Bergellská žula
Autor: David Obročník <david.obrocnik(zavináč)o2.com>, Zdroj: Bobr, Vydáno dne: 25. 10. 2010Opäť v mojom milovanom Bergeli…
To jsou slova Igora Kollera. Jak se z nich ale stane ta pravda, se kterou se budete potýkat při každé úvaze kam a kdy letos vyrazit? Tohle je povídání o tom, jak se to stalo mě.
2000 Val di Mello: Cesta do Bivaku Hotel Qualido Nedori a Kuba Cicvárek, foto: Bobří archiv
První: Seznamka
Začalo to zájezdem do Val di Mella někdy v roce 2000. Dramatická cesta ve formě tekoucího chladiče u auta celkem plynule přešla v dramatický půběh s né moc přívětivým počasím, který vyvrcholil operací Bojsova kotníku zlomeného dvě délky pod vrškem Monte Qualida. Nakonec všechno dopadlo dobře.
A výsledek pro mě? Mocné dojmy, jedna pořádná italská opice a nic nevylezeno. Sem se musím vrátit…
Druhá: Aby sis nemyslel, že je to tu zdarma
Rok 2005. Zima, hospoda, teplo, pivo… Co třeba Cassina na Piz Badille? Jel bych… A s kým? No s Jelbychem, to je super parťák. To jsem teda zvědavej… Nicméně začátkem července vyráží Bobr, Nedori, Blesk a Honza Wiener do Bergellu.
Trasu máme najetou z minula: Plzeň, Mnichov, Garmisch, FernPass, Imst, Landeck, Martina, St.Moritz, Maloja Pass a vivat Bondo.
Pomalu se vydrápem na rampu pod severní hranou. Tady to vypadá trochu jinak, než bychom chtěli. Teplota kolem nuly, fouká s dešťovými přeháňkami. Navečer stavíme stan a ze stěny se ozývají „závany“ hlasu. Nikdo nikde. Nedá mi to a vyběhnu pod nástupové plotny, poslouchám… No buď Je to slavná lezecká dvojice Helpas a Hilfen, nebo něco potřebujou. Volám 112. Tam je to s angličtinou dost špatný, ale nějak jsme se domluvili. Po půl hodině volám ještě Švýcarskou leteckou záchrannou službu. Tam už maj ty správný dotazy. Jak jsou vysoko, jaký je počasí a podobně. Asi tak čtvrt na deset večer. Skoro tma, mraky a občas mrholí. Koukám, jak ten komár s hledáčkem visí u zdi a snaží se v tom hegéši nabrat borce do podvěsu. Volám s operátorkou a ti pitomci si ze mě dělaj legraci, že mám vrtulník na dálkový ovládání. Jsem zralej na bajpass, ještě jsme nevyndali lano z báglu. Druhý den na vycházce oba borce potkáváme. Lezli Via Cassin, a že prej bylo moc vody ve stěně a nešlo jim slanit. Hmm. Chvilku diskutujeme a pak mažou dolů. Neřekli ani díky. No asi si tady lidi volaj vrtulníky běžně. Každopádně počasí se nelepší a my nemáme nejmenší chuť si záchranku zopakovat. Kromě toho na nástupové polici Cassina leží obrovské sněhové plato na které bez maček nemáme nervy. Takže další den odjezd směr sportovky kdesi v nížině.
A výsledek pro mě? Ani jsme nenastoupili, ale pocit dobrej. Těm klukům by tam do rána bylo fakt frišno.
2005 ústup z Badille v mlze, Honza Wiener a Bobr, foto: Bobří archiv
Třetí: Prst boží vs. Šoumenovy kouzla
2006. To se musí odpytlit! Tentokrát pojedeme na konci srpna, to už bude plato spadlý. Sestava podobná, jen Bleska vystřídal Láďa Tuček a přibyl Šoumen. Cestou nahoru z chaty Sasc Fura potkáváme partičku Italů. Jeden když nás míjí se místo pozdravu otočí směrem k Badille, zakroutí hlavou a prohlásí „Karakoram“. A co, v dobrejch podmínkách to umí vylézt každej, nač stahovat gatě, když brod je ještě daleko. Od záměru vyrazit, nás neodradí ani další záchranka s vrtulníkem, tentokrát bez naší účasti. Letos si asi Helpas s Hilfenem vzali mobil.
