R.I.P
Držet státní smutek je povinnost, ale tohle píšu dobrovolně. Přemýšlím, co měl Václav Havel společného s horolezci a co vlastně přinesl mně. Poprvé jsem na jeho jméno narazil někdy v osmdesátých letech, kdy mi kamarád přinesl s tajemným výrazem ve tváři knížku, která vyšla v šedesátých letech, kdy to ještě šlo, a v letech normalizace kdy se to odehrálo byla zakázaná.
Přečetl jsem si ji celou. Byla tam hra Zahradní slavnost, další hra Vyrozumění, jejíž novotvar úředního jazyka Ptydepe zakotvil jako označení něčeho totálně nesrozumitelného v našem jazyce stejně trvale, jako Čapkův robot. Co mně ale na té knížce vzalo nejvíc byly typogramy. Představte si třeba stránku popsanou šíleným zmatkem vytvořeným z velkého počtu nejrůzněji udělaných chuchvalců slova MÍR, tvořící černý mrak cyklónu uprostřed a to celé se jmenuje Válka. Nebo stránka stále se opakující věty Ať jde každý vlastní cestou. jedna pod druhou. A někde uprostřed je to napsané najednou našikmo a přeškrtané a zase pokračuje ostináto téhle věty zase pěkně s davem vodorovně.
Tehdy jsem si říkal, že tenhle člověk vidí bolševikovi do kuchyně i do střev. Uplynula nějaká léta a další vzpomínka je na Havlův brumlavý hlas linoucí se z vysílání Hlasu Ameriky, který jsme pokoutně poslouchali a nejvíc v dramatických dobách podzimu 1989, povětšinou v době, kdy jsem pracoval na tak nějak do šedé kultury patřícím časopisu Minihory, sice ne zakázaném, ale ne moc povolovaném.
To byl případ i 17. listopadu, kdy se ze dvora sousedního domu v Mikulandské ulici ozývaly podivné zvuky strachem schromlého davu, snažícího se schovat před bílými pendreky pořádkové jednoty Veřejné Bezpečnosti, kterými musili mnozí projít z Národní třídy. Někteří přelézali zdi na náš dvůr a traverzovali ve čtyřmetrové výšce nad naším zrezivělým kovovým schodištěm do sklepa.
Pak jsme chodili zvonit klíčema, bolševik prdnul, mohli jsme si koupit desku Audience namluvenou samotným Havlem a jeho kámošem Landovským, i Kryla. No a zanednouho už taky jezdit lézt kamkoliv, na co byl čas a peníze, bez toho aby člověk musel být v repremančaftu, falšovat pozvání a kupovat tvrdou měnu od veksláků.
Ačkoliv jediný mně známý horolezecký výkon Václava Havla je výstup na hraniční stezku v Krkonoších, který však neměl motivy sportovní, ale veskrze politické, protože šlo o tajné setkání s polskými disidenty a jediným dalším pojítkem s horolezci byl jeho kladný vztah k pivu, má s námi společnou touhu po svobodě a přispěl nám k tomu, po čem celé generace horolezců toužily - jet kam chci. Tak díky pane Václave.
R.I.P.