Severní kuloár „Direct“ na Dru za 20 hodin nahoru a dolů
Autor: Pavel Vrtík <>, Zdroj: Pavel Bača Vrtík, Vydáno dne: 12. 03. 2013M8 OS
Stály tam. Vyzývavě krásné, nádherně svůdné. Cítil jsem, že mne pozorují. Něco si šeptaly. Stály tam. Dvě sestry. Nesměle jsem pohlédl na menší z nich. Přitahovala mne a náhle se mi zachtělo ji poznat. Celou, zdola až nahoru. Od temné hlubiny, jíž brání se v místech, kde se její tvary rozšiřují až po ladné křivky tenkých pramínků, jež stékají po jejím boku tam, kde dotýká se svojí sestry. Přitahovala mne její chladná krása, pevnost a přísnost s jakou odrazuje ty, jenž by si s ní chtěli jen tak užít. Chci jí poznat čistou, přímou a na první pokus. Jmenuje se Petit Dru.
Věže Dru (3754mnm) jsou posazeny nad ledovcem Nant Blanc, kousek od městečka Chamonix ve sladké Francii. Severní kuloár, který se táhne mezi věžemi Dru (N Couloir of the Bréche des Drus) protíná dvousetmetrová skalní bariéra. Někdy na Silvestra roku 1973 touto bariérou prostoupila italsko-francouzská dvojka Walter Cecchinel a Claude Jager. Nelezli však ve spádnici kuloáru, ale zvolili linii mírně vlevo a vyhnuli se tak nejstrmějším místům, která stráží přímý směr. Obtížnost této 900m dlouhé linie udali 5c/A1. Dnes lze tento směr přelézt volně za M7+.
Severní kuloár na Les Drus „Direct“, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com
O dost těžší přímý směr, zvaný N Couloir Direct, vylezli až silní američtí lezci Rick Accomazo a Tobin Sorenson v srpnu roku 1977. Povídání o jejich výstupu lze nalézt zde (supertopo.com). Do roku 2008 byla cesta přelezena pouze technicky s několika místy za A2. Volný (onsight) přelez se podařil až známé slovinské dvojici Andrej Grmovšek a Marko Lukić (mající volné přelezy cest jako NoSiesta-Jorasses, Couzy-TreCime, …). Obtížnost volného přelezu udali za přísných M8 (poté, co v Chamonix přelezli a shodili několik cest z M9 na M8).
Nástup na Petit Dru z Grands Montet, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com
Ihned po volném přelezu v roce 2008 jsem cestu začal sledovat. Grmovšek s Lukićem měli ve výlezovém komíně nateklý pořádný led. V roce 2009 už tam led nebyl (viz foto srovnání podmínek v roce 2008 a 2013). Několik let jsem čekal, abych nabyl jistoty, že led už znova nenateče. Porovnal jsem si obrázky z roku 1977 a po roku 2008, abych zjistil, že cesta půjde přelézt asi už jen jako drytool jelikož led zmizel i z ostatních těžkých délek. Cesta tak ztěžkla, ale zase nabyla na přitažlivosti. V dubnu roku 2012 ji v takto suchém stavu přelezl silný americký tým Maury Birdwell a Jesse Huey. Fotky a video z jejich výstupu lze najít zde: alpineexposures.com, http://vimeo.com/40253797 ). To bylo poslední popíchnutí, abych se do cesty vypravil i já.
