Bouldering v Tatrách

Autor: Alena Čepelková <acepelkova (zavináč) netsystem.cz>, Zdroj: Alena Stehlíková - Čepelková, archeolog Petr Jandík, Vydáno dne: 08. 03. 2011

---

Pohled extrémní horolezkyně

RETRO z roku 1986, z Ročenky HO TJ Transporta Chrudim, které vydáváme symbolicky na Mezinárodní den žen.

Bouldering je dnes jedna ze základních horolezeckých disciplín. Nebylo tak tomu ale vždy. Tak do osmdesátých let minulého století se bralo vážně jen lezení v horách, bouldering se sice provozoval, ale víceméně jen za účelem přípravy na ně. Bouldering a ještě navíc v Tatrách znamenalo tedy kuriózní a srandovní spojení. Jednou z výrazných představitelek českého ženského alpinismu té doby je Alena Stehlíková, později Čepelková - právě přechod ze stavu Stehlíková do jiného stavu - Čepelková je přídavným motivem jejího docela zajímavého článku, který jsem objevil v ročence horolezeckého oddílu Transporta Chrudim z roku 1986,. a který vám teď v sekci Retro předkládám. K pochopení souvislostí ještě historický úvod, který mohou čtenáři lépe zasvěcení do historie přeskočit.

Historický úvod

V době "Šokiálismu" byli všichni včetně horolezců zavřeni v kleci "socialistického tábora" zmenšeného o Sovětský svaz, kam se ani tehdy nedalo jezdit jen tak, takže zbývaly pískovce tehdejší NDR - východního Německa, Maďarsko, kde není nic k lezení, Rumunsko, Bulharsko a trochu Polsko, dokud tam nezačala zlobit Solidarita. Veškeré alpské terény byly tehdy pro většinu horolezců nedostupným snem v oblasti zvané devizová cizina. Výjimkou byli členové reprezentačních družstev, kteří měli možnost dvakrát ročně jet se zájezdem "mančaftu" (za svoje) někam do Alp - jednou v létě, jednou v zimě. Aby se někdo v tomhle spolku udržel, musel pěkně makat, a tak z každého výjezdu vozili mančaftníci a mančaftnice prvovýstupy a opakování slavných cest. Protože se tyhle zájezdy dělaly na ošálení bolševika na oko jako výměnné zájezdy, kdy však zvoucí strana obvykle nebyla obtěžována ničím, kromě sepsání zvacího dopisu, a zájezd se uskutečnil zcela autonomně na náklady účastníků, bylo to hlavně v zimě docela tvrdé. Jezdilo se různě zobydlenými náklaďáky bez moc velkých možností se sušit a ohřát. Tak s vědomím tohohle si můžete už správně užít Alenin článek.

---

Bouldering v Tatrách

Nastupující mladá lezecká generace udivuje svými výkony. Leze desítky podle seznamu, padá dvacetkrát za sebou a s potěšením, radši by zemřela než by nelezla RP či On Sight a dokonce seriózně trénuje. Zmizely rachitické nebo naopak obtloustlé typy lezců, udivujících spíše tím, jak se někdo, vlastnící takovou postavu, může na skále vůbec udržet - typy, které se v kterémkoli jiném druhu sportu prostě nemohou uchytit. Dnes je všechno jinak. Letošní rok jsem v podstatě strávila tím, že jsem se snažila užším (v některých případech nejužším) kontaktem zjistit, jakými prostředky se dnešních špičkových výsledků vlastně dosahuje.

Výzkum začal v zimních Julkách. To, že se za podmínek, které tam ty tři neděle panovaly, vylezly tři cesty, považuji za důkaz odpoutání mysli horolezce od počasí. Prostě se dá vylézt vždycky. Zatímco dřív se za špatného počasí cesty hrdinsky dokončovaly, nyni se v podstatě začínají. V rámci objektivity dodávám, že začalo hustě sněžit až za pár hodin po nástupu. Vagón s Hudečkem byli v té době už tak vysoko, že se nemohli vrátit. Bob Mrózek je extrémní tvrďák a ti třetí měli víc štěstí než rozumu. Ale stejně.

