Alex Huber: Direttissima
Autor: Alex Huber <(at)>, Zdroj: Alex Huber, překlad Michal Sylla, Vydáno dne: 21. 02. 2012Free solo Hase Brandler na Cimu Grande
Je tomu už 8 let, kdy volné sólo Diretissiny Hasse Brandler na Cimu Grande v Dolomitech rozvířilo horolezecké dění. Většina chválila famózní sportovní výkon, někteří však Alexovi vytýkali v diskusích týdenní obsazení cesty fixními lany, jiní kritizovali, že neuvedl, že si před ostrým pokusem otloukl lokry. Bezesporu však je, že to je famózní hraniční výkon, který už je pevnou součástí dějin horolezectví. Přečtete si jak to viděl samotný Alex Huber a podívejte se na video, shrnující klíčové okamžiky. Aktualizace: nové video
Mám strach. Teď, když se mám rozhodnout, jestli polezu Diretissimu free solo nebo ne. Ale strach mě nezastihuje nepřipraveného. Už delší dobu v sobě nosím sen o té výzvě, prostoupit velkou stěnu úplně sám. Žádné lano, žádný sedák, žádné pomůcky. Je to představa idealistického snílka. Hora a já. Jinak nic.
Už jsem přelezl free solo více cest. Vždy to pro mě byly zvláštní dny. A bylo jedno, jestli to bylo lehké lezení nebo extrémní šestková klasika. Pohled zpět na konci dne je vždy nekonečně intenzivní. Tam jsem vylezl! Představa, že v každém bodě stěny, na kterou se dívám, visím bez lana a v plné expozici, mi bere dech. Většinou to nějakou dobu trvá než jsem schopen odvrátit svůj pohled od stěny, než se dokážu s tím zážitkem rozloučit. Tyto pocity zůstávají zachyceny hluboko v paměti víc, než v ostatní dny na horách. Jsou to pocity, které v sobě člověk dlouho nosí jako jasné obrazy, zatímco ostatní momenty už dávno mizí v mlze minulosti.
Když jsem se po mnoha letech vrátil k Tre Cime prvovýstupem cesty Bellavista, proměnil se tento sen ve vizi: A najednou jsem free solo v kolmém dolomitském vápenci. Vysoko ve stěně. Pode mnou 300 metrů vzduchu. Věděl jsem: Nikde jinde by nebyl zážitek tak intenzivní jako tady v této kolmé aréně, která ztělesňuje extrémní lezení.
Zas a znovu pozoruji tento obrázek, často opravdu překvapeně… Jen tak si sním, občas si na něco vzpomenu, před mýma očima se odehrávají obrazy. Pak z vteřiny na vteřinu jsem vytržen ze sna. Visím na malých chytech uprostřed stěny. V plném napětí, jakoby pod proudem, analyzuje mé myšlení situaci – o pár sekund později jsem zase zpátky při sobě.
Stále častěji se mi zjevovaly tyto obrázky, stále intenzivněji jsem se zabýval svou vizí. Na jaře 2002 jsem se na její splnění konečně začal připravovat. Hodně cest na skalkách, různě strmých, od lehkých po těžké, až do 10. stupně – každý den jsem lezl na skalách free sóla. V polovině června jsem si myslel, že už jsem připraven. Společně se svým spolulezcem z Grazu, Hiasem Leitnerem, jsem stál pod Cimou ovest. On si chtěl prohlédnout Švýcarskou cestu pro volný přelez, já pro free solo. Malá stříška v první délce je nejistá, už jsem ale lezl těžší free solo… Ale v páté délce je konec. Lámavý kus skály, který nelze oblézt, sice není těžký, ale představuje nekontrolovatelné riziko. Musel jsem svůj záměr pohřbít.
Severní stěna Cimy Grande, foto M. a M. Coubalovi
Začátek července. Druhý pokus. Společně s Tyrolákem Guido Unterwurzacherem jsem přelezl Diretissimu „on sight“. Na této cestě si to už dovedu představit. Žádné lámavé chyty, kterým bych musel důvěřovat, žádné obtíže, které bych nezvládal. Rozhodl jsem se, že to zkusím. O týden později jsem s Michim Althammerem znovu přelezl Direttissimu. Snažil jsem se si zapamatovat co možná nejvíce lezeckých kroků. V lámavém dolomitu jsem vynechával nespolehlivé chyty, hledal jsem řešení, které vede pouze po stoprocentně spolehlivých chytech. Těžká místa jsem lezl zas a znovu, nahoru a dolů. Označoval jsem klíčové chyty tečkami magnezia. Dohromady jsem stěnu Cimy Grande vylezl čtyřikrát, dokud jsem neměl pocit, že mám všechno pod kontrolou. Přesto tu zůstávala nejistota – každé potenciální nebezpečí skrývá při sebevětším umu a soustředění vždy nějaké zbytkové riziko.
