Parné léto v Údolí a na Loukách

Autor: Vladimír Vršovský <vladimir.vrsovsky (zavináč) seznam.cz>, Zdroj: Hlína, Vydáno dne: 31. 08. 2011

---

(Rozuměj TO v Yosemitech a TY u řeky Tuolumne)

Parádní Hlínovo reportík o letní návštěvě legendárních míst lezeckého nebe.

Po týdnu v Údolí byla už vedra opravdu nepříjemná a lezecký morál a bojovnost klesly k nule.

Měli jsme za sebou mimo jiné totální výsmah v Louskáčku, kde jsme byli třetí dvojka ze čtyř. Nad námi to moc neodsejpalo. Přiučil jsem se jednu anglickou větu („Coudy, you are out of rope“- což jsem volně přeložil jako „ty vole, konec lana“) a zcela vysmažení jsme se dobelhali k batohům (měli jsme pouze 1,5l vody na osobu).



Údolní klasika a povinnost v podobě Snake Dike na Half Dome naštěstí proběhla v jednom z mála dnů, kdy bylo pod mrakem a trochu foukalo.







A tak jsme plánovaně, byť o trochu dříve, zdrhli na Louky. Při přejezdu jsme doplnili benzín u pumpy v Crane Flat (za 40 dnů pobytu v USA zcela bezkonkurenčně nejlepší pumpový kafe) a věnovali dvě hodiny prohlídce Tuolumne Grove. To je plošně menší porost sekvojovců obrovských (Sequoiadendron giganteum) než v Maripose, ale není tak profláklý a je tam řádově méně lidí. A už jsme to valili na Louky.



Louky nás uvítaly nádhernou krajinou, zcela odlišnou od Údolí, rozsáhlými sněhovými poli na obzoru (svahy Mount Dana byly ještě koncem června údajně sjízdné na lyžích), příjemně menším počtem lidí, zavřenou pumpou, zavřeným viziťákem a zavřenými kempy. Zima 2010/2011 tu byla totiž extrémně silná, výška sněhové pokrývky byla i na zdejší poměry neobvyklá a Tioga Pass (S vjezd do parku) byl zprovozněn někdy počátkem června. Výsledkem rychlejšího tání sněhu byly povodně a škody právě v kempech a v zázemí viziťáku - vše se otvíralo až v druhé půlce července, z čehož měli pravděpodobně největší radost ti, kteří si místo v kempech včas zabukovali na začátek prázdnin a propadlo jim.



S trochou štěstí jsme našli poslední místo v Junction kempu s nádhernou horskou scenérií, dvě míle pod vstupem do parku. Vedle stanu ještě hromada sněhu (výborné na chlazení Corony) a každé ráno mráz- prostě hory. Na Loukách bylo ještě jaro, voda v řece studená, protože dosud živená tajícím sněhem, louky na Loukách zelené (na rozdíl od Údolí), kytky v počínajícím rozkvětu, ale HLAVNĚ - žádní komáři.



Na Loukách jsme byli prvně, a tak jsme se pustili hned druhý den do objevování. Kdo má v úmyslu si na Loukách dát na rozlezení cestu Bachar-Yerian a pak už jenom obtížnost cest zvyšovat, nemusí číst zbytek článku - nenajde zde pro sebe žádné použitelné informace. Kdo neví o co se jedná, pravděpodobně na tento web zabloudil omylem. Při výběru cest jsme se řídili několika zásadami:
- jak nemá cesta minimálně tři hvězdy, listujeme v průvodci dál
- v sandálech se nechceme brodit sněhem (vypadly cesty na Cathedral Peak - škoda, ale aspoň je o důvod více se sem vrátit)
- lezeme na totální pohodu, čísla obtížnosti nás nezajímají, neaspirujeme na ocenění výstup roku.



