Poctivá klasika s pivakem

Autor: Libor Hroza <(at)>, Zdroj: Libor Hroza st., Vydáno dne: 03. 03. 2011

---

Zamkovského pilíř na Zadní baštu

„Dobré ráno páni, je Liptovský Mikuláš, Štrba bude o pol hodiny, dáte si kávičku?“ Budí mne a Bobra průvodčí ve spacím vagóně. Tak o tomhle se mi za bolševika ani nezdálo. Když jsem jako mlaďoch skoro víkend co víkend jezdil do Tater, bylo super se vyspat na nosičích na zavazadla, natáhnout se v přeplněné chodbičce na károšku, a nebo pro sebe ukořistit záchodek, pokud byl aspoň trochu čistej.

 

Vystupujeme 5,20 ve Štrbě. Při čekání na zubačku potkáme Magnuska, dáme trochu řeč co nového a už pelášíme k našemu cíli, a tím je Zadní Bašta a klasický výstup Zamkovského cestou. Je nádherně. Nevíme jaké budou podmínky ve stěně, ale těšíme se hodně. Bobr sice není žádný nováček, jeho skalní výstupy jsou velice hodnotné, i jeho letní výstupy v Alpách mají svou cenu. Ale zimní Tatry jsou zimní Tatry a v těch ještě nelezl. Zamkovského jsem už absolvoval, je to nádherný zimní výstup. Je to sice „jen“ pětka, ale kdo má tenhle výstup za sebou, ví, že vůbec není zadarmo.
Přibližujeme se pod Bašty a v naší cestě ve spodní délce vidíme lezce. No co, nedá se nic dělat. Jsme druzí a tak na nás kluci budou asi trochu sypat sníh. Kolegům se nedaří první délku přelézt zrovna nejrychleji a tak začínáme lézt vlastně hned za nimi. Jdu jako první, tenhle terén mám rád. Poctivé mixy, skála,trávy, sem tam led, jištění na prd, klasifikace nic moc a člověk se v tom může zabít jedna dvě.
A je to tady. Nezatáhl jsem si kapuci kolem krku a hned první pidilavinka sněhu kterou kluci nade mnou shazují končí za mým krkem. Do pr… pomalu to taje, stéká mi to po zádech dolů. Pramínek chladivé vody se nezastaví ani o gumu z trenýrek a pokračuje přes zadek po stehnech až do bot. Sakra mám já tohle zapotřebí? Stojím tu jako blbec, do držky se mi sype sníh a všude kolem je krásně. Trochu si nadávám jestli jsme neměli jít na něco jiného, ale už jsme tady, tak co.

Dolézám Milana Šedu, tak se jmenuje jeden z našich kolegů nad námi. Bobr to za chvíli dodrtí za mnou a už se hrne za Slovákmi. Řikám mu“ tlač se doprava“ problémy se v této cestě obcházejí podle popisu skoro vždy z pravé strany.
Trochu mám obavy, když mi mizí z dohledu, aby nezakufroval. Ono to v téhle cestě není žádný problém.
A taky jo. Jen jsem jako druhý dolezl k němu na dohled, bylo mi jasné, že se dal za klukama Slovenskýma s heslem , když to přelezli oni, tak já taky. No co, říkám Bobrovi a vlastně i našim novým společníkům. Tady to natáhneme, ještě jednu délku. A buď to půjde přelézt přes pravou hranu výšvihu a dostat se do původního směru a nebo do něj kousek naslaňujeme.
Vytvářím si štand, šoupnu tam tři jistítka, dělá mi radost. Tak co, jdeš do toho, ptám se Bobra? Bobr srdnatě odkejve a pomalu se cpe do koutku nebo vlastně spárky nebo jak by se to dalo nazvat. Vrací se s tím, že se trošku našteluje jinak a dá si tam svého oblíbeného abalaka. A už vzlíná vzhůru.

Člověk by nevěřil, co se mu může prohnat během pikosekundy hlavou. Zaregistruji Bobrovu postavu řítící se dolů, která s sebou vezme i jeho tutový abalak. Lehce mačkama mine můj obličej a stehna. Sakra, měl jsem si do toho štandu vrazit ještě něco navíc. Teď mi spadne rovnou do něj, tak jsem na tu plovoucí techniku zvědavej, Abych nakonec nevyplul i se štandem za Bobrem.