2006 Zas někoho sundávaj, foto: Bobří archiv
Rozdělení do družstev je následující: Nedori s Honzou Wienerem jdou na Cassina. Maj to těžší, takže si berou vařič a kladivo (kdyby náhodou). Bobr s Láďou zkusí dlouhatánskou Severní Hranu a Šoumen si na sólo vybral Anglickou cestu. Ráno v pět start (Šoumen asi o dvě hodiny dřív). Je jasno, nádhera. Plán jasnej: Sraz v bivakovací boudě na vrcholu… Sweet Dreams…
2006 Zas někoho sundávaj, foto: Bobří archiv
Rozdělení do družstev je následující: Nedori s Honzou Wienerem jdou na Cassina. Maj to těžší, takže si berou vařič a kladivo (kdyby náhodou). Bobr s Láďou zkusí dlouhatánskou Severní Hranu a Šoumen si na sólo vybral Anglickou cestu. Ráno v pět start (Šoumen asi o dvě hodiny dřív). Je jasno, nádhera. Plán jasnej: Sraz v bivakovací boudě na vrcholu… Sweet Dreams…
Odpoledne se zatahuje a začíná lehce sněžit. A jak to dopadlo? Šoumen po cca deseti dýlkách v klídku slanil a šel se válet do bivaku. Bobr s Láďou pochopili, že sraz na vršku je nejistej, tak zkusili slanit hranou.
2006 S Hrana Badile Láďa, foto: Bobří archiv
V 9 večer je jasný, že spacák se dneska nekoná. Sněží, fouká, oba jsme promočený a v batohu jen žďárák a poslední tatranka. V noci se vyjasnilo, všechno zmrzlo na kost a my s tím vším. Ráno je naštěstí jasno a my se dokážem hejbat. Náhodou trefujeme dolez cesty „Another day in Paradise“ a po ní to jede dolů jak po másle. Tak tenhle sestup byl můj skoro doživotní zážitek. Jednu chvíli jsme měli hodně opravdovej pocit, že je po nás, ale v ten moment nad tím člověk moc nemudruje. Měl jsem prostě dojem, že by to bylo zbytečný mrhání energií, která se může hodit…
2006 S Hrana Badile Láďa, foto: Bobří archiv
V 9 večer je jasný, že spacák se dneska nekoná. Sněží, fouká, oba jsme promočený a v batohu jen žďárák a poslední tatranka. V noci se vyjasnilo, všechno zmrzlo na kost a my s tím vším. Ráno je naštěstí jasno a my se dokážem hejbat. Náhodou trefujeme dolez cesty „Another day in Paradise“ a po ní to jede dolů jak po másle. Tak tenhle sestup byl můj skoro doživotní zážitek. Jednu chvíli jsme měli hodně opravdovej pocit, že je po nás, ale v ten moment nad tím člověk moc nemudruje. Měl jsem prostě dojem, že by to bylo zbytečný mrhání energií, která se může hodit…
2006 Kosa ve žďáráku, foto: Bobří archiv
Kluci jsou na tom s vařičem určitě líp… No nebyli. Štandování v potoce a na to větrná noc na poličce jen pod žďárákem měla s pohodou málo společného. Druhý den se jim podařilo oledněným trojkovým terénem dostat na hranu a začalo slanění. Ležím před stanem a koukám do dalekohledu. Néé neslaňuj do toho koutku! …a zas hodina v prdeli. Odpoledne opět sněží. Vše se pokrývá parádní bílou šlichtou. Večer na krku. Sakra jde jim to pomalu. Šoumen vzal vařič s ešusem předvařený polívky a vyrazil jim v tomhle humusu sólo naproti. Asi tak ve čtvrtý dýlce si sed na polici a otevřel bufet s teplou polívkou. Aby toho nebylo málo, tak klukům vždycky na štandu rozvázal lana aby je nemuseli stahovat a než je stočili, tak tou „trojkou přišel“. Nepochopitelný.
