Bojíte se s dětmi na skály? Nebojte se!

Zvládnou více, než si myslíte!

Mám dvojčata, Jáchyma a Báru, které lezení celkem baví a se kterými sem tam chodím lézt na překližku.

Někteří z čtenářů nás možná již znají, jednou jsme se již dokonce vydali i ven do Rakouska, kde se dětem velmi líbilo a odkud jsme sem napsali kratičký článek Vícedélky s dětmi. Oba se stále hodně snaží, takže jsem jim za vysvědčení a snahu na stěně slíbil, že o prázdninách zase zkusíme nějakou tu skalku venku. Celkem hodně jsem tady četl o Juře, je to prý kousek, takže když měly děti pár volných dní a předpověď ukazovala fajn počasí, tak jsme se rozhodli tam vyrazit. Byl sice zrovna deštivý pátek, ale od pondělka mělo být hezky, takže jsem ještě narychlo vyrazil koupit průvodce a víkend jsem strávil jeho prohlížením. Když už tam jedeme takovou dálku, tak ať ty skály alespoň stojí za to. Jezdit 350 km na desetimetrovou skalku mi přijde divné, takže vybírám oblasti se skalami vysokými alespoň 25 metrů a jednoduchými a lehkými cestami. A dobře odjištěnými, protože děti si budou muset lano tahat samy. Já jsem více méně nelezec, a i když to občas zkouším, poslední dobou mne trápí loket, takže lézt ani nesmím. Proto také normální Jura a ne opět vícedélky. Jedeme tam na tři dny, potřebujeme alespoň 3 vhodné oblasti. Když v průvodci skoro všude vidím cesty obtížnosti 8 až 10, začínám pochybovat, zda jsme zvolili dobře. Když už je někde nějaká pětka až šestka, je u ní poznámka, že je špatně odjištěná. Hezké. Nikdy jsem v Juře nebyl a vůbec nemám srovnání, zda třeba 5 v Juře je obtížnostně zhruba stejná, jako 5 na překližce. Nebo zda je to něco úplně jiného. Tak uvidíme. A hlavně, aby to jištění bylo opravdu dobré, já s sebou ani nemám lezečky, takže fakt tahat nebudu.

První den

V pondělí odpoledne lije jako z konve. No nic, vyjedeme tedy až v úterý ráno. V průvodci jsem měl vybranou jednu oblast přímo poblíž našeho kempu, takže i když jsme do kempu přijeli až někdy okolo jedenácté, ještě zvládáme si zajít zalézt. Nebo se alespoň seznámit s tím, jak ty skály v Juře vlastně vypadají. Oblast vybraná pro první den se jmenuje Neuhauser Wand. Sice skála má asi jen 18 metrů, ale zase v průvodci píší, že přístup od auta je 2 minuty, a od kempu je to také pár minut, takže na úterý to musí stačit.

Oblast Neuhaser Wand je pro děti opravdu prima. Jak pro lezoucí děti, tak i pro nelezoucí. Pokud máte malé děti a chcete si zalézt, jeďte sem. Autem se dá dojet tak blízko, že byste klidně mohli jistit přímo z auta, dole pod stěnou je velký travnatý plac, teče tam potok a dokonce je tam pískoviště a odpadkový koš. A na stěně je asi 16 cest.

Takže jdeme na to. Vytáhnout a připravit materiál, rozcvičit se a rozprotahovat, navázat a šup do stěny. Celkem to jde. Skála je děsně hrubá, všude samá prasklina nebo díra, všude dostatek chytů i stupů. Jáchym leze jako první, snad to zvládne. A vypadá, že je to v pohodě. Jáchym leze cestu Türmchen 5+ a za chvíli je lano pro Báru natažené.

Prý to bylo jednoduché. Tak jo, lezeme dále. Koukám, co bychom si mohli dát na druhém, když už tam to lano je, ale nic vhodného tu není. Takže shazujeme lano a Jáchym musí znovu tahat. Teď už by to ale chtělo něco, kde natažené lano můžeme využít pro více cest, takže se s Jáchymem domlouváme na cestu, která má slaňák na vrcholu pilíře, kam vedou další 3 cesty. Cesta vede přes nějaké plotny, nahoře je kousek traverzu, ale jinak v pohodě. Cestu Zehnerbolzen 6+ vylézají oba napoprvé. Ještě se zde oba dávají Martinsweg 6+, kterou opět přelézají. V bouldrovém výlezu z převisu asi v půli stěny museli trochu zabrat, ale jinak také v pohodě. Odpoledne se již schyluje ke konci, takže plánujeme ještě poslední cestu a návrat do kempu. Prý nejdelší cesta v stěně je Direkter Grenzgänger, takže ji zkoušíme. Cesta je 7-, ale Jáchym ji s přehledem dává na první pokus. Jak se tomu říká? OS? Nebo RP? Asi to budu muset konečně nastudovat. Bára ji sice leze na druhém, ale také ji zvládá v pohodě, kdyby tam lano nebylo, vytáhla by si jí sama. Prý to bylo jednoduché, všude samá ruka, samá noha, prý to bylo jak nějaká pětka, maximálně šestka. Tak nevím. Oni jsou spokojení, já jsem spokojený, tak co více si přát. Vracíme se do kempu a těšíme se na středu. Radost nám nezkazí ani zjištění, že z kuchyňských potřeb máme jen jeden hrnec a dvě lžíce. Ale to neva, stejně se k hrnci tři nevejdeme, takže se o lžíce střídáme, a když se to pak pořádně otře kusem toaleťáku, tak ani nevadí, že voda na mytí je jen studená a že jsme doma zapomněli i houbičku na mytí a jar.

