Coleman Peak 1

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 18. 09. 2011

---

Benzínový vařič z minulého století

S Peakem 1 jsem se setkal poprvé v roce 1981, kdy se do něj zbláznil kamarád Zdeněk, nedal na něj dopustit a každého přemlouval ať si ho taky koupí, že uvaří litr vody pod dvě minuty. Aby to dokázal, organizoval závody ve vaření s kýmkoliv, kdo se nechal vyhecovat.

Když teď balím na výjezd do Yosemitů, narazil jsem na tohohle už trochu orezlého krasavce ve skříni, kde ležel 24 let. A to už byl druhej Peak 1 v naší domácnosti a tak jsem si nostalgicky zavzpomínal.

Ke koupi prvního Peaka 1 mne vyhecoval při návratu ze zájezdu pražského výběrového družstva do Chamonix právě jeho apoštol Zdeněk a tak jsem si v Mnichově u slavného Schustera koupil tehdá za 120 marek západoněmeckých tenhle skvost. Tahal jsem ho s sebou všude, v zimních Tatrách udělal leckterý bivak příjemnější. Teda on Peak 1 vaří jak zběsilý, dá se ale na něm udělat i tak malej plmínek, že nepřipálíte palačinku. Zima mu nevadí, připumpujete a jedete dál. Po těch všech Juwelech a Aljoších totální luxus.

Jediný problém je správně ho zapalovat. To se totiž natlakuje, pustí se benzín a zapálí se. Vznikne vysoký zažloutlý plamen, tak patnáct centimetrů a ten se poté, co se ohřeje trubička co vede zkrz něj a začne zplynovat benzín, změní na modrý, krátký a strašně výhřevný. Kouzlo správného zapalování je v tom, na začátku vařič správně natlakovat, ani moc, ani málo.
Kamarád Lahvoň, kterého Zdeněk taky zbláznil do tohohle vařiče, se chtěl doma po návratu pochlubit, co krásného koupil. Natlakoval opravdu pořádně, protože je hodně silnej a výsledkem byly skoro dvoumetrové plameny a mohl mluvit o štěstí, že nevyhořeli, protože to předváděl doma v pokoji.

Tenhle první Peak 1 mi sloužil parádně až do léta dalšího roku, do srpna 1982. To jsem byl s koiegou z oddílu v Bergelu. Vylezli jsme Žehličku na Gemelli a pak se zkazilo počasí. V dešti jsme sešlapali od bivaku dolů do kempu v Bondu a na odjezd jsem si vařil řidičský kafe. Všechno bylo sbalený až na Peaka, protože ten se při vaření rozžhaví do červena a pak se musí nechat vystydnout. Bylo mi ho líto nechat stydnout na dešti, a tak jsem ho strčil vystydnout pod auto.

Kapky bubnujou na střechu, horký kafe je jak mana nebeská po měsíci pod šutrama... Tak poslední lok, a jedem. Ešus za zadní sedadlo, nastartovat, jednička a sbohem Bergelli.... jenže nějak nejde odjet. Přidám plyn, zaberu, auto skočí přes velkej hrb... Ksakru vařič!!!
"Já myslel, že o tom víš...." povídá mečivým hlasem kolega, nazývaný svými fanoušky též "Ušaté torpédo". Nezabili byste ho?

Sebral jsem to, co pod autem zbylo. Hořák se rozsypal, nádobka na benzín trochu zdeformovala, jedna nožička se zamáčkla trochu dovnitř. Doma jsem to srovnal kleštěma, na hořák dal nový šroub a ejhle, Peak 1 vařil dál. Zlomenou jehlu regiulačního ventilu mi zlý kapitalista poslal zadarmo z Ameriky, no ale už to nebylo ono. Zkřivenou nádobku už nešlo narovnat a dosáhnout vodorovnosti vyžadovalo umělecké podkládání.

Druhýho Peaka 1 koupila žena v Americe v roce 1986, když mne zastupovala na oddílovém zájezdě a starej peak 1 definitvně odešel. Udělal jsem si totiž tenkrát parádní výlet na Bulovku a do Ameriky jsem to už nestihl. No a právě tenhle 24letej vařič mám teďka v ruce a medituju, jak ho provezu letadlem. Hořlaviny se nemějí vozit. Tak musí bejt prázdej, ale v tomhle šplouchá 24 let starej doktorskej benzín. Vylejt? Nojo, ale jak? Peak 1 má fikanou nalejvací trubici, benzín do něj nalejete, ale už nevylejete i když se odšroubuje víčko.

Stejně ho musím vyzkoušet, jestli ještě maká po těch letech. Zapálím - plameny žliuté v přiměřené velikosti. Trochu se jim nechce zmodrat, ale po pročištění trysky regulační páčkou už jede jak dráha. Tak jak douho vydrží? Čaj, kafe, rýže, zelí, zase čaj a benál mu došel až na plném pětilitrovém hrnci s vodou na praní. Jel jak zamlada. Myslíte že bude rád, když se zase podívá do své domoviny? Tuolomne Meadows už čekají, ve čtvrtek trradá...