První volba padla na cestu od klasika všech klasiků Warrena Hardinga na Lembert Dome - čtyřhvězdová Left Water Crack (jenom 5.7). Nabral jsem si nějaké friendy, byť již z parkoviště bylo jasné, že to nebude žádná spára, ale žlab, a čile jsme vyrazili. Lembert Dome začíná postupně zvedat svoji plotnu přímo nad parkovištěm a turisté chodí kam až si troufnou. Pochopitelně jsme se nenavázali včas, žádná police se nekonala a batoh jsme vybalovali, do úvazů se navlékali a na lano navazovali již v dosti delikátní plotně. Jištění žádné a tak lezu plotnou až do míst těsně pod vlastní spáru a na hrotu zřizuji štand. Pár lezeckých kroků v traverzu a jsem konečně v cestě. Jsem z toho dost vyděšený - není to pochopitelně žádná spára, jen vodou vymletý a patřičně lesklý žlab, nebo spíše řada schodů. Po každém stupni vždy počítám, kolikrát to drncne, až budu padat. Naštěstí se vždy včas ukáže nýt. Cestou potkávám asi 2-3 výtluky po skobách - zjevně jediná místa, kde měl Harding jištění. Nakonec přeci jen najdu způsob, jak ty schody stoupat a cestu dolézám. Tak tohle jsou ty vyhlášené Louky se svými knoby (cestou jsem nepotkal ani jeden)? To opravdu nevím, co tu budeme dělat. Za celou dobu pobytu jsme už v cestě nikoho neviděli a kdykoliv jsme se o ní s někým bavili, vždy se významně usmíval. Je však třeba říci, že to bylo jediné šáhnutí do špatného regálu, zbytek výběru byl už excelentní.















V sestupu jsem se trochu uklidnil a večer to vyspravil Coronou.







Jednoznačně dobrá volba byla linie West Crack na Daff Dome. Pětihvězdičková 5.9 absolutně bez chyby. Dole jeden těžší krok přes trochu oblýskaný knob (mírně mi to připomenulo Jizerky), ale potom 200 metrů spáry, skoro pořád žáby a stát se dalo ve spáře i vedle. Friendama jsem spíše šetřil, aby mi zbyly na zbudování štandu, ale sázení po cca 15 metrech rozhodně žádný nervák nebyl. Určitě je dobrý, když cestu nevyvádí slepec, na štandu se pak neodehrává dialog začínající hláškou: “Tati, proč štandujeme ve friendech, když je tři metry pod námi dvojice tutovejch borháků?“







Z většiny cest, které jsme lezli lze slanit podél linie, ale sestupy často nabízí srovnatelný zážitek jako lezení.







Z úplně jiného soudku je plotnová Zee Tree, čtyřhvězdová 5.7 na Pywiack Dome. Nenechte se zmást slovem „slab“ v průvodci, je to čistá plotna, plně odjištěná borháky ve velmi přijatelných vzdálenostech. Kvůli horní délce (lieback 5.7.) jsem s sebou zbytečně táhnul několik friendů, nakonec jsem dal jenom jeden spíše z nudy a kvůli vedení lana. Celý závěrečný kout je možno lézt volně (odhaduji tak za III). Nástup je z parkoviště několik minut, bývá to hodně obsazeno, ale pokud tam před vámi nevleze někdo, kdo je opravdu hodně mimo (jak se nám poštěstilo), většinou to upaluje. Vlevo je trochu těžší a hlavně odvážnější Dike Route, tam bývá dost volno.



Jako poslední tip bych doporučil cestu, kterou jsme si dali na rozloučenou. Čtyřhvězdový Holdless Horror na Dozier Dome. Název je výsměch nebo recese, jedná se o lehkou spáru s množstvím chytů a stupů v podobě knobů nejrůznějších velikostí. Nejtěžší bylo překročit v EBíčkách ze sněhové plotny přes trhlinu do vlastní stěny.







Louky jsou království Dómů a knobů. U nás v Sudetech je nazýváme Feldspateinsprenglinge a jsou to opravdu živcové vyrostlice často nebývalých rozměrů s výbornými třecími vlastnostmi. Snad něco podobného je v Jizerkách nad druhým kruhem Melty. A pokud nejsou knoby, má žula nečekaně dobré tření. Přesvědčil jsem se o tom v závěru na nejištěné plotně v cestě Great White Book, kde jsem od posledního štandu (1 friend a dva malé vklíněnce) s rozvahou, ale bázní absolvoval k dalšímu štandu 35 metrů. Terén byl jen o málo lehčí než spodek Kohouťáku.

Pochopitelně je v oblasti spousta extrémních výstupů, vybere si zde lezec každé výkonnosti. Kromě multipitchek jsou zde i sportovky a nepřeberně bouldrů. První návštěva je spíše pro seznámení, je třeba se vracet a vracet.



„Hororem bez chytů“ skončila sportovně-rekreační část našeho pobytu v USA, po zbytek doby jsme už nelezli, ale věnovali se klasickému okruhu po utažských národních parcích. S jedinou výjimkou zastávky v “Indickým krýku“, kde jsme za ranního kuropění střihli „mámu všech spár“ a rychle zdrhli před vedrem. Ale to už je jiná kapitola.











Takže tak - rozhodně doporučuji - vyražte na Louky – budete nadšeni.