Gosaukamm

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Vopelichanej skřet, Vydáno dne: 17. 08. 2012

---

Lezení kolem Hofpürglhütte

Upálili nám Honzu. Mistra Honzu Husovýho. S vodstupem let to je vlastně dobrá zpráva, protože má pracující lid dva dny volna navíc na odškodněnou za ten hnusnej čin. Tentokrát padla volba místa, kde budem příkoří na Českým národu kompenzovat, symbolicky na Rakousko a jeho populární oblast Gosaukamm poblíž Dachsteinu.

Tradičně zmatečnej odjezd, telefonát z auta co je napřed, a tím pádem návrat z Lahovic pro Tenisovy zapomenutý pohorky, Neoptimální trasa a jiný faktory mají vliv na to, že jedeme celou noc a za svítání nás potěší zavřená silnice rezultující ve třicetikilometrovou objížďku. Když se konečně dokodrcáme na parkoviště u Aualm, je už docela rozvinutý ráno. Posádka Tenisovic auta v klidu ve spacákách pochrupuje a budí v nás touhu je něčím polejt, ale jsme civilizovaný lidi a kamarádi, tak jim jen dáváme vedle hlavy ty jejich zapomenutý pohory.

Nabalíme svině s menáží na tejden a šlapeme krásným ránem do kopce na Hofpürglhütte. Je to jen něco kolem hodiny a to se dá. Nad náma se lákavě vypíná pověstná Biskupská čapka – Bischofsmütze, napravo je vidět v dáli masiv Dachsteinu. Šlapatúra celkem utekla. Ubytováváme se v tradičním českým hotýlku u Winterraumů, teda v zimní boudičce co patří k Hofpürglhütte. Je to levnější a jsme tam sami mezi sebou, docela pohoda.

Tak co s načatým dnem? Šmejdění v průvodci stylem detektiva Babočky z Burianovýho filmu Tři vejce do skla, kdy jediným kritériem je dýlka nástupu ... Eisgrubenturm! Nevíme co to je, nevíme kde to je, ale jde se tam hodinu a to je nejmíň ze všech kopců v okolí. Na výběr je šestková Jízda do Ementálu od místního chataře Sudry a trojková hrana Westkante, kterou pro změnu taky udělal Sudra. Tak hurá!

Za hoďku a něco jsme, zpocený jako koně od stoupání i od sluníčka, na sedle Steiglpaß a víceméně skoro po vrstevnici klesáme na nástup Ementálu. Eisgrubenturm je v podstatě pidičudl, ale fakt se hodí, když už nemáte k dispozici celej den. Nastupujeme. První dýlku vede Vláďa a když ho následuju, ohrnuju trošku nos nad místním dachsteinským vápencem, protože jsem zmlsanej z loňskýho Hochkönigu. Tady to trochu klouže a trochu se to láme a vůbec. Druhá dýlka se mi ale jeví lepší, nebo už si zvykám.

Vršek cesty táhnu sám, protože se Vláďovi nechce střídat a tak mi neujde ani lahůdková plotna s ementáloidníma děrama, po které má cesta jméno. Na šestku je to tak akorát, odjištěný přijatelně a brzo už můžeme na špičatém vrcholu našeho čudlu obdivovat okolní nečudlózní kopce, jako je Däumling, Niederes Grosswandeck a nejvejš Biskupskou čapku, i hluboký údolí vedoucí ke Gosauským jezerům.

Slaňujeme a po strmým svahu sedla Steiglpaß pajdám dolů a pak zase trochu nahoru k chatě. Můj mladej spolulezec je už daleko přede mnou, ale to nevadí. Je hezky a tak si po pajdání s bolavýma kolenama oslazuju rozhledem po krajině. Protože počasí se, potvora, ne a ne zkazit, nezbývá než další den vyrazit hned ráno na nějakou pořádnější túru. Jdu s Vláďou na Biskupskou čapku. To je už jinší nástup, 550 výškovejch metrů a 1,5 hodiny v průvodci, to je pro mne tak nejmíň dvě. Nástup je značenej tu tam zeleným puntikem na skále, takže se docela trefujeme. Ke skále nás nechce pustit sněhový pole, tak ho musíme všelijak oblejzat do strany a dát pozor, abychom nezahučeli pod sníh do odtrhový trhliny a taky aby nám tam při rozbalování baťohů nespadl matroš. Hnedka u prvního štandu je pamětní cedule nějakýho padlýho horolezce a je na ní krásně vidět, jak „pevnej“ je kámen na Biskupský čapce. Rohy cedule trčí ve vzduchu, protože tam šutr i se šroubama upadl a jsou tam udělaný nový díry vedle i s novejma šroubama.