Já osobně jsem si z Julek odnesla daleko cennější poznatek, který možná ocení pár starších Iezců – objev, jak si horolezec může vyléčit housera. Jen vidina devizové ciziny mě tenkrát přiměla opustit vířivé koupele, manipulace ortopédem a bezesné převalování na tvrdé podlaze. Vzala jsem si boty bez tkaniček, neboť jsem se k zavázání stejně nemohla sehnout, a nastoupila do mrazivé roztřesené Avie. Terapii dokončila cesta s kletrem pro čtrnáctidenní pobyt na Aljažák. Páteř se usadila a od té doby mám klid.

Sezóna pokračovala v zimních Tatrách. Bylo radostné pozorovat, jak se mladí lezci vracejí po třech bivacích večer na chatu, něco pojedí a mezi sousty přemítají. kam vyrazí ráno; to vše za počasí, kdy by předchozí generace i se silně vyvinutým svědomím seděla v teple a libovala si (nebo litovala), že se nedá lézt. A když se opravdu lézt nedalo, pobíhali s viditelnou radostí z pohybu se zbraněmi venku a zkoušeli cokoli.

Ano, to je to pravé, základ úspěchu, využít k lezení a tréninku prostě každé volné chvilky. Hradby, prkénka, liepanie a cvičné zdi a kameny jsou už dostatečně známé a rozšířené. Ale málo platné, tyhle v podstatě skleníkové podmínky mají daleko k drsnému horskému prostředí, ve kterém se potom Iezec, který se nehodlá specializoyat pouze na Verdon nebo Joshua Tree, pohybuje. Šťastná náhoda mi umožnila být svědkem nové, teprve se rozvíjející se disciplíny - boulderingu v Tatrách.

Metoda je poměrně jednoduchá a v podstatě se příliš neliší od starého lezení v Tatrách ani materiálem, ani časem. Na začátku lze i předstírat, že něco opravdu chceme vylézt, vybrat si nejakou extrémní cestu, zabalit si kletr, komplikovaně a namáhavě dojít za nejistého počasí na nástup, vybalit matroš a počkat, až se přižene letní bouře - nejlíp je, když se není kde schovat. Pak už zbývá jen zcela promočeni odejít a věnovat se hlavnímu cíli - boulderingu ve vysokohorském terénu.

Vybíráme si vždy zásadně typické bouldery vysoké maximálně osm-deset metrů, protože lezeme pochopitelně bez jištění a bez přilby. Ovšem pozor, vysokohorský boulder má své zvláštnosti. Měl by být umístěn nad strmým svahem, pokryt černým klouzavým lišejníkem a mít skryté lámavé sokolíčky. Také by bylo dobře, kdyby nad ním byl nějal‹ý lámavý terén, odkud by se eventuálně mohl uvolnit nějaký volný šutr. To vše přispívá ke kvalitě tréninku. No a závěrem?

Jak všichni víme, v neposlední řadě výkon lezce silně závisí na jeho psychickém stavu. Proto je třeba trénovat i tuto složku osobnosti. Nejlépe je, když lezec před bouldrováním obdrží nějakou zdrcující zprávu, třeba že se stane otcem. Pak už je téměř jisté. že (pokud přežije), vypěstuje si skutečně špičkovou úroveň.

(pozn. Red.: Zdá se, že v tomto konkrétním případě byla lezcova psychika slabší než zvolená „zdrcující" zpráva.)

 

---

Vyšlo v ročence HO TJ Transporta Chrudim, 1986. Trochu záhadou se zdá být závěrečná poznámka redakce Transportní ročenky. Protože Alena Čepelková patří k autorkám našeho serveru, upřesnila nám, že opravdu byla psychika boulderisty Františka Čepelky slabší, jelikož se takto nechal rozhodit zprávičkou sdělenou ve vlaku do Tater. Během přípravy večeře si odskočil z bivaku urovnat myšlenky a zřítil se. Ji pak pouze rozladění z toho, že se dlouho nevrací a nechává večeři vystydnout, donutilo vydat se ho hledat. K nálezu jeho zkrvaveného těla pak bylo nutno přilákat horskou službu a oznámit jeho rodině, že:
a) se přizabil v Tatrách a mohou ho jít navštívit do poradské nemocnice
b) si nabrnkl o 7 let starší horolezkyni s dítětem a čeká s ní druhé.

Osoby a obsazení:

Alena Stehlíková, Čepelková...

