště na lehčích cestách není překruhováno, a je-li vaší dosavadní lezeckou zkušeností jen umělá stěna s nýty po metru, pak jeďte k Falkensteinu jen na čundr, nebo si najděte zkušeného prvolezce. Umíte-li lézt na jiném typu skály, vyberte si pro začátek cesty o několik stupňů lehčí, než je vaše maximum. Písek není zdaleka jen o obtížnosti, je to hodně o smyčkování, psychice a morálu.

Vybavení

Jednoduché lano 50m nebo delší
sada různých smyček průměrů od 5 do 11mm, kevlarky do hodin, hodí se též popruhy vázané na uzlování i několik šitých smyček na hodiny nebo obhazování talířů – podle vybrané cesty.
10 expresek bude stačit
helma sice není přímo předepsaná, ale i měkký pískovec je tvrdší i než ta nejtvrdší hlava, takže doporučujeme.
standardní lezečky, tvrdá obuv jako pohorky a podobně by poškodila relativně měkký pískovec, i když ten na Falkensteinu patří k těm tvrdým.
hodí se šťouchadlo na vkládání a vyndavání smyček. Nejlíp ze štětce zároháku, když uřízneme štětec a rukojeti vytvoříme oblou špičku. Šikovné je dát ho na gumu, aby neplandalo pod nohama, ale dalo se s ním natáhnout kam je třeba.

Co se nesmí:

lézt s magnéziem, kalafunou a podobnými prostředky. Do Saska s čistýma rukama. Místní to hlídají a lézt s práškem si tam nedovolili ani naši největší prášilové.
používat k jištění cokoliv jiného, než textilní smyčky a popruhy, nebo stabilně zasazené kruhy. Od roku 2013 je povoleno používat UFO od Obrworks (neoblepené gumou) s tím, že ale snižuje sportovní hodnotu výstupu.
dělat ohně v bivaku (pravda, místní lezci a hlavně čundráci to tak moc nedodržují)
sekat, nebo jinak poškozovat skálu
lézt na mokrém pískovci - Sasko nemá předepsaný podešťový limit, ale je třeba se řídit rozumem. Sice je v Sasku pískovec tvrdý, ale i ten se láme, je-li provlhlý.

Velikonoce pod Falkensteinem kdysi dávno, foto: Petr Jandík

Velikonoční nápor v osmdesátých letech minulého století

Ubytování:

Pod Falkensteinem je zhruba v místě Westkante pod samostatným velkým balvanem povolený bivak (označení zelenou cedulkou Freiübernachtungsstelle). V bivaku se nesmí dělat oheň, vařit na vlastním vařiči samozřejmě lze. Je třeba mít s sebou dostatek vody, nikde v okolí blízko voda není. V Bad Schandau a okolí je i dostatek penzionů, kemp je v údolí Kirnitschtal a u břehu Labe.

Povolený bivak pod Falkensteinem, foto: Petr Jandík

Příjezd: Přes Hřensko a Schmilku po břehu Labe na Bad Schandau, hned u hranice města ostře doprava na Zahnsgrund (je to první možnost odbočení doprava od Schmilky) a do strmého kopce kolem penzionu Schrammsteinbaude po levé straně. Cca 300 m za penzionem je po pravé straně písčité parkoviště. Doporučujeme si přivstat, bývá brzy plné.

Příchod: Z dolního konce parkoviště začíná turistická cesta směrem na jihozápad, vedoucí romantickými roklemi. Na rozcestí odbočíme doleva do kopce a vyjdeme v sedle mezi Falkensteinem a Hoher Torsteinem, jižní stěna Falkensteinu už je vidět. Po cestičce dojdeme pod ni.

Falkenstein topo Z stěny, foto: Petr Jandík

Takhle uvidíte Falkenstein když vyjdete z lesa na sedlo mezi ním a Hoher Torsteinem

Pokud jste tu poprvé, není špatné si celý Falkenstein obejít s průvodcem v ruce.

Sestup: V historických dobách se slézalo, nejčastěji cestou Turnerweg. Absence slaňáku občas někoho z našich lezců překvapila a je známo i několik nouzových bivaků na vrcholu. Později byl pod plotnou s vysekanými schody doplněn slaňák. V současné době je slaňovací dráha od vrcholové knížky na čtyři slanění 20+23+15+25 m.

Slanění z Falkensteinu, prostřední část, foto: Petr Jandík

Průvodce knižní:

Kletterführer Sächsische Schweiz, žlutý díl Schrammsteine, Schmilkaer Gebiet, Berg- &Natur Verlag Peter Rölke

Kompakt Kletterführer Elbsandsteingebirge, Band 1, Robert Hahn

V dobách komunistického režimu byly německé průvodce, které byly předchůdci současného Kletterführera, těžko dostupné a někdy na konci osmdesátých let vydal horolezecký oddíl pražské Slávie VŠ překlad vybraných částí německých průvodců, který byl tehdy skoro jediným zdrojem informací pro české lezce

Průvodce internetové:

www.teufelsturm.de – hodnocení cest, komentáře, někdy i popisy, ale ne vždy

www.gipfelbuch.de – seznam aktuálních uzávěr a zákazů z důvodu ochrany přírody

Falkenstein za soumraku, foto: Petr Jandík