Nebo možná lepší důkaz je, že před pár lety spadla celá pravá půlka týhle stěny. Janhova cesta na Bischofsmütze je naprosto klasická věc, která člověka perfektně a logicky vede stěnou. Jen u druhýho štandu trošku medituju jak na to. Pak už nás jasně vedou pěkně exponovaný svislý a občas trochu převislý kouty. Ten Jahn byl v roce 1905 skvělej borec, že to vylez.

Druhá dýlka v koutech nás trošku překvapila. Měla bejt lehčí, ale nebyla. To naše schéma cesty je nějaký zmatečný. Vyhazovací spárokoutek nás zabaví. Je rozhodně těžší, než celá předchozí dýlka i než závěrečnej převis v předposlední dýlce, kterej se tváří na pohled těžce, ale na 5- prostě nemá. V krásným sluníčku jsme přilezli ke křížku, rozhled jak bejk. Kvůli tomuhle se stojí za to vláčet na hory.

Píšem se do knihy – a hele! Je tu napsanej včera Lukas B, známej internetovej diškutér a psavec. To ho musim večer v chatě odhalit, kterej to je. Tak, konec siesty, jdeme najít sestup. Napřed po svažující se pláni na sever. Pláň se svažuje čím dál víc a pod menším stupněm vlevo objevujeme slaňák. Ve stupňovitý rokli Südschlucht se nám pořád motaj lana a trošku problém je příhorní trhlina.

Zvládlo se i v lezečkách natraverzovat zpátky k nástupu pro věci a aby to nebyla taková nuda, přichystal pro nás pán hor ve scénáři menší deštík. Sklouzli jsme se po sněhu dolů, můj spolulezec Vláďa rovně, já pomocí piruet a jinejch nevyžádanejch krasobruslařskejch prvků a pak dopajdal po cestičce ve dramatický atmosféře nastupující bouře do chaty.

Večer u lahve se zdál být celkem vhodnej ke konferenci virtuálních alpinistů a tak jsem na oba dlouhány, který s náma bydlej ve winterraumu a včera byli na Biskupský čapce, udeřil nenápadnou otázkou: „Kterej z vás je Lukas B?“ Přihlásil se ten v tygrovanejch kalhotách a následovala dlouhá debata o internetovejch debatách. Jsem rád, že už znám Lukase osobně, protože to je správnej alpinista a vzor pro mládež. Od slivovice odchází poslední, ráno z chaty na túru první.

Další den totiž bylo nevlídno. Aby nedošlo z nudy k předčasnýmu sežrání všech zásob, vyrazili jsme pod ochranou goráče do toho mlžnýho mrholení. Kam jinam, než na nejbližší a nejmenší věž v okolí, Eisgrubenturm, na trojkovou Westkante. Zatímco se ploužíme navlhlou první dýlkou, kdože se to nevynoří z mlhy a slaňuje kolem nás, jako tygří muž Lukas B. No jak řikám, správnej alpinista. My na začátku a on už má hotovo.

Volno už pomalu končí, máme poslední den. Počasí se má někdy po poledni zase zkazit (nic novýho, že?) a chtělo by to zakončit něčim, na co by se vzpomínalo. Ve čtyřce Tenis, Bubák, Pavel a já jdem strávit dopoledne na Niederes Grosswandeck. Jde se tam dvě hoďky, hádejte kudy? Samozřejmě přes Steiglpaß. V impozantní stěně vlevo vedle Däumlingu jsou vedle sebe dvě parádní a kompletně sanovaný cesty, Chryzantémy a Diran. Když budete hádat, že jsou zase od chataře Sudry, určitě se nespletete. S Pavlem jdeme Chryzantémy.

Je to na mne docela těžký, ale pěkný a ještě to vylezu. Pravidelně střídáme a nejtěžší dýlka s místem VII+ vychází na Pavla. Jednou si odsedl, když mu došlo magi a tak jsme na tom stejně. Když dolejzáme na hřeben, akorát začíná drobně pršet. Při slanění to už moc nevadí. Za pravidelnejch přeháněk stoupáme z pod stěny na Steiglpaß, pak do chaty. Sbalit, uklidit a tradá domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny. do ...

Zobrazit místo Dachstein - Gosaukamm

---

Poprvé vyšlo 10. 8. 2011, reedice na oslavu pěkného počasí v Alpách