Nedělní vejplach na Prachově

Obraz první: Sotota večer. Lehce nastydlej přemejšlím u čaje s citrónem co a jak, a najednou SMSka od Sysla: "Nejel bys někam lízt?" No tak jo, nakonec jsem neodolal. "No a kam bysme jako? Aha, dohodnem ráno."  

Obraz druhý: V autě cestou na sever rokujeme. Včera byla předpověď ještě dobrá, ale Pískomil meldoval nějaké přeháňky. Hrubice vyloučená a Sysel povídá s potutelným úsměvem: "Co tak Prachov?". Nojo, Prachov. Tak jo, letos jsem tam ještě nebyl. Je to tam o něco tvrdší, může se to zkusit. Někde kousek před Černým mostem SMSka od Hovíse: "Nejedete lízt?" 

"To je pako! Proč píše až teď?", kroutí hlavou Sysel. "No a co, jsme ještě v Praze, dojedem pro něj", povidám já. Černý most, Flóra, opět Černý most a cestou Hovísovi ten Prachov vrtá hlavou, předkládá alternativní návrhy, ale za hoďku a půl jsme tam.

Sysel: "Co polezem?"

Sákryš, nevzal jsem si průvodce, kde mám od Zdeňka Petráně zaškrtané doporučené cesty, Je tu ale jedna jistota, která nikoho neurazí:. "Lezli jste už Východní Obelisk?"

Obraz třetí: Lifrujem pajcku týpkovi na parkovišti jako další příspěvek do Schlickovic pokladničky. Už je skokro půl jedenáctý a tak rychle projdem na čéháesky a alpenvereinky pokladnou a sunem se po cestě ke Drážďanům. Prachovky jsou teď, co je tu vykácenej les, fakt pěkný.



Nalevo Hendrychova věž s Pompejema, vzpomínám jak jsem tam jistil Honzu Ďoubala na jeho posledním tažení Prachovem než se odstěhovaL do Ostravy. Hodil tam tenkrát tlamu když já koukal po všech čertech. Chvíli trvalo, než to zabralo ale Honza si pochvaloval, jak to bylo pěkně do měkka.

Naproti údolní stěny Jehly a Čapky, taky pěkně odhalený, Varianta střelců, Kazalnica. Kousek dál Orel s Kosmonautickou a zastavujem se pod Drážďanama.



Hovís  medituje o Údolní spáře, ale pak jdeme dál k tomu Obelisku. Cestou mineme Zbrojnoše s Odyseou lásky v převislejch bublinách, tam snad visí smyčka co pamatuju.

Obraz čtvrtý - Obelisk: Procházíme pod Západní hranou Velké skautské věže do tunelu a Hovís zálibně kouká na ty dva kroužky, co tam jsou v nebezpečných výšinách na úzké hraně. U Obelisku si oba hoši vzpomenou, že Východní cestu už lezli a tak Sysel nastupuje do jižní stěny.



Trochu se to mračí. Není divu, podle předpovědi má přijít v jedenáct přeháňka. Sysel to bere z traverzu přes kroužek cesty Karnak, a zpestřuje si tím klasickou Jižní. Když dolézá na vrchol Hovís, přichází ajfónem avizovaná přeháňka. Mám smůlu, dneska si to nevylezu.

 

Sysel s Hovísem rychle slaňují. Spolu s dalšími lezci se schováváme pod trochu převislou stěnu a sledujem, jak se padající voda vyvine. Chvíli je víc, chvíli míň, ale po nedlouhé době deštík utichá. Nakonec to bylo jen o něco víc, než pár kapek a zase na chvíli vylezlo sluníčko. Prohlašujeme pískovec za lezitelný. 

Obraz pátý - Velká skautská vež: Jdeme zpátky kolem vyhlídky u Velblouda, kde se partička rozmejšlí, jestli má nebo nemá nastoupit do Rembrandtovy spáry a jestli je písek už mokrý, nebo ještě ne. Necháváme je jejich dilematu a procházíme tunelem Skautských věží. Hovísův zrak je opět neodolatelně přitahován Západní hranou a za zrakem následuje celý Hovís. Kotvíme u hrany, Sysel jistí a kibicuje. Hovís si ode mne bere široký tvrdý popruh a jde se podívat zač je toho písek.

Snaha prorazit divným sokolíčkem vpravo nevychází a po krátkém oddychu na zemi to dirigovám Syslem zkouší vlevo po hraně. Pár dramatických kroků vede do beznávratových míst. Smyčka už je natolik dole, že je jištění skoro zbytečné. Hovís běduje, že to klouže. Nejistě, ale přece dosahuje poličku.

"Tak už si to cvakni, ať si můžem oddechnout", haleká Sysel a je v zápětí vyslyšen.



Hovís se pouští do hrany stylem na medvěda. Prostě se musí mačkat hrany proti sobě a jako prémie tam je lehce zamešený a zahliněný balkónek, nad kterým výsměšně visí druhý kruh.

Dolez k němu je ještě dramatičtější, než k prvnímu. Na balkón to totiž nejde rovně, ale musí se ještě převalit doleva do sokolíku, než se tam dá pomocí protější hrany vyškrábat. I tohle drama šťastně končí klapnutím karabiny. Pak už jen vyřešit jak slézt zase kousek zpátky a puklinou vlevo od hrany dolézt na vrchol. Tady se na to podívejte:

 

 

Obraz šestý: Hovís si píše do knihy přelez Západní hrany po dvou letech. Tohle se tedy moc neleze.



Vymejšlíme co dál. Sysel má další nápad: Dáme "Prdel Marie Terezie", slušně zvanou Západní cesta na Malého kapucína. Když jsme u ní, začíná ale další přeháňka, která už přechází do řádného výplachu. Rovnoměrně zrychleným pohybem prcháme do Turisťárny. Je to v p..... Prší....