Zorka Prachtelová

Autor: Vladimír Procházka ml. <(at)>, Zdroj: Vladimír Chroust Procházka, Vydáno dne: 13. 04. 2011

* 16. 1. 1943 + 29. 1. 2011

Začátek tohoto roku je nešťastný, opustila nás další legenda, kamarádka Zorka Prachtelová. Jak o ní psát v čase minulém, když stále nelze uvěřit? Aktualizace: parte od Petra

Sorry, toto parte jsem nestihl, protože jsem se převrátil

Zorka, foto: Petr Prachtel

Zorka, kresba tužkou, Jan Mayer, 1946

Krásná a talentovaná blondýnka Zorka Mayerová začínala na přelomu padesátých a šedesátých let v horolezeckém oddílu pražské Slávie VŠ, kde kolem ní kroužila a o její přízeň usilovala celá smečka tamních vlčáků. Marně. Osudovým pro ni bylo náhodné setkání s Petrem Prachtelem na Ihle v Ostervě ve Vysokých Tatrách v zimě roku 1961.

Na Varhanách u Kamenického Šenova

O rok později jí Petr učaroval, dali to dohromady a jak se ukázalo, stala se z nich celoživotní nerozlučná dvojice Petr & Zorka. Naplno se Zorka lezecky „narodila“, když s Petrem, což již tehdy byl známý „enfant terrible“ českého horolezectví, udělala sedmé přelezení Údolní cesty na Kapelníka. V roce 1964 spolu vylezli Hokejku, tehdy snad nejpověstnější cestu v Tatrách, a Zorka jako první žena v zimě! Tehdy je to málem stálo život, když po zvratu počasí museli ve stěně proklepat noc „na stojáka“ a bez výstroje. Už tehdy Zorka prokázala velkou psychickou odolnost a imunitu proti chladu.

Zorka v Neuer Weg na Hoher Torstein

Zorka mezi lezením stihla vystudovat „vejšku“ a stát se zemědělskou inženýrkou. Jistě mohla být agronomkou, od JZD v dané vesničce střediskové dostat byt či dokonce barák (jak to tehdy u řídících kádrů bylo zvykem), usadit se a vyvést potomstvo. Nic takového, naplno se vrhla do lezení a zasvětila mu celý život.

Zorka v Oldřichovském lomu

Zorka byla zpočátku pochopitelně vidět jen na „tom lepším“ konci lana, ale hned následující léto po Hokejce již lezla vepředu – a to na ničem jiném, než proslulém R-Variantu na Mnicha v Tatrách! Začalo období „bourání mýtů“, v němž Zorka ukázala, co v horách a skalách dokáže ženská. Hrubce na Hrubici doslova šokovala, když jako první zástupkyně něžného pokolení přelezla Krvavou spáru na Ocún. Tehdy si na ni netroufalo ani zas tak moc svalovců, a teď holka jako lusk! Svůj podíl - stejně jako na celém Zorčině životě - na tom měl její „impresário“ a po tajné svatbě manžel Petr, který ji dokázal vyhecovat a vybičovat k špičkovým výkonům.

Zorka byla zakládající členkou APK

Zorka bez lana a bosa při sestupu ze Sfingy normálkou po sólu Plátkárny, 1970, foto: Vladimír Procházka

Zorka by si jinak lezla „jen tak pro pohodu“, což ovšem neznamená přelézání bezvýznamných „kvaků“. Tak třeba na ošemetnou neb místy kruchou Plátkárnu na Sfingu se zrovna davy nehrnuly (ani v dobách, kdy se jinde na písku stály fronty pod nástupem), Zorka si ji lehounce vyběhla sólo, bez lana a bosa, dolů scupitala normálkou. A takhle jsme ji ve Skaláku i jinde vídali ještě když jí bylo padesát a víc! Od nejištěného sólolezení ji neodradila ani sádra, kterou občas měla opatřenou tu či onu nožku.

S nohou v sádře ve Skaláku

V šedesátých letech Zorka & Petr asi nejvíce řádili v Sasku, kde svými výkony budili obdiv a jako první cizinci si vylezli zařazení do elitní „Meisterklasse“. Zorka tam zabodovala řadou prvních ženských přelezů a několika vážnými prvovýstupy. Po přechodu na otevřenou klasifikaci se ukázalo, že jako první ženská v historii vyvedla cesty stupně VIIIa, VIIIb a v prvovýstupech i VIIIc! Její hvězda stoupala stále výš.