2006 Všichni šťastně dole, foto: Bobří archiv
Po téhle šarádě jsme si lehce omrzlý prsty jeli vyléčit do slunečních lázní ve Val di Mellu. Šoumen s Nedorim si dali „Magic Line“ na Monte Qualido a já s Láďou „Aguas Calientes“ na Escudo.
A výsledek pro mě? Do slovníku mi přibyl termín „Koziáš“ - podle Šoumena terén lehčí než 5 (včetně), kde se už pasou kozy. Dvakrát nic se změnilo v něco. Podle plánu to teda nebylo, ale hrome, ten Koller asi věděl, co říká…
2006 Hotel Qualido, vítejte, foto: Bobří archiv
Čtvrtá: A je to
Kromě toho, že jsme na hraně Badille klepali kosu, tak jsme taky koukali kolem. Kromě jiného je odtud skvělý výhled na severní hranu Punty S. Anny. To by bylo něco!
Rok 2010.
Za čtyři roky člověku ty nepříjemný věci obalí závojem parádního dobrodružství. Na co jsme to tam koukali? Severní hrana na Puntu S. Annu.
2010 Start s plnou polní na lehko , foto: Bobří archiv
Průvodce o cestě říká:
Walter Bonatti a P. Nava, 6./7. srpna 1950.
První zimní přelez: Arturo a Guido Giovanoli, konec prosince 1974
Hezká, ale nebezpečná a obtížná cesta v jedinečné krajině. Hlavní obtíže v prvních 300 metrech, částečně dost nejisté. 5a (s místy za 5c). Převýšení cca 600m. 7-10 hodin. Málo zajištěno (vklíněnce, friendy, pár skob).
V nákresu je namalováno 25 délek. Lehce podezřelý je, že Google mlčí jako hrob a obvyklý scénář rozhovorů při zjišťování informací o cestě je asi takový: Jura: "To je žádaná cesta..." Bobr: "A víš o někom, kdo to lezl?" Jura: "Ne, ale vím o jednom co to chtěl lízt..." Další informace k cestě zřejmě neexistují.
Nicméně plán je nakonec následující: Přes noc dojet do Bonda a ráno se nechat vysadit na parkovišti nad Bondem. Pokud možno „na lehko“ vyrazit přes chatu Sasc Fura pod stěnu.
Druhý den si orazit, zjistit kde jak nastoupit a podobně. Nějaký noty máme, ale ten ledovec už určitě není co bejval v roce 50.
Třetí den časně vyrazit, vylézt co nejvýš a najít bivak.
Čtvrtý den dolézt na vršek a sestoupit.
Sestava je nakonec Já, brácha, Lionel, Jura Šplíchal obyčejný a jeho kámoš Karel. Brácha s Lionelem to tam znaj jen z vyprávění, tak se ani moc nebráněj. Jura s Karlem mají v plánu pocourat po okolí a pak se s autem přesunout na jih a zkusit vyjít na Piz Badille přes chatu Gianetti.
2010 Bondo. Balení v prádelně, foto: Bobří archiv
Ve čtvrtek ráno se objevujeme v Bondu. Prší. V místní fajnový prádelně celý dopoledne vaříme a balíme batohy místo pradlenek. Předpověď na další dny je dobrá, takže kolem poledne se vyvezeme za 10 Fraňousů na parkoviště a za lehkého deštíku vyrážíme. Lionel má na sobě džíny, bundu co v ní chodí do školy a v batohu kobry co nejsou moc na ponožku. Trochu nevěřícně kouká na zasněžený stěny kolem. Ále vono to pude. Je mladej a silnej a… asi radši moc neposlouchal, když jsem mu ukazoval kam že to jedem.
