Papst a Große Hunskirche
Gebiet der Steine je zvláštní velká oblast převážně na levém břehu Labe, ve které jsou všelijaké ty štajny. Když jsme s Jiřím mudrovali, kam to pojedeme v Sasku objevit, padla volba na Papststein, kde nás lákalo velké množství jedno i dvouhvězdičkových cest na Papstu.
Gebiet der Steine není oblast v obvyklém smyslu, obsahuje směsici stolových hor, která se jinam nehodily, jsou roztahané od Rosenthalu až po Pirnu na levém břehu Labe a ještě je sem přidaný Lilenstein z pravého břehu. Jejich většinovým společným jmenovatelem je, že mají v názvu slovo Stein. Najdete tu Pfaffenstein, Lilienstein, Zchirnstein, Bärensteiny, Roststein, Zirkelstein, ale není tu Falkenstein, který patří do oblasti Schrammsteine a není stolovou horou. Všechny tyhle štajny v průvodci jsou roztroušené od Rosenthalu až skoro k Pirně a ještě je mezi nimi vklíněna klasická oblast Bielatal. Jenže i tyhle drobky, smetené se stolu Elbsandsteingebirge, chutnají skvěle a určitě se vyplatí je ochutnat, zvláště když navíc nejsou tak profláklé a většinou tu nebývají davy.
Jako první vezměme Papststein. Najdeme ho na cestě mezi obcí Papstdorf a Kurort Gohrisch, již podle jména samozřejmě blíže Papstdorfu. Možná budete zklamaní, když řeknu, že se v Papststeinu nacházejí jen tři věže. Ale nebuďte, protože nejméně na dva dny tam budete mít co dělat, ať už lezete pětky, nebo osmičky.
Kopec Papststein je turisticky hojně navštěvovaný vrchol o výšce 451 m nad mořem. Vede na něj pohodlná a večer dokonce osvětlená cesta se schody a nahoře je hospoda. Jak z cesty, tak z vrcholu je pěkný výhled do kraje. Jak už jsem psal, jsou tu celkem tři věže.
Na vrcholu kopce stojí rozložitý Papst (Papež), na který vede 73 cest od jedničky po VIIIb. Hvězdičku má z toho dvanáct a další tři jsou dokonce dvouhvězdičkové. Na Papstu rozhodně můžete strávit celý pěkný den. Názvy cest se dost často vztahují k názvu skály. Najdete tu Otčenáš, Poslední pomazání, Odpustek, Cestu do Říma a podobně, taky cestu Nevěřících, ale neobejde se to ani bez neinvečně nazvané Údolní spáry, nebo Jižní stěny.
Příchod je z velkého placeného parkoviště (3 EUR/den) na vrcholu stoupání mezi Papstdorfem a Kurort Gohrisch po turistické cestě směřující do hospody na vrcholu, ze které se s jistým úsilím, kterému vydatně napomáhá kurs Eura, odtrhneme doprava před kovovými schody a zhruba po sto metrech pěšinou po vrstevnici dojdeme pod jihozápadní užší stranu Papstu. Zde máme hned dvě ze tří dvouhvězdičkových cest, sedmy Andacht (Modlitba) VIIa od Michaela Urbana z roku 1982 a Abendmahl (Poslední večeře) VIIa od Güntera Bacha z roku 1980. Abendmahl potrápí hlavně odlezem od kruhu, zatímco Andacht pasáží nad druhým, hlavně trpajzlíky, kteří nedosáhnou.
Třetí dvouhvězdičku najdeme v údolní stěně shlížející na vesnici Papstdorf, je to Talriß z roku 1966 (VI), nastupující převislým koutem ke kruhu. Z dalších cest lze doporučit pětky Sonntagsversper aWinkelweg, čtyřku Scherbelweg, sedmičky Direkter Weg der Ungläubigen (VIIc), Gib mir'n Zeichen (VIIc) a Vollständige Messe (VIIc), a osmičky Weihrauchjunkie (VIIIa) od známého fotografa a nakladatele Mike Jägera a Süße Sünde (VIIIa, RP VIIIb). Kromě toho tu jsou i hvězdičkové dvojky a trojky, takže Papst stojí za návštěvu a na den si tu vystačíte. Počítejte s tvrdší klasifikaci, protože cesty jsou tu novější.
Už cestou nahoru na Papst je vlevo z vyhlídky vidět na další zdejší věž, Große Hunskirche. Je sice půdorysně menší než Papst, ale co jí chybí do rozlohy, to nahrazuje výškou. Většina cest má mezištand a slaňuje se nadvakrát. Z vrcholu jsou krásně vidět Schrammsteine včele s obrovským Falkensteinem, i Affensteine s Bloßstockem, takže po dolezení na vrchol můžete zavzpomínat na stará dobrodružství na těchto saských velikánech.
Ke Große Hunskirche se dostaneme ze stejného parkoviště jako na Papst, ale místo po schodech nahoru vyrazíme od cedule hospody doleva s kopce po cestě se závorou a po několika stech metrech odbočíme doprava po lesní cestě do kopce a po schodech kolem záchranného boxu s nosítky dojdeme pod jižní stěnu.