Nebylo však jen Sasko, ale také mraky výstupů ve všech našich pískovcových oblastech – a hory. Zorka s Petrem zmákli zimní Weberovku a Plškovy Ošarpance také v zimě, v Dolomitech variantu Tissiho na Tofaně di Rozes, na Grossglockneru tehdy nejrychlejší přelez Pallavicini-Rinne, těžké cesty ve Wilder Kaiseru.....

Chroust a Zorka, expedice Kovo Vysoké Tatry

Před 40 lety, v roce 1971, se Zorka s Petrem nejprve pokusila o zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater (Expedice Kovo), ale nakydalo neskutečné kvantum sněhu a Z&P byli po pár dnech nuceni z hřebene sestoupit. Štěstí jim nepřálo ani v létě téhož roku, kdy nalehko doslova naběhli do severní stěny Eigeru s cílem o rychlostní rekord té doby. Za dvě a půl hodiny v polovině stěny bylo po všem, jejich naděje pohřbila silná bouře, která je v lijavci, mezi blesky a padajícími bugry bez výbavy uvěznila do dalšího dne. Na druhý pokus nedošlo, končila jim platnost výjezdní doložky... Pozn. pro mladé: v pasu ČSSR bylo sice vytištěno, že platí pro všechny státy světa, ale ten byl bez výjezdní doložky (limitované dobou platnosti a zemí určení) jen blbým sešitkem – náš totalitní stát si tak hlídal své „občany“ uvnitř ohradníku....

Po Eigeru přišlo pro Z&P pozvání od DAV k malé expedici na Ama Dablam a Mount Everest a Zorka mohla mít šanci připsat si další prvenství. Jenže...

Jenže, jak se záhy ukázalo, výjezd na Eiger byl jejich posledním výletem za Železnou oponu. V té době probíhala tzv. „normalizace“ (tedy návrat k „normálnímu“ tuhému totalitnímu pořádku, uvolněnému před ruskou okupací v ´68 a nakrátko po ní) a naději na výjezdní doložku měli jen režimu oddaní „řádní socialističtí občané“. Mezi ně Z&P nepatřili, nezapadali do „škatulek“ - trnem v oku tehdejším potentátům horolezecké sekce ČSTV byl hlavně Petr, ale Zorka se s ním pochopitelně svezla. Petr se octnul před koncilem disciplinární komise, Koniášové mu vyměřili „doživotní diskvalifikaci...“ a bylo až do Sametu posekáno.

V bivaku pod Velkým Kežmarským štítem v Tatrách

V Obrovkém koutě, 1987

Roky běžely, Z&P se stáhli do ústraní, byli méně často vidět v našich pískovcích (přesto ještě stihli i prvovystupovat), zato se na „Totaleinsatz“ nastěhovali do Jizerek – a předvedli se tam více než výrazně ohromným množstvím prvovýstupů ve stěnách velkých, menších i malých, objevovali a přelézali dosud neznámé objekty. Dvojice Z&P byla sice nerozlučná, ale když zrovna Petr nemohl kvůli zlomené noze či bolehlavu, vídali jsme samotnou Zorku na kole s kovárnou – to jela do Jizerek mlátit kruhy!

Na vrcholu Velkého Kežmarského štítu

Nebylo však jen lezení. Málokdo ví, že Zorka byla také výraznou atletkou. S Petrem se věnovala vytrvalostním běhům a ultramaratonu. Třikrát vyhrála Jizerskou stovku, byla vítězkou GP ČSR dálkových běhů roku 1980, figurovala na 17. místě ve světových tabulkách běhů na 100 km, roku 1990 byla s Petrem vicemistryní ČSFR v běhu dvojic na 100 km za 7:24 a ještě ve svých 48 letech (1991) byla druhá na mistrovství Vídně na patnáctikilometrové trati!

