Jickovická 24 okem veterána

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 09. 10. 2015

---

Tohle nešlo nevyhrát

Po kvalitní tréninkovém soustředění v Tuolumne Meadows a Yosemitském údolí jsme s Jirkou vyrazili do Jickovic, kde jsme chtěli zúročit naše americké úsilí. Vybaveni čerstvými zkušenostmi ze spár, rajbasů a knobů, vybavení desetikilovým rackem stoperů a friendů jsme se u hospody u Kaštanu, tedy přímo pod tím kaštanem, zaregistrovali jako první závodníci. Po obvyklé instruktáži o pravidlech jsme tak svižným krokem, jak artrózou poznamenaná kolena dovolila, vyrazili ke skalám.

Po loňské zkušenosti, kdy jsme si naběhli v sektoru Buchtičky, jsme s Jirkou vyrazili ke Zmoklé žábě a okolí.

Bohužel jsme tak úplně netrefili slanění a než jsme obešli sousední sektor, měli už chrti jednu cestu, někteří i dvě.



Celkem hladce jsem se protáhl dunícími bloky v Pravém T (V+). S yosemitským rackem nebyl problém se zajistit skoro kdekoliv. Chvilku zdržení nám způsobil obsazený slaňák, ale nebylo to dlouho a Jirka vyrazil do Nůžkokleští (V-), které nám, bráno podle časové spotřeby, nahradily loňské Buchtičky.



Už nástup nebyl tak rychlý, jak by pro závod bylo potřeba. Sice jsme byli jediní veteráni a už po vylezení jediné cesty bylo vítězství v kategorii jisté, ale čest nám velela bojovat bez ohledu na předem daný výsledek. Další převisek už dával tušit, že Jirka nějak není ve své kůži. V posledním úseku spáry před výlezem se zasekl a dlouhé minuty odhodlávání uplynuly, než dal vážný pokus, který skončil uloupnutím nějaké škrabičky a pracovním seskokem do friendu, který se ukázal být jistotou. Podobně to skončilo i po další sérii minut a nakonec to Jirka vyhodnotil jako nerealizovatelné a nechal se spustit. Za tu dobu měla kolem nás běhající loňská vítězka veteránů Iva, letos s mladým koněm Martinem, už tři cesty. Ne, že by krok kde Jirka skončil, byl nepřekonatelný, ale soustředit jsem se na něj taky musel. Nohy do spáry, natáhnout se nahoru. Delikátní, ale lezitelné.

Další zpoždění jsme chytli opět kvůli ucpanému slaňáku, kde před námi slaňovalo jěště několik příchozích. Celkem bez potíží jsem dal Zmoklou žábu (VI), dokonce se mi povedlo vymyslet i krok přes bříško nahoře a udělat pěknou fotku Martina loupajícího ne perníček, ale žulové šupiny. Jirka pak doplnil sérii pro nás dostupných cest Levým T (V+). Tyhle čtyři cesty nám ale trvaly skoro do tří hodin, no hrůza.

Cestou k sektoru s Krtkovou erekcí mne zaujala plotýnka Marná snaha, ve které se, i když to zespodu nevypadalo, daly nasázet frendíky a i chyty se našly a Marná snaha byla korunována úspěchem.

Pak dal Jirka Číču a šli jsme za roh na Krtka. Krtkova erekce (V+) mi přišla tentokrát lehčí, než když jsem ji lezl minule a aby to trochu odsejpalo, poslal jsem ještě Jirku do Pily (IV).



Už se pomalu začínalo smrákat, ale stihl jsem ještě dát Kosovce v koutě (V).



Počítal jsem, že ještě stihneme při čelovkách jednu cestu, abychom neměli méně než vloni, ale Přednostova zahrádka se, i když je jen za III, ukázala být s batohy a při čelovce poněkud časově náročnější, takže veteráni opouštěli bojiště jako poslední a místo odpočivného pochodu do hospody následoval indiánský běh, rychlá chůze střídaná poklusem, protože ničeho rychlejšího jsme už nebyli schopni.



Náš vstup do hostince dvě minuty před 20. hodinou, Jirka ještě v sedáku a s friendy, byl nasávajícími kamarády patřičně komentován a narychlo psaní výsledků znamenalo, že jsme zapomněli zapsat jednu cestu a navíc dostali pár trestných bodů za pozdní odevzdání papíru s cestami, což je vidět ve výsledcích. Letos stejně nešlo nevyhrát, když nestartoval Honza Novák, ale kdybychom byli alespoň o trochu rychlejší, mohli jsme ukázat, že veteráni jsou lepší než baby a vykázat 10 cest a 117 bodů. Platí to ale tak, jak je psáno ve výsledcích, jen my víme, jak to bylo doopravdy.