Ueli Steck a Mount Everest

„Základní tábor vypadá poněkud surrealisticky. První co mě zaujalo, byl stan Kariho Koblera. Žlutá kupole uprotřed kamenitého pole. Náš jídelní stan nedělal takový dojem, ale navečeřeli jsme se dobře. Následujícího dne jsme se s Donem vydali do předsunutého tábora. Vzdálenost 25 kilometrů jsme překonali ve dvou etapách, protože pro jaky by bylo příliš náročné ujít ji v jednom dni. 17. května jsme konečně dorazili do dalšího stanového městečka.

„Počasí se zdálo dobré. Cítili jsme nervozitu ostatních horolezců,“ pokračuje v popisu Ueli. „Většina z nich v nadmořské výšce 6 400 metrů už nějakou dobu čekala na příhodné podmínky. My to brali s klidem. Nestresoval jsem se, Vlastně jsem si ani nebyl jistý, jak se bude regenerovat moje tělo, po předchozích výstupech. Mohlo se klidně stát, že bude přespříliš unavené, ale rozhodl jsem se to zkusit zvládnout.

Na 21. května předpovídali dobré meteorologické podmínky. Potřebovali jsme plán! Jelikož jsme se chystali podniknout výstup bez kyslíku, šli jsme v podstatě na úplně jinou horu než je většina ostatních. Rozhodli jsme se „zaútočit“ na vrchol z druhého tábora v nadmořské výšce 7 700 metrů. Kari Kobler nám dovolil použít jeho materiál. Vyrazili jsme o jeden den později než jeho klienti a mohli jsme proto přespat v jejich stanech. Vrcholového dne jsme se nacházeli o jeden tábor níž než oni (my ve dvojce, oni ve třetím).

Koukat se na horu, bylo to pro mě něco naprosto nového. Nikdy před tím jsem neviděl takovou aktivitu. Šerpové stavěli pohodlné tábory, vynášeli výbavu i kyslík. Mnoho horolezců začalo používat kyslík již od severního sedla, tj. Na 7000 metrech. Na Siša Pangmě jsem byl úplně sám, na Cho Oyu bylo pár lidí s šerpy ale tady na Everestu... tohle byl úplně jiný svět.

Kari nám radil. Na Everest už vystoupil pětkrát. Konzultovali jsme s ním časový rozvrh našeho pokusu o vrchol. Chtěli jsme se vyhnout davům lidí a vyrazit kolem jedenácté hodiny v noci z druhého tábora. Na téhle hoře jsme nepotřebovali cepíny. Fixní lana byla natažena bez přerušení od začátku až k vrcholu. Vzal jsem si hůlky a mačky.

19. května jsme dorazili Don a já do sedla. Následujícího dne jsme za dvě a půl hodiny dorazili do druhého tábora. Norbu označil stan, ve které jsme si mohli odpočinout a vyspat se. Během dne se počasí zhoršilo, začala bouře. O tom předpověď nic neříkala. Měli jsme lokální bouřku, kterou je téměř nemožné předpovědět. Rizika byla obrovská, především kvůli silném větru na hřebeni. Jenže pravidla mluvila jasně: na vrcholu se musí stanout před polednem!

Špatné počasí pokračovalo. Seděli jsme ve stanu, jedli sýr, salám a sušenky. Pili jsme mátový čaj. Čas od času jsme otevřeli stan, abychom viděli, zda se už počasí uklidnilo. Zavírali jsme ho co nejrychleji, by se nám dovnitř nedostalo moc sněhu. Všechno se zatemnilo. Relaxovali jsme ve spacácích. V takovém větru jsme nemohli začít. Okamžitě bychom zmrzli. V devět hodin jsme zapnuli vysílačku. Kariho skupina vyrážela. Byli v nadmořské výšce 8 300m.

