Není Hanibal jako Hannibal

Autor: Veronika Dušánková <veronika.dusankova(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Veronika Dušánková, Vydáno dne: 30. 09. 2010

---

Plezírové lezení na Furkapassu

Po návratu z letošní dovolené ve Švýcarsku jsem obešla své přátele s otázkou: "Co tě napadne, když řeknu slovo "Hanibal?" K mému (ne)překvapení reagovali všichni úplně stejně. Jen možná pořadí v hitparádě Han(n)ibalů bych čekala trochu jiné.

Všem nejprve myšlenky zaběhly do pražského obchodu s outdoorovým vybavením. Až poté se o pořadí popral velký punský bojovník Hannibal Barkas, který svým tažením přes Alpy s celou vojenskou armádou a nemotornými slony zamotal nejednomu hlavu a Dr. Hannibal Lecter v podání charismatického Anthony Hopkinse z filmu Mlčení jehňátek. Skoro nikdo však neznal českého spisovatele a režiséra Jiřího Hanibala. Já ho ale musím také zmínit, protože část jeho tvorby mi připomíná dobu mého dospívání. Jistě i mezi Vámi jsou tací, kteří znají dětské filmy Údolí krásných žab nebo Dědeček, Kilián a já, které vznikly v jeho režii.



A proč vlastně Han(n)ibal? Protože ve švýcarských horách stojí žulová věž se stejným názvem. "Objevili" jsme ji až na úplném konci naší dovolené a ten den byl tak povedený, že Vám dám nyní nakouknout do našeho lezeckého deníčku. :-)



Třináctý den naší cesty po Švýcarsku se probouzíme na Furkapassu ve výšce 2 436 m. Je začátek září a v noci napadlo pár centimetrů sněhu. Přestože naše těla už jsou unavená a tak trochu "oválená", nechceme se ani dnes vzdát vícedélek. Dovolená pomalu končí a my chceme ještě něco stihnout. Naše končetiny to dnes naposled budou muset vydržet. Pokles fyzických sil se ale projevuje i na našem psychickém elánu. Bez výčitek se schodujeme, že nástup musí být do hodiny. Dloóóuze snídáme, popíjíme voňavou kávu a listujeme průvodcem plezírového lezení.



Na straně xxx se zarazím. Věž Hannibal. "Jééé, tady mají také Hanibala! Tam bych asi potřebovala! Když už tady jsme!" rozverně mrkám na Jeníka. Nástup k ní je sice o chlup víc než jsme chtěli původně připustit, ale těch 15 minut navíc snad přežijeme. A ty superlativy, které průvodce slibuje si přeci nemůžeme nechat ujít.



Obouváme těžkou obuv a do nonstop připraveného matroše přibalujeme mačky. Od auta vyrážíme až po poledni. Brzy zjisťujeme, že nohy jdou ještě pomaleji než bychom chtěli připustit. Ale nevadí. Kocháme se a lovíme v paměti, jak to vlastně bylo s tím slavným vojevůdcem Hannibalem. Přiznáváme si, že naše znalosti o punské válce jsou dosti děravé a slibujeme si navzájem, že po návratu domů zaběhneme hned do knihovny.



Pod stěnou jsme celí ufunění až ve 14 hodin. Je to ale k našemu prospěchu, protože čtyřčlenná skupinka zrovna slaňuje. "Hurá, budeme mít Hanibala sami pro sebe a nebudeme se s nikým muset mačkat." Cesta s názvem "Conquest of Paradise" je přesně to pravé ořechové. "Dobytí ráje" bude takovou malou třešničkou na závěr dovolené.



V naší lezecké dvojici je již řadu let zvykem, že vždy po navázání odpočítám lanové délky na střídačku tak, aby ta nejtěžší vyšla na přítele. Přeci jen jsem žena neemancipovaná a nechci Vám mužům ubírat větší zásluhy :-).

Nebudu Vás teď obtěžovat podrobným popisem každého kroku z cesty, přestože by mi tyto vzpomínky přinášely slastné pocity. Ale znáte to sami. Tohle člověk musí zažít sám, aby pochopil. Průvodce s tou chválou opravdu nelhal. Celou cestu máte totiž chuť se s hanibalskou žulou mazlit, srdíčko Vám zrychleně tepe a slastný úsměv na tváři zamrzá do grimasy, kterou by každý nelezec mohl považovat za slabomyslný škleb. Nechci však klamně rozhlašovat, že lezení zde je úplně zadarmo. To tedy rozhodně ne. Jsou zde totiž místa, kde chyty i stupy jsou na skále tak trochu vynechány a musí se holt trochu zabrat.



Vychází na mě poslední lehká délka. Je krátká a mě je vážně líto, že to za chvíli skončí. Beru vrcholovou hranu, cvakám svou daisychain do štandu, rozhlížím se po okolí a .... začínám se smát. Autobusová zastávka včetně lavičky na vrcholku Hannibala musí jistě vyloudit úsměv na tváři úplně každého. Dobírám Jendu a těším se na jeho překvapený výraz. Ještě úsměvnější je fakt, že je zde vyvěšen i aktuální jízdní řád pro rok 2010. Při pohledu na hodinky zjišťujeme, že poslední spoj z Furkapassu do doliny nám jede už za půl hodiny. Ještě, že ho nepotřebujeme a nemusíme chvátat. Sedáme na lavičku a vystavujeme se pozdně odpoledním slunečním paprskům. Na duši nás hřeje příjemný pocit a těšíme se z nápadu švýcarských lezců.



Co kdybychom vypsali konkurz na nejvhodnější osamocený skalní útvar a tam si také něco podobného postavili? :-)




Zobrazit místo Hanibal na větší mapě