Na South Platte s Allenem Frame Hillem, cestou na fesťák Mountainfilm Telluride, 2003

Zorka měla krásný vztah ke kamenům i k rostlinstvu a ke zviřátkům. Sbírala i obyčejné ale pěkně tvarované šutry - křemeny, které by jinak přišly na padrť do silnice, v lese a mechu zachraňovala kdejakou květinku živočicha, broučka. Vzpomínám, jak před lety v Jizerkách vylezla na jedno skalisko aby pomohla zaběhlé ovci, které to "na paše šlo" dobře nahoru ale už vůbec ne dolů, bála se a jen zoufale bečela. Zorka sehnala i šoféra-dobrovolníka s autem, znovu se vydrápala k ovci, zaběhlici dokázala stáhnout dolů a odvézt do bezpečí.

A snad vůbec nikdo neví, že Zorka byla i více než zdatnou jeskyňářkou. Do jeskyní se soukala spolu s Petrem (většinou jen ve dvou) již v dobách jejich největší lezecké slávy. Často v podzemí pobývali řadu dní a nejednou jim při tom doslova šlo o kejhák. Objevovali i nové prostory, ale pečlivě je tajili, aby se nestaly cílem „těžkotonážních sportovních speleologů“, po nichž často zůstávala spoušť. I v jeskyních se Zorce hodila její odolnost vůči chladu, bez problémů v ledové vodě podplouvala sifony. Bylo komické, když jsme jednou zazipnutí do bonekanu podupávali okolo jezírka, v němž si Zorka spokojeně „rochnila“, a my dostávali omrzliny 5. stupně od pouhého pohledu.

Naposledy mezi svými: zleva vepředu Bořek Vysušil, Zorka a Petr Prachtelovi, Jana "Kulička" Červenková, vzadu Petr "Plachťák" Plachecký, Jirka "Expanzivní" Hluštík, Chroust, Zdeněk Hluštík, Boris Hlaváček - APK po 40 letech

Kdybychom se snažili o nějaký seznam Zorčiných prvovýstupů a významných přelezů, natož o sumář, bylo by to od nás „zvenčí“ troufalé a pošetilé zároveň. Výčet a součet Zorčiných cest na internetu zcela jistě není úplný! To nechme na Petrovi, který má vše od prvopočátků po dnešek přepečlivě zdokumentováno podrobnými zápisky, unikátními nákresy i fotografiemi. Doufejme, že vše včetně souvislostí jednou zveřejní, je to na moc zajímavou knihu!

V roce 2002 na 50. Filmestivalu "Cittá di Trento", kde Jump! za vítězství v kategorii získal "Genzian d´ Argento": Riccardo Cassin, John Catto a Zorka Prachtelová

Po dlouhých desetiletích jakési „vnitřní emigrace“ o Z&P kromě blízkých, přátel a lokálních lezců z Jizerek nikdo moc nevěděl. Zviditelnění se dočkali až uvedením úspěšného filmu Jump! roku 2001 - paradoxně přeskoky, tedy tím, co pro Zorku nebylo typické a nikdy to moc nedělala (narozdíl od Petra). Jump! jim sice trochu zlepšil náladu, podívali se s ním do Itálie a USA na slavné festivaly, ale hořkost z nuceného pobytu „za oponou“ a ztracených let vymazat nemohl.

"Cittá di Trento" 2002: Cesare Maestri a Zorka Prachtelová

"Cittá di Trento" 2002: Jim "Big Bird" Bridwell a Zorka Prachtelová

V posledních letech Zorka obdivuhodně bojovala se zákeřnou nemocí, nalévala optimismu svým nejbližším a kamarádům i ve chvílích nejtěžších. Mezi terapiemi ještě dělala prvovýstupy a dokázala až do konce – jako celý život – trpělivě pomáhat Petrovi. Nechtěla, abychom nad ní brečeli. Tak nebudeme, ale určitě budeme vzpomínat.

Zorka byla svatá, na nebi bude o jednoho anděla víc....

Zorka si během natáčení filmu Jump! (1997) stylově skočila i v sukni, tento záběr se však na plátně neobjevil, škoda....., foto: Vladimír Procházka

Vladimír „Chroust“ Procházka,

foto Petr Prachtel, Chroust, Luboš Slavík, Jan Šváb, Bořek Vysušil