2010 Čtvrtek pod nástupem, prej léto , foto: Bobří archiv
Na chatě Sask Fura o naší cestě taky nic nevědí. Ve výběru cest, co tam mají, to není a mladej domácí jen pokyvuje hlavou. Zajímavý, to musí mít nějakej důvod, že se to neleze. Jsem opravdu zvědavej, co to bude zač. Alespoň předáváme dokumentaci k Jurovu výstupu Kluckerovým kuloárem a západní hranou Badille v letech 1978/2008. Místní na to koukaj jak zjara, protože v životě neslyšeli , že by to někdo lezl. Mlsneme polívku a čajík a vyrážíme dál. Na dotaz ohledně bivaku nám s neurčitým obličejem řekli, že tam asi něco najdem.
2010 čtyry hvězdy , foto: Bobří archiv
No, kdyby bylo nejhůř, vrátíme se na chatu. Nakonec těsně pod ledovcem nacházíme luxusní „čtyřhvězdičkový“ bivak - paráda. Zato počasí kraluje. Stěna je tak od 2800 m bílá a lidičky, co jsme potkali hlásej, že za sedlem Trubinasca je 15 čísel novýho sněhu. Alespoň se dojdem kouknout pod nástup. Kousek pod nástupovou rampou se déšť mění na déšť se sněhem a k tomu luxusně fouká. Tak to by nešlo, kašlem na to a jdem vařit. V noci humus pokračuje, ale ráno neprší a oblačnost jde pomalu nahoru. Stěna je furt ošklivě bílá a brácha je nekompromisní. „Jestli to do zítřka nesleze, tak do toho nejdu“. OK, tak zatím zkusíme najít ten nástup.
010 Bratr Vorel stylově , foto: Bobří archiv
Berem to zprava po sněhové stráni, pak na rampu pod čelem ledovce. Bonatti to nastupoval zleva traverzem, nám se ale líbí trhlinka ve výlomu, která evidentně končí na polici shodně s druhou Bonattiho dýlkou. Je to těžší, než to vypadá, ale zato krásně panenskej místy "křupavej" terén. Po dvou dýlkách jsme na polici a čumíme do not. Tohle bude cesta nejmenšího odporu. Pro dnešek návrat. Nacházím skobu se smyčkou. Honem doplnit štand, nechat tu vše co nepotřebujem a hurá 60 metrů dolu na ledovec. Lano tu necháváme, aspoň to ráno půjde rychlejc. Z rampy další slanění na svázanejch půlkách na jednoducho cca 80 metrů. Tady nechat zbytek matroše a sjezd do bivaku. Počasí se lepší a sníh ze stěny pomalu mizí, takže zítra startujem. Budíček na půl čtvrtou a na dobrou noc si zpíváme „Až zítra ráno v pět, mě ke zdi postaví….“
Bonatti: 2010 ostrý start, foto: Bobří archiv
Sobota. Pomalu se rozednívá, sněhová stráň je zmrzlá, ale pouští nás bez maček v pohodě. Džíny ve kterých lezou brácha s Lionelem by stejně nejely, takže pohoda. Hihi. Nástup na rampu je položený, takže s jedním jümarem to jde dobře, jen člověk není zvyklej na tu 8mm gumu. Další kousek bere brácha po ledovci v mačkách. Následujících 50 metrů mokrého koutokomína už s jümarem není taková pohoda, ale furt je to rychlejší než to lézt normálně.
Bonatti: Bobr na 8mm jumarovací gumě, foto: Bobří archiv
Dobalit věci co jsme tu včera nechali a jde se na to. Jen ty batohy jsou nějaký těžký. Sestupujeme ale na druhou stranu, tak tu nemůžem nic nechat. Ve třech to moc neodsejpá, tak to alespoň urychlujeme tím, že já s Lionelem lezeme na půlkách a brácha se za náma veze na jednoduchým, takže leze první a třetí současně. Je vidět, že se to moc neleze, za 10 dýlek jsme našli 3 zbytky štandů (většinou nepoužitelný) a asi 6 skob. Obvyklá trachtace je taky odhazování „hrozícího lega“ do údolí. Hláška v popisu „místy dost nejisté“ sedí a kromě toho je potřeba být celkem ostražitý, protože mokro, které nevadí, se občas změní na ledovou glazurku, která vadí velmi. Sever je holt sever i v létě.
