Život je krásný

Snídaně je v žaludku, odlehčené batohy na zádech a my s nimi na cestě pod nástup. Vidíme tam jednu připravující se dvojku. Nebudeme sami. Snad nás nebudou moc zdržovat, říkám si, když vidím jak celkem jasný sokolík oblézají vedle stěnkou.

Už od nástupu se poctivě leze. Žádné zahřívací kolo, hned pěkně zostra

Do první délky vyráží Honza v závěsu za druholezcem dvojky Rakušanů. Už od země se leze docela pořádně, jedno místo 5+/6- je hladká plotnička a ani zbytek délky není úplně zadarmo.

Honza jistí na prvním štandu druhou délku.

Pětpluska ve druhé délce taky vyžaduje trochu vymýšlení. Lezení je absolutní nádhera. Tak krásný, drsný a kompaktní vápenec se hned tak někde nenajde. Rakušani štandují nad plotnou. Nechce se mi tam s nimi mačkat a tak natahuju délku ještě přes travnatou polici k dalšímu nýtu pod komínkem v naději, že bychom je třeba mohli předběhnout, protože jsou o něco pomalejší než my. Záměr se ale zatím nedaří a hoši od Vídně mi za trest lanem hoblujou fousy.

Další délka se umně vyhýbá travnatým policím a od jejího konce se jde kousek traverzem pěšky k zajímavému místu – přechodu přes firnové pole uprostřed stěny. V lezečkách to bude určitě žůžo a v těch mejch děravejch dvakrát tolik. Druhý z Rakušáků před námi si na to raději přezouvá pohorky.

Zajímavým zpestřením je traverz sněhového pole v páté délce. Kámen do ruky a jedem.

Honza ten traverz s šutrem v ruce místo cepínu přešel bez problémů a ani mně to kromě mokrých palců u nohou nepřináší potíže.

Jsme na policích pod horní půlkou stěny. Rakušani se převlékají, svačí a odkládají batohy. Co se týká těch batohů, rychle je následujeme a využíváme toho, že nás dobrovolně pustili dopředu. Drsná plotna z tmavěšedého vápence přináší toho dne již několikátý lezecký orgasmus čtyřkové až pětkové obtížnosti. Nedá se to běžet, občas je třeba zapojit myslivnu ale hlavně vychutnávat. Lezení je stále nádherné a každou další délkou dostává grády.

Rakušani si vychutnávají šestou délku.

Rakušani lezou za námi a to je skvělé, protože mám objekty na focení a ještě mohu prohodit pár slov na štandu. Dole lítá vrtulník a vysazuje nějaké lidičky poblíž našeho stanu. Rakušák to závistivě komentuje slovy „To je ale příjemný nástup“. Odlézám za Honzou, vymýšlím kroky v pětplusce a dál na mne vychází klíčová délka, kolmá černá stěna, jen tu a tam s nějakým ostrým pidichytem a pidistupem. Nejdřív travers od skoby tři metry doprava, pak stěnkou vzhůru. Lezení připomíná saský písek, až na to, že tam nejsou chyty a stupy tak ostré a jištění je podstatně dál. Bojuju skoro nadoraz. Vždycky, když už začnu myslet na odsednutí, najdu stup nebo chyt, který mne udrží ve hře o On Sight. Málo jsem si prodloužil skobu před traverzem a lana příšerně táhnou. Ještě metr nahoru a jsem v pět plusce. Krok přes převísek, traverz doleva a klíčová délka je za mnou. Jsem zvědavý, co na to bude říkat Honza.

Honza už má klícové místo za sebou. Teď zbývá kousek sokolíku...

... překulit se do hladké plotýnky a vyšlápnout na štand.

Taky si tam nesedl a uznale kýve hlavou. Za traverzem po travnaté polici začíná závěrečné extra pošušňáníčko – skoro dvoudélkový systém vodních žlábků. Něco takového jsem ještě snad ani neviděl. Hlavní žlábek je hluboký tak dvacet centimetrů. Je to jak spára žábovka až na to, že uvnitř pěkně kouše. Lepší je do něj nešlapat, protože byste tu nohu už nemuseli vyndat. A taky to pěkně bolí. Lepší je rozporem šlapat na hrany.

Unikátní záležitost - dvoudélkový vodní žlábek - se hned tak někde nevidí.

Uprostřed žlábku střídáme. Za chvíli jsem nahoře, traverzuju ke slaňáku a lituju, že ta nádhera už končí. Ja wirklich, das Leben ist schön. Díky za nádhernou cestu, Herr Precht.

Sedíme na vrcholu ploten, koukáme do kraje a chystáme závěrečný dezert dnešní lezecké hostiny. Slaňuje se přes osmičkovou cestu Glasperlenspiel, o které se v průvodci tvrdí, že to je nejkrásnější sportovní cesta východních Alp. Už při výstupu jsme pozorovali dvojku, která ji lezla a teď si můžeme prohlédnout zblízka, jak taková sportovní osmička v horách vypadá. Tedy řeknu vám, já snad začnu na starý kolena trénovat, abych si to mohl někdy vylézt. Něco tak skvostnýho se opravdu hned tak nevidí. Kompaktní drsný vápenec. Vlnky, žlábky, varhánky, ještě krásnější než to, co jsme lezli my.

Slanění přes nádhernou cestu Glasperlenspiel.

Euforie končí na lámavých policích u firnu uprostřed stěny. Honza bere batoh a ještě ze slanění přechází firnové pole. Když to zkouším já, metr před spásnou skálou mi ujedou kecky a už si to lyžuju zpátky. Firn za krkem, mokro v botách a nejhorší je, že Honza s batohem a tím pádem i s jídlem je na druhé straně. Zatímco já musím motat lana a hledat kudy dolů, on si tam leží a bezostyšně se cpe, prevít.

Slézám skoro sto metrů s lany na zádech rozlámanými dvojkovými šutrotravními systémy až pod konec firnoviska a scházím se tam s Honzou. Zatímco nabírá vodu z tajícího firmu do lahví, já konečně likviduju potravní deficit zásobami z batohu.

Sestupujeme rozbitým žlábkem na suť pod stěnou a zanedlouho se už rozvalujeme u stanu. Vařič hučí, dobroty se vaří. Koukáme na již důvěrně známou stěnu nad námi teď už docela jinýma očima a v hlavě nám znovu probíhají jednotlivé délky, jedna hezčí než druhá. Svišti sviští, sluníčko svítí a život je krásný. Se soumrakem zalézáme do spacáků a přes šutry pod zády spíme až do rána.

Schoberkopf a vepředu stojící věž Teufelskirchl. Cesta "Das Leben ist schön" vede v pravých plotnách Schoberkopfu.

 

Popis cesty v databázi je zde.