Sto kiláků samoty

Autor: Markéta Syllová <MSyllova(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Markéta Syllová, Vydáno dne: 20. 07. 2010

Escrito por: Gabriela García Marquéta

Velmi jednotvárná osamělá fotoreportáž z velmi jednotvárné hromadné akce. Nečekejte, že se dočtete o tom, co se na O 106 dělo.

 

 
V hlavní roli příď Metaxy. Ve vedlejší roli list Corsairu.
Special thanx to Markýz a Radek, za poskytnutí výše uvedených předmětů.
 
Zítra startuje akce „O 106“, další to výplod chorých a alkoholem zatemnělých seakajakářských mozků. Cílem je upádlovat 106 km, což je podle kilometráže vzdálenost mezi Týnem nad Vltavou a Živohoští na Slapech. Pojmenování Maratón mi v tomto případě přijde značně podhodnocené. To, že se akce účastním, lze vysvětlit také pouze trvalým úplným zatměním mozku. Jihočeskou sekci tvořím já spolu s Vítkem a Radkem. Půl dne rozmísťujeme auta po republice a večer se konečně scházíme v Tejně s hlavním zatemněncem Ondrou a dalším tuctem účastníků. Marně se dožaduji dámského trička z akce. Hlavní organizátor se sice pyšní davem věrných obdivovatelek vydávajících se za seakajakářky, po kterých se ovšem, teď když jde do tuhého, slehla zem. Vítězství ve své kategorii bych tím pádem měla v kapse, bohužel ale počítám se smrtí hladem, vysílením a tropickým šílenstvím v lepším případě někde na šedesátém kilometru. Jedinou útěchou mi je, že k vzájemnému překvapení zjišťujeme, že z přítomných borců nikdo zatím podobnou vzdálenost neujel, a ani se jí nepřiblížil.



Foto: Markéta Syllová


Start má proběhnout v pět hodin ráno. Balím si do kajaku spacák a knížku, abych měla co dělat až budu někde po trati marně čekat na svoz trosek. Stejná individua, která si přála abych o 5 km nedokončila objezd Rujány, mě vyhazují z auta půl kiláku pod startem, zřejmě aby v cíli mohla tvrdit, že jsem to zase nedala. Dávám si to tedy pro jistotu dvakrát a jedu si vyfotit účastníky na startovní čáře. Správně tuším, že je tu v té ranní mlze co se válí po hladině matně vidím poprvé a naposledy. Zřejmá je pokročilá technika pádlování a vysoká rychlost. Než otočím Metaxu, jsou už skoro všichni v trapu, ačkoliv se ještě pořád vzájemně ujišťují, že nejde o závod.



Foto: Markéta Syllová


Na soutoku Vltavy a Lužnice se naposledy kochám pohledem na vzdálená záda borců ve vycházejícím slunci. To rozpouští poslední cáry mlhy a i přes časnou ranní hodinu začíná zvolna péct. A to už je tu Kořensko, vodní dílo, které se přenáší vpravo. Naštěstí jsou za mnou ještě čtyři oběti Ondrova akčního PR a pomáhají mi dostat Metaxu přes přehradu. Zde si naposledy prohlížím obličeje těch, které také vidím naposledy. Brzy se ukazuje, že závod budou tvořit zhruba tři skupinky. Ta první se skládá ze těch největších bezmozků a drtičů, ta poslední z ležérních pádlařů a holek v deblu, no a ta prostřední skupina je moje a skládá se ze mě.

Za Kořenskem si dávám ranní úkol ujet dvacet, než začne pekelná výheň. Ještě slyším jekot, jak za mnou agresivní labuťák klove ležérním posádkám oči, trochu zvyšuji tempo a říkám si, že tahle akce asi bude trochu nuda. Ještě mě trápí brnění levé ruky, které mi nedovoluje pořádně držet pádlo a snažím se jej vysvětlit jakýmkoliv jiným způsobem, než že jde o počáteční příznaky mnou oblíbeného zánětu šlach. Vzpomínám na příběh jakéhosi raněného kajakáře, který si přitejpoval ruku k pádlu, když ho nemohl držet, a přemýšlím, jestli mám dostatek stříbrné lepenky. Vzhledem k tomu, že už mi zbývá pouhých 98 km si myslím, že to bude stačit.