Bonatti: Bobr na 8mm jumarovací gumě, foto: Bobří archiv
Dobalit věci co jsme tu včera nechali a jde se na to. Jen ty batohy jsou nějaký těžký. Sestupujeme ale na druhou stranu, tak tu nemůžem nic nechat. Ve třech to moc neodsejpá, tak to alespoň urychlujeme tím, že já s Lionelem lezeme na půlkách a brácha se za náma veze na jednoduchým, takže leze první a třetí současně. Je vidět, že se to moc neleze, za 10 dýlek jsme našli 3 zbytky štandů (většinou nepoužitelný) a asi 6 skob. Obvyklá trachtace je taky odhazování „hrozícího lega“ do údolí. Hláška v popisu „místy dost nejisté“ sedí a kromě toho je potřeba být celkem ostražitý, protože mokro, které nevadí, se občas změní na ledovou glazurku, která vadí velmi. Sever je holt sever i v létě.
Bonatti: 4 délka, foto: Bobří archiv
Bonatti: Expozice, foto: Bobří archiv
Bonatti: 11 délka, již lehčí terén z popisu se nepodařilo najít, foto: Bobří archiv
Estetická stránka věci ale nemá chybu. Vlevo „zpívající“ Kluckerův kuloár se severní hranou Piz Badille otečkovanou asi deseti dvojicema, vpravo Skupina Trubinasca, jasná obloha kolem kopce s bílejma vrškama a nefouká. Co si přát víc. Místy bloudíme, ale za tmy se nám podaří dostat do lehčího terénu a najít místo na bivak. Kromě toho, že si při přípravě plošinky na vaření Bobr rozsekne bříško u prostředníčku, je celkem OK.
Bonatti: Kuchyň v bivaku, foto: Bobří archiv
Bonatti: Bivak nebo pivak, foto: Bobří archiv
Jasná noc v polovisu na šikmé polici celkem ušla. Ráno rychle uvařit čajdu a vyrazit si pro odměnu ve formě sedmi dýlek lahůdkovýho lezení s přímo kulervoucí expozicí. Většinou plotny v pevné skále se spárami, obtížnost tak za 3 občas s těžším flekem. Část lezeme souběžně a jen poslední dvě dýlky, co jsou podle nákresu 3 a 4 mi připadnou tak o dva stupně těžší. To už ale nikomu nevadí. Celý den je polojasno, takže se střídá hic s kosou, ale vlastně je to docela příjemný.
Bonatti: Kuchyň v bivaku, foto: Bobří archiv
Bonatti: Bivak nebo pivak, foto: Bobří archiv
Jasná noc v polovisu na šikmé polici celkem ušla. Ráno rychle uvařit čajdu a vyrazit si pro odměnu ve formě sedmi dýlek lahůdkovýho lezení s přímo kulervoucí expozicí. Většinou plotny v pevné skále se spárami, obtížnost tak za 3 občas s těžším flekem. Část lezeme souběžně a jen poslední dvě dýlky, co jsou podle nákresu 3 a 4 mi připadnou tak o dva stupně těžší. To už ale nikomu nevadí. Celý den je polojasno, takže se střídá hic s kosou, ale vlastně je to docela příjemný.
Bonatti: Šťastný okamžik na severní hraně, východ slunce nad Piz Badille, foto: Bobří archiv
Na severním vršku chvíli zevling se svačinou, pak přeběhnout zprava podle hřebenu na jižní vrchol, vyfotit co se dá, chvíli ještě pozevlovat, přebalit batohy a sestup. Žádná velká euforie. Jak zpívá Jura v jedné ze svých adaptací. „Túra končí v hospodě, tam seš teprv v pohodě“.
