32 dní samoty v Patagonii

Autor: Jana Šimková <jrpl(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Jana Šimková podle desnivel.com a Sílvie Vidal, Vydáno dne: 16. 04. 2012

---

Období od 8. února až do 10. března strávila Sílvia Vidal v odlehlé stěně Serranía Avalancha.

Jak je jejím zvykem, vylezla novou cestu Espiadimonis (1.300 m, A4/6b) zcela sama. Přinášíme vám podrobnosti z tohoto Silviina dobrodružství v Patagonii v Chile jejími vlastními slovy.

„Po překonání prvních 1300 metrů přestává být stěna vertikální a zbývajících dvě stě metrů nepřesáhne obtížnost IV+. K vrcholu zbývá ještě několik sněhových úseků,“ popisuje celkový profil linie Silvia.

Dále pokračuje: „Po zajištění prvních 350 metrů až k C1 jsem zůstala 32 dní ve stěně bez jakéhokoli sestupu. Na slanění stejnou cestou jsem později potřebovala tři dny. Z oněch 32 dnů jsem 16 strávila v hamace aniž by bylo možné lézt nebo jakkoli jinak ve stěně manipulovat s materiálem.“

„Stěna je obklopena vodní plochou, která se musí překonat pomocí loďky (v mém případě nafukovací). Jedna cesta zde již existovala (Araucania), ale nevedla až na vrchol, který zůstával lidskou nohou nedotčený. Nástup pokračuje džunglí. K tomu, aby bylo možno jít po „cestě“ byla nutná mačeta. Osm hodin s nákladem, pokud člověk ví kudy jít, včetně překročení několika divokých řek. Při výstupu s vynáškou jsem počítala s pomocí dvou horolezců. Provedli jsme ji na dvakrát, každý zatěžkán 25 kily. Při sestupu jsem se vracela pětkrát sama.“

„Kromě čísel bych ráda trochu rozvedla zkušenost, kterou mi to dalo: byly to téměř dva měsíce, kdy jsem byla sama v této oblasti. Hodně pršelo, což je v Patagonii normální. Může to trvat celé dny, stěna se promění v horskou soutěsku kudy stékají parádní vodopády znemožňující jakoukoli činnost. Mě se to týkalo 16 dnů, ale ne v kuse, které jsem strávila zalezlá v hamace.“

„Jako vždycky jsem byla bez jakéhokoli spojení s okolním světem: žádné telefony, rádio ani předpovědi počasí.“

„Po té co jsem vystoupila na vrchol, začala jsem se snášením materiálu, což mi trvalo další týden. Právě při tom jsem zažila největší strach. Jedna z řek, kterou jsme při cestě vzhůru překročili a voda nám sahala ke kolenům, byla tentokrát neschůdná. Musela jsem čekat 4 dny než hladina klesla a měla jsem opravdu velké štěstí, že tři dny po sobě nepršelo.“

„Během slanění jsem měla spoustu problémů se zaseklými lany a musela jsem je proto několikrát uříznout. Dělala jsem všechno možné, abych je vyprostila zpět: zopakovala jsem celou délku, pověsila se do nich ... nic nefungovalo. Zmiňuji to proto, že tyto zbytky po mě považuji za odpad."

"Na břehu jezera se nachází ruiny staré chatky, kde jsem nepořádek našla také. Na to jak málo lidí navštěvuje tuto oblast se mi zdálo, že je ho příliš. Myslím, že toto jsou věci, kterých bychom si měli opravdu všímat.“

Další info na Sílviině stránce.