Vzhledem k počtu těžkých délek to chtělo pořádného parťáka, který je schopen střídat. Stoupa si utrhl břišní svaly, ale dal mi za sebe silnou náhradu – univerzálního vojáka zvaného Stračena, asi proto, že je „silný jak býk“. A i když to byla jeho první výprava do velkých zimních hor, zvládl to na výbornou. Chtělo to trénink. Hodně tréninku. Jak říká Stračena - krutotrénink. Celou zimu jsme drtili fixy na umělé drytoolové stěně v Olympii, až nám síla stříkala z kalhot. A pak jsme vyrazili. Ve třech, ještě s Pavlíkem Nesvadbovým, coby fotografem a zkušeným horolezcem. Obligátní dvanáctihodinová cesta přes noc z Brna do Chamonix, v Argentiere pod lanovkou sbalit vše tak, aby nic nechybělo, výjezd na Grands Montet - a už je vidíme – Les Drus. Ještě pár hodin šlapání pod nástup, zakopat stan a dát pár hodin spánku než nás ve 2:00 probudí sladká melodie Stračesova budíku. Okrajovku už měli porenčovanou další Krasoví lezci, kteří se na Dru pohybovali – Dušan s Milanem (díky kluci za sirky!). První třetinu stěny lezeme souběžně za svitu čelovek. S rozedněním štandujeme na rozcestí Klasika-Direkt. Vše probíhá přesně dle časového plánu vypracovaného za tepla mojí kanceláře. Naštěstí nás nezdržuje budování štandů, protože Direktem se slaňuje z Klasiky. Pod dvěma klíčovýma délkama se zastavujeme a vaříme. Nad námi se zvedá osmdesátimetrový, kolmý, místy převislý kout. Působí spíš depresivně, než obtížně. Led žádný, jen volné kameny zaklíněné v temné škvíře širočiny táhnoucí se pravou částí koutu. Zhltnu dvě tyčinky a už krájím první metry adrenalinového dobrodružství. Avšak mysl se rychle uklidňuje a srdce se plní endorfiny. Autopilot se nenechá vyřadit ani morálovějšími kroky po lištách ke konci více než padesátimetrové délky. Předávám Stračesovi otěže do poslední těžké délky, která nás dělí od pokračování kuloáru. Jeho velikost bot č.46 perfektně padne do úzkého komínku táhnoucího se jako had k modrému obzoru. V délce je několik starých skob a Stračes umně využívá svých předností a technicko silových finess, aby se dostal pod klíčový převísek. Neustálý proud kamenů dává tušit, že pevnost skály v těchto místech značně polevila. Ne tak Stračes. Poslední brutální fix, s pěstí níž než jsou bradavky a už dosahuje do tenkých smrkanců ledu. Mocné „zruuuš“ se jak medicinbál řítí koutem a my máme otevřené dveře k poslední třetině cesty. Stojíme tam, kde se klasika napojuje zpět do Direktu. Ještě však není vyhráno. V loňském roce lezly klasiku a museli to zabalit dva silné slovenské týmy – a to dvě délky pod vrchem. Vaříme hrnec ionťáku a přikládáme pod kotel. Posledních osm délek lezeme souběžně. V srdci mi buší tisíc koní a s posledními paprsky slunce stojím v sedle mezi Velkou a Malou Dru. V dálce vidím Grand Jorasses. Za sebou mám vrchol SansNom, kde jsme s Mejlem před rokem stáli. Konečně se za sněhovou převějí objevují i moji dva kamarádi. Okamžitě sundávají sedáky a mojí milovanou Dru pošpiní svýma… ale co, i tohle patří k lezení. Já ji budu mít v srdci stále čistou, neposranou. Dáváme se na cestu dolů. Čeká nás sedmnáct slanění. V horní třetině vrtáme jedny abalakovy hodiny za druhýma. Střední pasáž má erární štandy ve skále a ve spodní třetině je třeba dobře hledat, ale nakonec se vždy něco našlo. Po pěti hodinách jsme dole u odtrhovky a těsně před 2:00, tedy přesně podle plánu, do 24 hodin, jsme zpátky u stanu. Další den nás čeká jen tříhodinová cesta zpět nahoru na Grands Montets, kde si se Stračesem dáváme závody v rychlolezení s obřím batohem a věnujeme se slalomu ala Tomba la bomba po sjezdovce do Argentiere ! Stračenův článek o téhle cestě si můžete přečíst zde. Další články Pavla Vrtíka jsou zde Pokud chcete vědět, jak Bača trénuje a jak zvládá děti a jak se pere se životem, podívejte se na jeho přednášku 
Srovnání podmínek v roce 2008 a 2013, foto: Tomaž Jakofčič a Pavel Nesvadba
Na ledovci Nant Blanc, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com
Bača v první ze dvou těžkých délek v „Direct“ variantě, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com
Stračes v první těžké délce „Direct“ varianty, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com
Stračes v druhé těžké délce „Direct“ varianty, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com
Stračes ve výlezu druhé těžké délky „Direct“ varianty, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com
Bača ve výlezu do horní části kuloáru, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com
Popolézám kousek dál, až tam, kde má moje Petit Dru tvář. Sehnu se a jemně li políbím. Jen tak lehce, aby si ani nevšimla, že jsem zde byl. Ona ani neví, kdo jsem, ale já ji moc dobře znám. Konečně.
Bača v horní třetině kuloáru, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com
Závody dvou rychlošneků při návratu na Grands Montets, foto: Pavel NESVADBA photonesvadba.com