Kamenná lavina v masivu Cima Piccola

Autor: Vladimír Procházka ml. <(at)>, Zdroj: Vladimír Chroust Procházka II, Vydáno dne: 27. 09. 2012

---

Prach a hromy v Dülferově kuloáru

Unaven fyzicky i psychicky náročným sběrem starého vrcholového papíru a následnými „přátelskými rozhovory, zajímajícími obě strany“, odjel jsem si dopřát zaslouženého odpočinku do „mých“ oblíbených Dolomit.

Když jsem se tak na sluncem vyhřátých bouldrech poblíž chaty Lavaredo vyvaloval jako vypasený svišť a oddával se konzumaci naší nejlepší regenerační tekutiny, siestu přerušil ohlušující rachot z oné obludné díry mezi Punta di Frida a Cima Piccolissima, nazývanou též Torre Preuss či libozvučně německy Preussturm. 
 

 

 

 

Díře se v českém průvodci z r. 1992 říkalo Dülferův kuloár, ale německé označení Nervenschlucht je jistě přiléhavější a nepotřebuje překladu (viz č. 1061A v Rother Alpenvereinsfülhrer Sextener Dolomiten Extrem). Než jsem kvapně odložil hliníkový ruční granát Made in Svijany a tasil foťák, bylo téměř po všem – stačil jsem zachytit dozvuky a spíš už jen doprachy kamenné laviny. Stalo se v pátek 14.9.2012 ve 14:15 italského (!) letního času.
 

 

 

 

 

Šokoval mne klid četných pochodníků, proudících po horním chodníku mezi Rifugio Lavaredo a sedlem Forcella Lavaredo / Paternsattel, neboť mnohé ty rolling stones letěly přes stezník až skoro dolů k útulně!
 

 

 

 

Divil jsem se i tomu, že se „to“ strhlo za krásného a klidného počasí, samovolný pád spoušťového kamene se zdál velmi málo pravděpodobný (jó takhle při jarním tání nebo za bouřkového lijavce, ale teď?). Pátrání dalekohledným potrubím zanedloho přineslo odpověď: od vrcholu Cima Piccolissima / Torre Preuss do té díry začali ofafrně slaňovat a nakukovat dva maníci – pravděpodobní zahajovači onoho valení a křesání. Po skoro nekonečných lanových manévrech dojeli až k samému úpatí a šťastně došmajdali na chodník mezi nás, „mariánskolázeňské“ výletníky.
I vzpomněl jsem na starou moudrou poučku, že výstup končí až dole pod stěnou – a v duchu dodal, že přece vždycky: buď dobře, nebo blbě. 

 

 

 

 

Když tam pak nalétával „šmiglowiec“ (pozn.: krásný polský výraz pro helikoptéru) a v sedle Forcella Lavaredo / Paternsattel se objevily dva Landrovery místního horského „soccorsa“, obával jsem se, že ono „blbě“ je předem daná odpověď. Jako správně zvědavý lidový penzista jsem se šel zeptat, zda nehoda, a že jako jsme viděli kamennou lavinu.
 

 

 

 

No no, jen cvičení..... !

Text, fota a skeny z literatury:

Vladimír „Chroust“ Procházka II.