Ve skutečnosti mám pořád strach z pádu. V myšlenkách se mi přehrávaly momenty, kdy se vylomí chyt, když odpadávám ze stěny, padám volně dolů. Na co v tu chvíli asi budu myslet? Budu se zlobit nad tou chybou, nad osudem, který jsem si sám zvolil? Nebo budou všechny myšlenky v tom extrémním zrychlení potlačeny? Co se stane v tom momentě, když pád skončí v suti pod stěnou? Budu při tom něco cítit?
Vedle těchto „černých myšlenek“ jsem ale zároveň věděl, že každý těžký metr cesty znám, že každý krok ovládám. Přes den, ale i když usínám, zažívám tuto houpačku pocitů 24 hodin denně…
Cesta k nástupu trvá hodinu, ve které „skutečný svět“ vnímám pouze jakoby mimochodem. Jako v den před tím a v noci i teď mě provázejí „černé myšlenky“ a zároveň jistota, že to zvládnu. Bizarní souboj pocitů, který mě zneklidňuje, který můj krok jednou zrychlí a nabuzuje, podruhé zase zklidní. Na úpatí stěny je mi jasné, že nesmím lézt dál, pokud mě „černé myšlenky“ nepustí. A také cítím, že moc velkou šanci nemám. Třeba by stačilo se před třetí délkou jenom jednou otočit a stísňující obrovské dimenze stěny mě umačkají. Ještě jednou jdu od úpatí Cimy Grande dolů a zpátky pod ní. Znovu se posadím. Vím, že to dnes musím zkusit. Mé myšlenky, které jsou touto cestou plně zaměstnány, nepřipustí, abych to teď vzdal. Přesně teď jsem v tom bodě, kdy si přeji, aby mě nikdy nenapadlo zrealizovat tento nápad. Už nemám volbu. Musím nastoupit a zkusit to. Dnes se budu muset rozhodnout, jestli vylezu těch 500 metrů nebo ne.
Toto rozhodnutí je těžké, protože jsem s tím ještě před dvěma dny nepočítal. Protože jsem si myslel, že mám úplnou svobodu v rozhodování, kdy svůj projekt uskutečním. Teď jsou mé myšlenky ale posedlé, já jsem posedlý. A to dopadá na moji psychiku. Tlak, kterému jsem chtěl za každou cenu, všemi prostředky zamezit, je tady. Teď jsem hnané zvíře, klidně číhám a čekám, jak se v dalších minutách rozhodnu. Houpačka pocitů se mění v myšlenkový chaos, mozek je přetížen. Mechanicky obouvám lezečky, okolo pasu si přivazuji pytlík s magneziem a lezu první čtyři metry. Jsem totálně omámený, nic necítím – tak to nejde. Lezu zase zpátky a znovu si sedám na nástupu. Přichází úleva – pokus jsem přerušil.
Cítím se svobodněji. Ten tlak je tady, ale už mě nijak neomezuje. Po pěti minutách to chci zkusit znovu, ještě jednou. Teď už vím, že vždy mohu pokus přerušit, pokud svoje myšlenky až do „Point of no return“ neuklidním. Prvních 80 metrů není moc těžkých, v nejhorším je mohu zase slézt dolů. Když se ale na „Point of no return“ rozhodnu, že polezu dále, ponesu následky - které znamenají, že musím vylézt dalších 500 metrů – ať chci nebo ne. Stejně jako jsou mé myšlenky posedlé přelezem, bude mě velká stěna nutit lézt podle plánu až na vrchol.
Nastupuji znovu a lezu prvních 80 metrů. Zatímco jsem v hodinách před přelezem měl strach a byl strašně nervózní, teď když lezu ve stěně, mizí omámení pod vlivem bezproblémových lezeckých pohybů, myšlení koncentruje jen na lezení. Už necítím strach – prostě se moc soustředím na pohyby a na lezení, takže mi na strach nezbývá čas.
