Tenkrát poprvé

Autor: Markéta Syllová <MSyllova(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Markéta Syllová, Vydáno dne: 07. 01. 2013

Markéta, 32

fotoromán ze života

On: Je prakticky ženatý, čerstvý otec a tvrdí, že to ještě nikdy nedělal.
Jakože nelezl v zimních Tatrách.

Já: už jsem sice v zimních Tatrách lezla, ale pokud nepočítám diretissimu na Svišťovku, nikdy nic nevylezla. Mám ráda sojové suky.

Místo činu: JV hřeben Malého Ľadového štítu. Oblíbená Modrá knížka praví důležitě: “Krásný hřeben. Místy II”.

Okolnosti: V tatranských dolinách není o Vánocích 2012 vůbec žádný sníh. Dá to rozum. Je totiž všechen na Pfinnově kopě. Na brdek nad Téryho chatou se tak doslova hrabeme, místy až plaveme, asi hodinu a půl.

Předehra: začíná to nevinně. Miluju! Miluju zmrzlý drny, jediná životní jistota široko daleko. Zbytek hřebene se skládá z volně loženého kamení a sněhových desek s vyšším koeficientem mobility.

Ochrana: na začátku tohoto lehkovážného dobrodružství je nám to oběma jedno. Po neškodné počáteční fázi ovšem vyžaduji použití ochranných pomůcek. Není mi jasné, proč je nepoužít, když jich mám 60 metrů v batohu. On ale dělá, že mě neslyší. Vězím v koutě, cepíny v mém podání slouží pouze jako hodně vystřední náramky. Mačky zaryté v trošce sněhu, která pomalu ujíždí po kamení, které také ujíždí. „Dělej, vyhrkni to“ slyším shora. Mám spíš pocit, že brzo vyhrknu slzy. Takhle jsem si tu důležitou chvíli opravdu nepředstavovala!

Přerušovaná rozkoš: On je dole. „zaseklooo se too“ křičí z plných plic. Překážku, v podobě malé věžičky by určitě šlo obejít. Akorát nevíme kudy, takže volíme krátké slanění. Poštelovávám trochu lano volně ložené kolem velkého hrotu a jedu za Ním. Stačí trochu zabrat, a uf, jde to ven úplně samo. Pro velký úspěch uvedený postup ještě jednou opakujeme.

Druhý pokus: Co se ochrany týče, nehodlám polevit. Praktické zkušenosti sice teprve sbírám, ale píše se to ve všech příručkách! Nasazuji těžší kalibr: „co kdybychom měli nehodu, co by tomu řekla tvoje žena, a tvoje dítě, až bude mluvit“. Vyměkl. Už vidím konec lana, jak se ke mně shora šine po skalní plotýnce.

Zatmění: Je to síla, netušila jsem, že to se mnou bude takhle mávat! Ještě, že mám všechno pevně v drnech. Jsem jím dočista oslepena. Větrem síly uragánu. Přivírám oči. Ach, proč jsme nešli žlab?

Nevyvrcholení: Svázáni jsme pevně. Až moc. On pořád, že já moc pomalu. Já zase, že On moc rychle. Průběžné jištění? Spíš průchodné, místy až průplazné. Za sebou několik hodin námahy a vrchol v nedohlednu. Špičky vlastních bot taky v nedohlednu. Sluncem zalitý © zážitek se rychle mění ve vichrné utrpení. Stojí nám to za to? Ze zkrouceného výrazu usuzuji, že se trápí i On. „Pytlíme?“ „Pytlíme“. Byli jsme tak blízko, a přeci tak daleko! Vrcholu Malého Ľadového!

Happyend: Opadlo zklamání, zkusili jsme to ještě jednou. Šli jsme na to od plesa. A ono to vyšlo!

foto: Roman Tyl a Markéta Syllová