Prášili

Autor: Markéta Syllová <MSyllova(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Merkéta Syllová, Vydáno dne: 12. 02. 2013

---

O tom: že bájný prašan skutečně existuje, zda věřit domorodcům a kolikrát lze za víkend nalepit pásy.

„Dobrý večer“ tvrdí neochvějně Pavel do telefonu. Hodinky ukazují 00:15. „Tak, my jsme tady a stojíme před Vaší chatou“.

Na Bosrockhütte jsme příliš dobrý první dojem holt neudělali. Rozespalý Herr Salfinger vypadá, že nám ukáže middlefinger. Naštěstí soucit vzbuzuje Nikola, která s námi moc nejezdí a tak ještě neví, že základním vybavením punkového skialpinisty je spacák, čelovka a kapesní stan. 

 

 

Na nás zase neudělalo dobrý dojem sobotní počasí. Domácí přípravu jsme tentokrát nepodcenili a z průvodce vybrali stránku s kombinací slov Schlechtwettertour + Lawinensicher + Hochwinter.

Šlapeme svahem. Šlapeme kolem lesa. Šlapeme kolem zapadaných chat. V sedle nevidíme sedlo. Šlapeme dál. V lehčí vánici potkáváme pána a paní:

„Grüß euch, kam jdete? My jdeme na Karleck“

„MY jdeme na Karleck“

Divný na tom je, že jdeme přímo proti sobě.

Paní sice každou chvíli vykřikuje „Scheiße Kurven“, asi nějaké zaklínadlo, ale když jsou domorodci, tak to budou mít asi pravdu.

 

 

 

Strháváme pásy a vrháme se do lesů a plání. Do dneška jsem si myslela, že prašan je záležitost čistě teoretická, která se vyskytuje pouze na youtube. A najednou ho máme po kolena, nižší vzrůsti po stehna, to je plavba! Ještě, že mlha tlumí radostné hýkání. Brzo mám prašanu až nad hlavu. Bude to nejspíš tím, že mě svévolně opustila jedna lyže.

 

 

Na chatě otáčíme rádlera. Herr Salfinger trochu roztál. Na Karlecku jsme prý určitě nebyli, na to jsme moc brzo dole. Očividně jsme porušili základní pravidlo „nikdy nevěř domorodcům“. Lepíme pásy. Chatař zdvihá obočí a chválí svojí oblíbenkyni Nikolu, že je Sportlerin. Znovu svahem, kolem lesa a znovu na vrchol. Aha, je tu cedule Kleine Bosruck. A znovu dolu tou nakydanou peřinou. 

 

 

Na chatě otáčíme rádlera. Lepíme pásy. Chatař kroutí hlavou. A svahem, a kolem lesa, a do třetice pořád ještě nerozježděným svahem dolů. Herr Salfinger se s námi velmi vroucně loučí, moc se omlouvá, že dnes už nemá místo a těší se brzo na viděnou. Já upadám do kómatu, zatímco si Pavel s Nikolou v supermarketu zkouší bundy.

 

Z Pirklalmu se line blahá vůně. Aby ne, je tu ubytovaná krumlovská elita. Lyže už si s sebou asi vůbec nevozí, zato ve speciální míse kyne vánočka, v mikrovlnce se zběsile točí kilová sekaná a z pánve skáčou čerství lososi. Tomu říkám rekonvalescence po výkonu.
Nedělní ráno je motivační. Lepíme pásy za bezmezného obdivu většinového osazenstva, které vytrvale přikládá led na teploměr, aby mohlo tvrdit, že na lyžování je dnes příliš zima a dále se věnovat bohulibé kulinařině.

 

 

 

 

Kopec Pleschnitzzinken je podezřelý, kromě svého názvu, hlavně množstvím sjezdovek. Skialpová stopa ale mizí v lese a zázračně se proplétá úbočím až k zasypané chajdě na hřebeni. Výhledy jsou inspirativní, přesto značnou část stoupání řešíme obsah věty „to se nedivim, že seš sama/sám“. To je zase vejlet zoufalců.

 

 

 

Buď je dnes mezinárodní den ženského skialpinismu, nebo nám atlas túr zatajil, že hora je posvátná. U vrcholového kříže se postupně hromadí deset skialpinistek všech věkových kategorií, jedna fena a Pavel. Sjezd dolů po hřebínku vypadá poměrně nudně, do té doby, než to místní pošlou přímo dolů naprosto panenským svahem. My jsme se snad nepoučili, zase skáčeme na speck domorodcům. Tentokrát to naštěstí není omyl, svahem se s námi sype jen pár sněhových kuliček. A pro velký úspěch, znovu nahoru!

 

 

 

Některý víkendy maj prostě mnohem víc než 48 hodin! 

 

---

Schitouren-Atlas Östereich Ost