Vlézám do třetí délky, po šesti metrech dosahuji „Point of no return“. Rozhodnutí jsem už ovšem dávno udělal. Ne tady, v kritickém bodě, ale na nástupu bylo klíčové místo – bariérou, kterou jsem musel překonat, bylo opuštění rovné země pod nohama. Sólové lezení vyžaduje jak sebepřekonání, tak sebekontrolu. To první jsem již zvládl, to druhé vypadá teď, 150 metrů nad zemí, jako mnohem jednodušší úkol. Cestu znám skoro nazpaměť, vše jsem před tím přesně nastudoval a teď přehrávám program krok za krokem – skoro jako stroj, skoro…
Cima Grande a Cima Ovest, foto Petr Jandík
Po osmi délkách dolézám na velkou polici před klíčovými délkami. Doteď šlo vše jako na drátkách, přesto jsem lezl 50 minut bez přestávky. Všímám si, že je moje duše unavená, že takové soustředění bez pauzy nemohu udržet. Lehnu si na polici a dlouho zírám nehybným pohledem nahoru do převisů – klíčového místa. Obrovsky převislá hradba ze žlutého dolomitu. 120 lezeckých metrů, tři délky v osmém stupni. Ještě k tomu nemůžu štandy používat k odpočívání, jako bych to dělal při přelezu ve dvou. Těžká místa musím překonat jedním tahem. Bez možnosti odpočinku pro získání fyzické i psychické síly. Ale vím, že na čistě technické obtíže hravě mám, proto mi tato skutečnost nevadí. Po dvaceti minutách si zase sedám, utáhnu si lezečky, sáhnu do pytlíku s magneziem a začínám lézt. Jako dělník, který po pauze zase zažíná pracovat – krok za krokem. Bezmyšlenkovitě. Vždy stejným rytmem. Bez velkého přemýšlení.
250 metrů nad suťoviskem. Teď jsem na začátku nejtěžší lanové délky, posledních 50 metrů nad velkou policí. Vždy ve stejném rytmu kupředu. Pomalu, každý krok mám promyšlený do detailu. Nechci být čímkoli překvapen, chci být v každé chvíli v rovnováze. Každý další chyt nejdříve zaměřím pohledem, tělo se napne tak, abych chyt uchopil klidně a přesně. Než chyt uchopím, krátce po něm přejedu rukou a osahám jeho jemnou strukturu. Až potom stisknu, s dvojitou silou přimáčknu prsty ke skále. Tato zdvojnásobená síla je clem, které musím platit za free solo v této výšce. Proto musím svojí technikou a silou nad obtížemi cesty o tolik převažovat. Jen tak se mohu cítit opravdu bezpečně.
300 metrů prázdnoty pode mnou. Poslední těžký metr před velkou policí a také zároveň klíčové místo. To je nejexponovanější místo celé Direttissimy. Vše pode mnou je převislé, vše kole mě je převislé. Visím úplně sám v tomto pro mě teď nepřátelském světě. Chyty, na kterých visím jsou dobré. Mé prsty si najdou cestu k uklidňujícímu vyschlému magneziu. Také chyty v nadcházejících metrech jsou dobré, ale jsou daleko od sebe. Atletické kroky, které vyžadují odhodlaný výkon. Ještě jednou směřuje můj pohled dolů. Puls je klidný. Vidím hluboko dole suťovisko, malé cestičky, které vedou k nástupům cest v severní stěně. Nemá to na mě žádný vliv. Pár rozhodných kroků a dosahuji kolmý terén. Ještě dva metry a stojím na malé polici. Velká překážka je překonána. Vyčerpán se opírám o stěnu, klesám a na konec uléhám.
Ale ještě nemám klid. Po minutě zase vstávám. Ještě jedna poslední těžká převislá délka zbývá. Po čtyřech metrech ale cítím, jak jsem unaven. Ještě než to opravdu ztěžkne slézám zpátky, abych dopřál své duši a svým předloktím pauzu. O tři minuty později začíná stejná hra znovu. Aniž bych zpanikařil, rozhoduji se pro delší odpočinek. Nespěchám, mám čas. A tak ho využívám. Až půl hodiny po té, kdy jsem sem dolezl, opouštím malou polici. Krok za krokem lezu poslední exponované metry. Potom komíny, krok za krokem se soukám nahoru. Hřiště pro myšlenky se zvětšuje. Znovu vnímám okolí, vidím mraky, cáry mlhy, které zas a znovu táhnou vzhůru severní stěnou. Čím výše se dostávám, tím volnější a klidnější jsem.
Alex Huber, www.huberbuam.de
Poznámka redakce: Na stránkách bratří Huberů Huberbuam je možno zakoupit DVD s Alexovými sóly.