Foto: Markéta Syllová


Vidím most Podolsko. Výborně, 24 km v pádle, nikde ani noha, natož kajak. Fakt nesnáším tyhle hromadné akce. Člověk aby se u toho pádlování furt s někým vybavoval…Na startu jsem si myslela, že z téhle akce budu mít pěkný materiál na druhý díl článku (Žena v mužském světě) , ale vidím, že to budu muset přehodnotit a přejmenovat na Žena bez mužů, nebo tak nějak.
Je dopoledne a začínají tropy. Voda je hnusně zelená a má extrémní teplotu jen o malinko převyšující teplotu mého těla. Zjišťuji, že představa, že se poléváním hlavy ubráním úpalu byla zcela naivní. Jediným výsledkem je zelený melír. Škoda, že tu není nikdo, kdo by mi řekl, že mi sluší.



Foto: Markéta Syllová


Děkuji, nesmím ani nechci, ale dosavadním tempem to už dál nepůjde. A tak nasazuji taktiku zvanou „Bazén“, inspirovanou mými velmi sporadickými návštěvami plaveckých zařízení. Akorát kolečka měním za kilometry, od teď budu každých pět zastavovat na napití a oslizení hlavy, každých deset na něco k snědku a každých třicet na pevnou zem.



Foto: Markéta Syllová


Cestou na hrad Zvíkov míjím především rybáře a občasné podivné přístřešky a stany v lese. To co na mě všichni pokřikují, by se dalo shrnout do jediné věty: „jó holka, tak tímhle tempem je už nedojedeš“. Všichni rybáři mi tvrdí, že borci jsou tak půl hodiny přede mnou, ale je mi jasné, že u vody asi plyne čas jinak, protože za čtyřicet kilometrů museli nabrat mnohem větší náskok.



Foto: Markéta Syllová


Na 46. kilometru podjíždím Žďákovák a koukám se nahoru, aby na mě náhodou někdo nehodil sud. Četla jsem, že horolezci ve vysokých nadmořských výškách testují funkčnost svého uvažování jednoduchými příklady z matematiky. Jak daleko jsem ujela, a co mi ještě zbývá počítám u každého kilometrovníku, teď si ale dávám za úkol vypočítat jakou mám rychlost. Z toho, jak dlouho mi trvá dojít k velmi přesnému výsledku „něco mezi šesti a sedmi kilometry za hodinu“, usuzuji, že se nacházím minimálně na vrcholu K2.



Foto: Markéta Syllová


Vjezdem do Orlíku končí pěkné užší zatáčky s kamenitými břehy a nastává civilizační tour od kempu ke kempu. Proti mně jede růžové šlapadlo i vodní lyže, po chvíli projíždí plachetnice, která za sebou táhne mořský kajak „ a na Floridě, tam jsem pádloval mezi aligátorama, metr a půl vode mě byl..“ přeřvává kapitán motor lodi. A najednou seakajak! A to už jsem se před dobrými dvaceti kilometry smířila s tím, že to dojedu sama. Dokonce jsem byla trochu zklamaná, když jsem uviděla, jak z kiosku pod hradem vyjíždí Míra a míří si to nádrží ke mně, aby mi to zkazil. Neunesl však mé želví tempo a bazénovou taktiku, a tak mi brzo zase zmizel z očí. Náladu jsem si vylepšila hodobóžovým slamákem s regulovatelným ohybem kšiltu a mušličkovým obojkem, který jsem vylovila jako válečnou trofej z rozbouřených vln.
Orlík-přehrada na dohled. Převoz lodí i osoby autem, řidič převozník mě ujišťuje, že tudy kdysi nějací seakajakáři jeli. Ujela jsem 61 km, a z nějakého neznámého důvodu je mi najednou jasné, že už to ujedu celé. Následuje přehrada Kamýk a další početní úloha. Vypočítat průměrnou rychlost. Vypočítat vzdálenost do konce. Vydělit vzdálenost do konce průměrnou rychlostí, kterou jsem zatím zapomněla. Vypočítat znovu průměrnou rychlost. Kolik hodin je mezi pátou ranní a pátou odpolední? 10 nebo 12? Než spočítám, v kolik hodin budu v cíli je Kamýk za mnou.



