Cathedral Peak

Vyrážíme relativně brzo, nechceme zatmět při návratu. Je chladno a azurová obloha dává tušit krásný den. Zbylí členové naší expedice jdou dnes na Fairview Dome, tak se alespoň kousek cesty svezeme s nimi autem. Vystupujeme z auta na začátku treku na Cathedral Lake. Kolem silnice je již zaparkována celá řada aut. Doufáme, že většina z nich jsou jen turisté, kteří se jdou podívat k jezeru.



Cesta vzhůru je pohodlná, zbytky koňského trusu naznačují, že v sezoně je hodně frekventovaná, jak turisty, tak jezdci na koních.

Konečně jsme na nástupu Southeast Buttress. Potkáváme zde dva lezce, kteří jsou tak o dvě generace mladší, než my. Při pohledu vzhůru nám lehce zatrne. Ve stěně jsou již nejméně tři lezecká družstva. To by ještě nebylo tak hrozné, ale na prvním štandu vidíme naše staré známé ze včerejška, dědu z Aljašky a jeho doprovod. Dvě mladé lezkyně, na americké poměry docela pohledné (v Čechách by byly lehce pod průměrem krásy, ale Amerika je Amerika, zde jsou jiné poloměry). Celý problém spočívá v tom, že všichni tři lezou strašně pomalu. Bělovlasý děd nám sice tvrdil, že úspěšně lezl v Himalájích s Polákama, zná Tatry a lezl v Dolomitech. No, naše osobní zkušenosti s ním a jeho doprovodem z předcházejícího dne na Dozier Domu jsou jiné.

Oba doufáme, že cestou, která nabízí cestou celou řadu variant, se nám podaří je nějak předběhnout. Proto z prvního štandu vyrážíme více vpravo než oni. Stejně jako dva kluci, které jsme potkali na nástupu.

Na druhém štandu přichází tvrdá realita. Nebude to tak snadné, jak jsme si původně mysleli. Pauzírujeme zde téměř půl hodiny.

Cathedral Peak - nekonečné čekání na 2. štandu aneb naštvaný autor, foto: Jiří Binder

Proto další délku táhneme více doleva než aljašský děd. Není to nic platné, ti mladíci před námi nejsou žádní draci. I když každý z nich je asi tak o třicet let mladší, pohodlně s nimi držíme krok, bohužel je s nimi drží i náš dědeček. Nejsou schopni ho předběhnout. Opět čekáme na každém štandu. Počasí je perfektní, nebe téměř bez mráčku, tak mě to tak moc zatím nevytáčí.

 

Děd konečně za námi

Konečně na poslední délce se mladíci pochlapí a předbíhají šneky. My máme smůlu. Děda je opět před námi. Poslední skutečná délka vede spárou na vrcholový blok. Jirka prohlašuje, že takhle už to dál nejde a vyráží ze dědou. Lana se nám trochu kříží, ale my stoupáme drze dál. Děda je trochu překvapen něco mektá v řeči domorodců, ale Jirka je už u něj a štanduje. Rychle dobírá špagát a já vyrážím. Předbíhám první krasavici, která se již chystá nastoupit do spáry. Tak konečně jsme před nimi. Dolézám až na samý vrchol a snažím se pro místní všudypřítomné fotografy zaujmout vítěznou pozici, kterou jsem viděl v průvodci.