Bonatti: 16 delka kulervoucí expozice, foto: Bobří archiv
O sestupu se píše:
Sestup přes jihovýchodní svah: Asi 20 metrů jižně od vrcholu 20 metrovým slaněním (smyčka) na travnatou polici v jihovýchodním svahu. Po polici vlevo k hraně (falešné slaňovací místo!) a kolem tohoto vzhůru ke správnému slanění. Ve šluchtě slanit až na ledovec (vždy jen 20 metrů; osazeno).
Bonatti: Slanění travnatou polici poznáte podle toho, že je bílá, foto: Bobří archiv
Bonatti: Falešné slanění, foto: Bobří archiv
Travnatá police byla zasněžená. Na to že sem už dva dny svítí divný, ale budiž. Falešné slaňovací místo ve formě nového nejtu s očkem nás uchvátilo. Neodolali jsme a odměnou nám byl po padesáti metrch psychotický přestup u prochcaného štandu ze skob na metrové šikmé poličce. Lano se nekouslo, kámen jsme si na hlavu hodili jen jeden a odtud šedesátky stačily cca 5 metrů nad ledovec. Z blbosti klika, ale určitě jsme nebyli jediní. Kolem osmé večer jsme na chatě Gianetti, odhodlaní sestoupit až k autu do Bagni del Masino.
2010 Romantika na Gianetti, foto: Bobří archiv
Naštěstí se z útrob vynořuje Jura s neodolatelnou pozvánkou do „WinterRoomu“ za 8 éček a s hláškou „Je potřeba všechno sežrat, přece to neponesem dolu“. Dvě dózičky bílého a vydatná večeře nás vrhá do stavu blaženého kómatu. Dopoledne vyspinkaní do růžova přebalíme cajky, fotíme idylku kolem chalupy a „seběh “ 1300 vejškovejch metrů k autu za hodinu a půl je parádním bombónkem na závěr.
Jura s Karlem nakonec na Piz Badille nevyrazili. Jura se necítil a mimo to bylo všude poměrně dost sněhu a kdo by si sebou bral uprostřed léta na jižní hřeben mačky, že? Nicméně během 4 dnů obešli chaty Sciora, Sask Fura a Gianetti, což je obzvlášť v Jurově požehnaném věku a nepožehnaném stavu parádní výkon.
2010 Val di Mello lázeň, foto: Bobří archiv
Kromě toho, že se nám povedlo zvládnout to celé jako „přechod“ s plnou polní na 4 dny je třešničkou na dortu to, že páni Bonatti a Nava lezli 6-7. 8 1950 a my 7-8. 8. 2010, což je v podstatě na den přesně po šedesáti letech. Prostě duch Bergellu stál při nás…
Topo, foto: David Obročník
Ještě povinná zastávka ve Val di Mellu s procházkou, boulderingem a kusem flákoty s výhledem na Asteroidi a Luna Nascente. Alespoň vím, co polezu příště
2010 Val di Mello Bouldering, foto: Bobří archiv
Když jsme tu byli loni, nechal nám pan domácí v kempu nad parkovištěm auto zadara a ještě mi při odjezdu uvařil ze staré (asi třídenní) známosti kafe (taky bezplatně), takže teď nastal čas to srovnat. Bezstarostně jsme projeli zákazem vjezdu a zapíchli transportéra do kempu. Z jeho útrob vylovil Bobr flašku Becherovky a se slovy „Do you remember me?“ se vrhnul na pana domácího. Odměnou mu je úsměv a kafe na účet podniku :). Je jasný, kde se příští rok ubytujem, než vyrazíme třeba do Hotelu Qualido. A už teď vím, co budu říkat.
Opäť v mojom milovanom Bergeli…
l.p. 2010 Sepsal
Bobr
Piz Badile von Nord , foto: Jura, léto 1978