Mám ho vzít dynamicky a nechat ho zmizet pod převisem pod sebou? Co když se o něj práskne do hlavy a co s ním pak budu dělat v bezvědomí? A nebo ho zašlajfovat natvrdo, aby nepadal moc hluboko a věřit, že to ten štand udrží?
Beru to natvrdo, štand vydržel, Bobr taky. Sice má namlácenej loket a rameno, ale zlomeného není nic a může fungovat.
Mám pocit, že udělal dojem i na naše už kamarády, Milana Šedu a Martina Smatanu. Když jsem kouknul do jejich obličejů, trochu překvapení tam přece jen bylo. Nakonec viděli padat Bobra(Davida Obročníka) v přímém přenosu.
Zavelel jsem ke slanění a kluci slovenští se přidali. Nevzdali jsme to. Jen jsme slanili trochu do traverzu abychom se dostali do původního směru. Jsme všichni čtyři na štandu pod nejtěžší délkou. Řekl bych, že vůbec není zadarmo. S batohem na bivak, který vůbec k lezení nepomáhá, je to poctivá práce.
Kluci ze Slovenska to mají trochu jednoduší, protože si chytře nevzali věci na bivak a batůžky mají lehké. Co vím, že tahle cesta se běžně v zimě leze s bivakem a protože jsme s Bobrem nevěděli v kolik se dostaneme pod nástup, brali jsme věci na bivak jako samozřejmost. Z Martina a Milana se během dalších délek vyklubali prima kluci a nakonec když jsem je viděl lézt musel jsem uznat, že to uměj. Začínalo se stmívat a tak jsem si říkal, co teď kluci provedou? Miro vykřikoval něco v tom smyslu, že mají páperouky, ale to znám. Neplánovaný bivak je sakra zajímavá věc.
Nakonec se dohodneme, že se výstup pokusíme společně dolézt i po tmě. Počasí je nádherné, miliony hvězd, bezvětří, co víc si přát. Snad jen tem přiblbanej sníh by se nemusel tak sypat a mohl by trochu nést. Připadám si jako sněžné prase. V horní části stěny je pár sněhových polí ve kterých se všichni vyvztekáme. Navíc, abych šel s dobou, jsem si místo svých oblíbených popruhů na cepínech koupil „super oddělávací“ poutka, abych byl in. Oddělávací byly, a navíc se oddělávaly samy a když mi Nomik spadl během výstupu už podruhé ze super poutka a málem jsem o něj přišel, rozhodl jsem se vrátit napříště k starým dobrým popruhům a tyhle udělátka poslat francouzkým soudruhům a zeptat se jich kde udělali chybu.

Jsme nahoře. Trochu čaje, pokus o focení a hurá dolů. Pořád si tak říkám, že bych se i vyspal, nakonec už 18 hodin v kuse táhnu batoh plný věcí na bivak.Tak proč ne? S Bobrem si říkáme, že to zapíchnem někde v dolině a kluci už to sami nějak došlapou na Štrbské, protože jsme sestoupili bezpečnější cestou do Mlynické doliny.
Nevím jestli to byl Milan nebo Martin kdo nám nakukal, že bychom mohli zbytek noci strávit na diskotéce na Plese. Už z dálky se mi moc nezdálo, že by se tam dalo vyspat. To dunění mi nahánělo strach. Před diskotékou nám řekli, že mají otevřeno až do rána, to sice bylo povzbudivé, ale v momentu, kdy jsem vešel dovnitř mi bylo jasné, že buď mi reproduktory urvou hlavu nebo budu muset upadnout do alkoholického opojení jinak nepřežiju. Ty diskotéky které jsem navštívil před dvaceti lety byly přece jen o něčem jiném.

Miro sice ještě zkusil pár tanečních variací i s helmou na hlavě, ale stejně se nakonec přidal k pití piva…
Probouzím se v momentu, když si nás barmanka fotografuje ráno spící na stole, mám pocit, že jsem vypil sud piva místo těch třech a že v hlavě mi vybuchl granát. Pivak se podařil. Příště, i kdybych měl mrznout na hřebenu bez spacáku, zůstanu raději tam.