Na Grosse Hunskirche vede 38 cest, jedna hezčí, než druhá, od trojky po devítku. Většinou se jedná o stěnové lezení se spoustou hodin. Jižní stěnu protíná kousek pod polovinou výšky převisem zastřešená police, vedoucí až za roh do západní stěny. Další velká vodorovná puklina protíná i severní stěnu.
Vezmeme-li to od lehkých cest, pětkaři tu mají dokonce dvouhvězdičkovou Südkante od Kurta Richtera a dvě další jednohvězdičkové pětky Dreifreundeweg a Strubichweg. Südkante je bez kruhu, ale se spoustou hodin. Strubichweg traverzuje ze stejného nástupu policí přes celou jižní stěnu a za rohem již v jihozápadní stěně stoupá vhloubením vzhůru. Alfreda Peniaka to dlouhé traverzování přestalo po pěti metrech bavit a vyrazil ze Strubichovy police přes převis jižní stěnou - vznikla Dreifreundeweg.
V oboru šestek lze doporučit hvězdičkovou Hunsmission, ale největší plejáda krásných cest začíná sedmičkami. Na poznání věže bych doporučil Querweg, která nemá asi kvůli trochu humusovému začátku hvězdičku, ale zato perfektně poznáte skoro celou věž. Nastoupíte zcela vlevo za hranou severní stěny, podél vodorovné pukliny přetraverzujete celou severní stěnu. Sokolíkem snů diagonálně přelezete západní stěnu a za další hranou v jihozápadní stěně dolezete na podvrcholové plato a na vrchol. Celá cesta má tři délky, je dobře odjištěná smyčkami a cestou si můžete cvaknout i několik kruhů z křižujících cest.
Absolutní dvouhvězdičková nádhera je Vollständig Verlorene Illusion od Dirka Bachmanna z roku 1988 (VIIc, RP VIIIa). Luxusní mírně ukloněná stěna s děrami a hodinami vede přes dva kruhy k vodorovné puklině, o které tu už byla řeč, a poté kolmou stěnou vzhůru přes další dva kruhy na podvrcholovou plošinu, Další parádní sedma je vlevo *Pfingstweg (VIIb), která se na Vollständig Verlorene Illusion napojuje u posledního kruhu, ale je lepší jít místo traverzu doprava přes kruh přímo nahoru přímou variantou (VIIc).
Hvězdu má i Gohrischer Ausstieg (VIIa), což je vlastně varianta Strubichweg a lze ji použít k dokončení několika cest vedoucích kolmou kompaktní spodní částí jižní stěny na Strubichovu polici, například *Direkter Strubichweg (Viic).
Dalšími příspěvky do dvouhvězdičkové říše najdeme mezi osmičkami. Historicky první byla přelomová **Privatweg od Herberta Richtera z roku 1965 (VIIIb, RP VIIIc), ke které přidali o 22 let později Andreas Müller a Uwe Lange parádní konec **Top Aussteig (VIIIb, RP VIIIc). Západní hranou vede **Westkante od Bernda Arnolda a Christine Ludewigové (VIIIb, RP VIIIc). Tuto trojici pak doplňuje plejáda jednovězdičkových osmiček Spätsommertour (VIIIb, Dieter Ulbrich 1979), *Nordwestkante (VIIc, RP IXb, Bernd Arnold 1973), Kindertag (VIIIa, Peter Kohlbach 1985), !*Gerader Weg (VIIIa, Herbert Richter 1965) ozdobená hvězdou, ale i varujícícm vykřičníkem, *Nummer 7 (VIIIa, RP VIIIb, Andreas Müller 1987). Poslední hvězdná a zároveň druhá nejtěžší z cest, které nabízí Grosse Hunskirche, je *Nordwestwand (IXa, RP IXb, Bernd Arnold 1978), která má v celé šedesátimetrové stěně jen dva kruhy. U pískovcových devítkářů se však umění smyčkovat předpokládá. Nejtěžší je Aufschwung West IXc od Michaerla Techela z roku 1992, u které lze předpokládat tvrdou klasifikaci, jak tomu je i u jiných cest Michaela Techela.
Za Große Hunskirche stojí ještě Kleine Hunskirche, kde je k dispozici ještě dalších 24 cest, hvězdičku mají jen tři. Jak vidno, skupina Hunskirche poskytne lezecké potěšení minimálně na jeden den.
Příjezd: Petrovice - Bahratal - Raum - Bielatal - Königstein - Kurort Gohrisch - parkoviště před Papsdorfem, nebo Hřensko - Bad Schandau - Königstein - Kurort Gohrisch - parkoviště.
Spaní: V oblasti není žádný oficiálně povolený bivak. Buď některý kemp, nebo dojet vždy na den z Čech.
Vybavení: Lano jednoduché 50 m a více, smyčky různých průměrů. Co se se smyčkami dělá viz článek Jak smyčkovat na písku.
Záchrana: Bergungsbox s nosítky a základním zdravotnickým materiálem je ve svahu pod Große Hunskirche u cesty nahoru.
Průvodce: Kletterführer Sächsische Schweiz, červený díl Gebiet der Steine, Berg- & Naturverlag Peter Rölke, Drážďany 2001
Topoführer Sächsische Schweiz, Band II, Jürgen Schmeisser