Řekl jsem Donovi, že bychom to přinejmenším měli alespoň zkusit. Byl skeptický, ale můj návrh přijal. Po jedenácté večer jsme vyrazili ze stanu. Já si obul boty venku, Don se připravil uvnitř. Začali jsme. Trochu sněžilo. Čelovkami jsme si svítili na své kroky. Byli jsme dobře aklimatizovaní. 8 000 metrů nám nečinilo žádné problémy. Pouze zima a vítr nás obtěžovaly. Don šel 100 metrů za mnou, takže čemukoli co říkal, jsem rozuměl pouze útržky. Zdálo se, že má divný pocit z počasí. Na jižní straně jsme zahlédli sluneční paprsky, řekl, že jestliže se počasí zhorší, okamžitě se otočíme a pokračoval.

Don se později vrátil, jeho nohy omrzaly. To je klíčová záležitost při výstupu bez kyslíku… zima. Pokračoval jsem. Viděl jsem před sebou světla. Byl to řetěz světel na hřebenu. Zahlédl jsem stany třetího tábora, takže jsem byl přibližně v 8 300 metrech. Zbývala mi ještě polovina převýšení k vrcholu.

Nejprve jsme plánovali zastavit se v těchto místech dostatečně dlouho a odpočinout si, ale cítil jsem se dostatečně fit a žádnou zastávku nepotřeboval. Překvapilo mě, jak dobře jsem se tam nahoře cítil. Občas mě pozlobil žaludek, ale to jsem řešil Coca Colou a vše se hned urovnalo. Nesl jsem si sebou dvě půllitrovky. Jíst a pít je ve zdejších podmínkách složité. Zkoušel jsem pít po douškách. Zimou mě bolely zuby.

Přestože jsem měl na sobě péřovou bundu a neustále jsem se hýbal, teplo nepřicházelo. Výstup se mi líbil, přestože neměl s lezením mnoho společného. Lepší by bylo nazvat ho chůzí. Musel jsem lézt pouze krátké úseky. Nedržel jsem se fixních lan, nebyl jsem si jist, zda jsou dobře upevněna. Upřednostňuji, když si mohu sám vybrat, kde se chytím a kam si stoupnu.

A pak se objevil slavný Druhý schod. 30 vertikálních metrů zajištěných žebříkem. Když jsem vystoupil nad něj, zahlédl jsem lidi přede mnou. Byli pomalí a předehnal jsem je. Svítalo. Doufal jsem, že mě slunce trochu zahřeje. Ale necítil jsem žádný rozdíl. Nějakou chvíli jsem už měl oteklé nohy. Cítil jsem, že mi omrzají paty. To nebylo dobré znamení.

Pokračuji ke Třetímu schodu. Jeden šerpa mi říká, že na vrchol zbývá maximálně jedna hodina. Mám pokračovat? Mám se vrátit? Není to daleko. Ale moje nohy… Byl jsem na jiné hoře než všichni ostatní... bez kyslíku. Musel jsem se s tím smířit. Musel jsem se vrátit a sestoupit tak rychle jak jen budu schopný. Nechtěl jsem Everestu obětovat žádný za svých prstů.

Cítil jsem se perfektně, takže jsem postupoval velmi rychle. V devět ráno jsem byl zpět v druhém táboře. Ještě toho dne s Donem sestoupili do předsunutého tábora. Dobrodružství na Everestu skončilo. Škoda. Šlo to tak dobře. Myslel jsem si, že nahoře bude třeba trpět, ale nic. Jsem šťastný ze svých příjemných pocitů přestože jsem to vzdal sto metrů pod vrcholem. Určitě by bylo skvělé vystoupit až tam. Chvíli jsem uvažoval, jestli nemám poprosit šerpu, aby mě nechal na deset minut nadýchat kyslíku. Pak by se mi nohy znovu zahřály. Ale to už bychom hovořili o jiné hoře. Bylo lepší sestoupit. Everest je stále na svém místě, mohu se kdykoli vrátit!“