Foto: Markéta Syllová


 
A najednou je pohoda z vody ta tam. Zajíždím k válcům, po kterých se nahoru do prudkého svahu vytahují lodě. Vystupuji pravou nohou a už se hrnu hurá na břeh, v tom pravá noha klouže po omechovaném schodě dolů, levá letí stále ještě s obutým kajakem kamsi do strany a předvádím efektní roznožku zakončenou koupelí, jak jsem se chtěla vyhnout nárazu lebkou o schod. Zdánlivá prkotina mě úplně vykolejí (u kolejí). Zpocená a zkoupaná durch se snažím nejdřív vytáhnout, vytlačit nebo jakkoliv vysvětlit přetěžké Metaxe, že teď musí prostě nahoru do svahu. Lodi se nechce, nohy mi kloužou, furt mi někde překáží schody nebo válce a k hysterii hraničící s pláčem mě přivádí myšlenka, že budu muset věc vzdát, protože loď nedostanu šest metrů do kopce. Přemýšlím, jestli se ve skutečnosti nejmenuji Markéta Sisyfos. Už se chystám ztrapnit a oslovit zamilovaný páreček, který si fotí přehradu, když se najednou vynoří na břehu opět Míra. Nahoře na kopci jsou koleje a vozejčky a tak si pro jeden šel aby mohl převézt svou loď. Další dvě ruce najednou dělají z předešlého marného úsilí úplně banální úkol, a za chvíli už vesele brzdím vykolejený vozejček na druhé straně přehrady.
 
Přišel a zase odešel, Míra opět mizí v dáli. A do cíle zbývá 33 km. Rozptyluje mě telefonát od kamarádky, která se ptá co dělám.
-„Pádluju, jedu maratón“
-„Aha, a kolik ti ještě zbývá?“
-„Asi třicet“
-„Ty jo, to se dá za jeden den upádlovat?“
Přecházím z počítání na písničky. Veškerá moje zásoba textů mi vydrží asi na pět kilometrů, pak už opakuji dokola ty samé refrény a zakončuji stylově Carpe Diem, lépe do dna vyždímaný den si opravdu nedovedu představit.



Foto: Markéta Syllová


Míjím Velkou, Roviště a Županovice, významné to skálolezecké oblasti (obzvlášť Županovice) a je mi líto, že nevidím nikoho lézt. Za Rovištěm mi zbývá přes dvacet kilometrů a nejradši bych si dala dvacet, nebo i víc. Vypadá to, že na lodi usínám, myšlenky se mi rozbíhají všemožnými směry, snažím se zpacifikovat tím, že počítám záběry pádlem, ale nedostanu se přes 28, pak se mi to vždycky nějak pomotá, začnu počítat pozpátku nebo jen sudá čísla nebo najednou přeskočím k 85. Vedle mě plave plastová láhev a asi tři minuty mi trvá, než identifikuji co je to za předmět. Přijde mi, že pádluji v pistáciovém pudinku s hrudkami, pádlo nejde vytáhnout, a loď vůči břehu stojí. Osmdesátý pátý kilometr měří minimálně dva kilometry.



Foto: Markéta Syllová


Možná mám ze sebe ponorku, ale na dně ještě nejsem. Dávám si všechny zbylé tyčinky i hroznové cukry, vzpomínám na Radkovu hořčici a zpívám si o jedné lachtaní rodině, což musí být strašné pro obyvatele Hausbótů, kterými jsou břehy Slapů lemované.



Foto: Markéta Syllová


Po západu slunce mi zbývá patnáct, ze kterých je najednou jak mávnutím kouzelným pádlem deset, a na další zastávce to už bude jenom pět. Pohoda i tempo už jsou zpátky se mnou, zase se mi jede dobře, čísla na kilometrovnících ani nestíhám číst, jak se kolem mě míhají.



Foto: Markéta Syllová


A najednou vidím most, a za ním lesní tábořiště Živohošť a spoustu mořských kajaků, a cizí lidi u nich. Patnáct a půl hodiny jsem pádlovala. To by mě fakt zajímalo, co teď budu dělat až vystoupím. Asi se připojím na Facebook a požádám o přátelství Freyu Hoffmeister. Celý předvoj už je dávno v cíli a po večeři, já přijela ve 21:04 přičemž ve 21:00 zavřela kuchyně. A ke všemu se ukázalo, že klobouk, pro který jsem se na odporně se zrcadlící orlické hladině zmohla k otočce 360˚ patří jednomu ze závodníků. Když už to vypadalo na úplně zkažený večer, přistál přede mnou nakládaný hermelín a dotyčný se správně rozhodl, že klobouk patří tomu, kdo si jej vyloví. Kromě něj (klobouku, né dotyčného) jsem si odnesla několik životně důležitých poznatků:
  1. upádlovat 106 km lze.
  2. každý si svou káru táhne sám. Je tedy potřeba pořídit si káru, kterou člověk utáhne, jinak na to dojede. Alternativně lze mít těžkou káru a k ní někoho s kým jí táhnout.
  3. do cíle je příště potřeba dojet o půl hodiny dříve, abych si stihla dát jídlo. Fuj, já řekla, že to pojedu příště zas??