Jedna z nejvýraznějších českých horolezkyň přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Encyklopedie horolezectví uvádí:
Písek: 1982, první ženský výstup přes záda Milence v Adršpachu

Hory střední: 1978 Aschenbrennerova cesta na Travnik a Přímá Zajeda na Šite v Julkách,
1979 Americká diretka a J stena Aiguille du Fou,
1981 první ženský výstup Harlinovou cestou v Z stěně Petit Dru a 1. ženský výstup Chergianiho cestou na Ťuťu, byl to 1. výstup čistě ženského družstva cestou klasifikace 5B na Kavkaze vůbec.
1982 1. zimní a zároveň první ženský výstup Anglickou cestou na Pic Badile ve V stěně a 2. zimní a 1. ženský zimní výstup Žehličky na Picco Gemelli se Zuzanou Hoffmanovou, v létě Z hrana na Scheideggwetterhorn
1985 Španělsko, Pyreneje, La Fraucata, Diedro Alicantropia, VII

1983 Pamir, Pik Komunismu (dnes Pik Ismoil Somoni 7495 m) Borodkinovou cestou a Pik Korženěvské Budanovovou cestou

1974 akademickou mistryní ČR v judu, takže se jí hned tak nějaký chlap neubrání :-)

Agilní propagátorka ženského lezení, deset let bafuňářka - členka komise alpinismu, místopředsedkyně a později předsedkyně ČHS...

Její články na horyinfu jsou zde

František Čepelka skvělý pískovcový i horský lezec ze škrovádské líhně z osmdesátých let minulého století si udržuje stále slušnou výkonnost a neodolatelný šarm. Jen expedicím do vysokých hor nepřišel nikdy na chuť.

Bob Mrózek pověstný severomoravský tvrďák, proslavil se zejména zimními přelezy extrémních ledových túr, významně pozvedl úroveň ledovcového a mixového lezení. 10 prvovýstupů v Tatrách, např.:
1979 sólo prvovýstup pravou hranou komína v J stěně Jastabí věže,
1980 zimní prvovýstup Žíznivá pouť na Javorový štít, zimní výstup superdirettissimou na Kačací Mních, c. Posledný dostih na Veľkú Javorovú vežu.

V Alpách
1978 1. čs. výstup S kuloárem Dru,
1979 1. čs. výstup Desmaisonovou cestou v S stěně Grandes Jorasses
1980 2. zimní sólovýstup Lagardovým kuloárem na Les Droites a 4. zimní výstup Superkuloárem na Mont Blanc du Tacul
1981 zimní prvovýstup v S stěně Aiguille du Triolet
1982 1. zìmní výstup Anglickou cestou v S stěně Grandes Jorasses, 1. čs. výstup kuloárem Gabarrou na Mont Blanc du Tacul
1984 zimní výstup Skalaška Smer v S stěně Triglavu
1985 Triglav, severní stěna, prvovýstup centrálním kuloárem "Kuloár snů"

Na Pamiru
1980 prvovýstup SV pilířem Piku Moskva 1982 vo Fanských horách prvovýstup v S stěně Bodchony a prvovýstup v S stěně. Piku Akadémii Nauk SSSR.
1984 Účastník úspěšné pomonzunové výpravy na Dhaulágirí
Na reprezentačních zájezdech se vyznačoval pravidelnými pozdními příchody na sraz u autobusu, takže se nikdy nevědělo, jestli nezůstává v cizině natrvalo. Nakonec se vždycky objevil chvíli předtím, než se velitel autobusu odhodlal k odjezdu bez něj a jeho ženy Ivanky. Dnes se věnuje dovozu bagrů a leze po celém světě. Naposledy měl článek v Montaně o lezení v Mexiku.

Vagón je přezdívkou maskovaný Standa Šilhán, který zamlada řádil jak utržený vagón, odtud jeho přezdívka. Dlouholetý reprezentant, autor velkého množství prvovýstupů na písku i jinde, každoročně pravidelně oceňován Výstupy roku, vystoupil na čtyři osmitisícovky, zakladatel firmy Vertical Sport v Jablonci, zemřel v roce 2008: Výběr článků o něm je zde. 

Hudeček známý hlavně jako skvělý pískovcový lezec, ale má na kontě množství excelentních výstupů v zimních Julských Alpách, Andách, Patagonii i jinde. Dnes je znám také jako motocyklový závodník, zakladatel a většinový majitel Hudy Sportu