Druhý den

Když jim to včera tak hezky šlo, předěláváme připravené plány a zařazujeme na dnešek oblast, kterou jsme původně plánovali až na čtvrtek. Chtěl jsem, aby se dnes děti ještě trochu rozlezly, ale včerejšek byl v pohodě, takže není důvod proč nejít rovnou na věc. V plánu je totiž oblast Würgauer Gebiet se známou věží Nürnberger Turm. Viděl jsem v průvodci fotku, vypadalo to jednoduše. Cesta z kempu je v pohodě, jen v průvodci radí zaparkovat na krajnici, kdežto na místě je značka zákaz parkování na krajnici. Je tam jedna malinká odbočka vedoucí do lesa, ale před tou je zase pro změnu zákaz vjezdu. Po chvíli váhání vjíždíme na malé lesní parkoviště za zákazem vjezdu a doufáme, že to bude v pohodě. Když jsme pak později potkali nějaké jiné lezce, tak jsem se jich ptal na parkování a prý ano, prý tam lezci parkují normálně. Z parkoviště jsme pod stěnou za pár minut. Naštěstí, jinak bych se dost naběhal, protože po příchodu na skálu, když se měly děti převléct, jsem zjistil, že Bára má na sobě stále ještě pyžamo. Vracíme se s Bárou k autu, bere si normální lezecké věci a jdeme konečně lézt. Na rozlez Jáchym vytáhl na skále Bayreuther Wand nějakou jednoduchou 5, pak si přelezli nějakou 6. Začal mi zvonit budík. Naštěstí zrovna když jsem Báru spustil dolů. Budík totiž znamená, že si jeden z nás má vzít pravidelné léky. A opět zjišťuji, že musím k autu, protože jsem je zapomněl v jiné tašce a to plato v kapse je již prázdné. Co není v hlavě, musí být v nohou…

 Nakonec se ale opravdu dostáváme ke zlatému hřebu dne – věži Nürnberger. Ta cesta z fotky výše je z Direkter Einsteig, má 35 metrů a je to 6+. Jako obvykle začíná tahat Jáchym. Jistí ho Bára, já ho chci vyfotit a kousek natočit. Jenže ouha, u čtvrté presky se Jáchym zastavuje, zkouší různé kroky, a nic. Zasekl se tam a chce dolů. Takže Jáchyma spouštím, věším na Báru dostatek presek a další výbavy a posílám na prvním ji. Jistí Jáchym, já fotím z povzdálí. Jáchymovo problematické místo přelézá jak nic, cvaká jednu presku za druhou, vesele si prozpěvuje a ještě mi při tom mává. Je z toho nádherný OS přelez. Nahoře se radostně zapíše do knihy a za pár sekund je opět dole.

Navazuje se znovu Jáchym a cestu dává jak nic také. Proč se před tím zastavil, vysvětlit neumí. Obecně má ale trochu horší práci nohou, než ségra, takže pokud si nebyl na prvním tak úplně jist a ještě si byl vědom, že ho jistí Bára, hlava ho prostě dál nepustila. Na druhém v tom problematickém místě ani nezpomalil. Sice mne to trochu mrzelo, ale na druhou stranu jsem byl potěšen, protože jim neustále vtloukám do hlavy, že na prvním mají lézt na jistotu a že je větší hrdinství se vrátit, než riskovat a nějak blbě sletět. Zejména v lehčích cestách tu bývá první jištění až ve výšce 5 až 8 metrů, takže jsem za Jáchymův přístup rád.

 

 Když byl Jáchym nahoře, tak přetáhl lano na boční stěnu a dali jsme si na této věži cestu ještě jednu. Byla to taková hezká třicetimetrová kombinace spár a ploten za 7. Snad Miguello featuring Bär se to jmenovalo. Na druhém to oba dali na první pokus. Za jejich dnešní výkony jim ještě slibuji zmrzku a opět se spokojeni vracíme do kempu.

Nevím, jak je to možné, ale až dnes večer zjišťujeme, že jsme doma nechali i ručníky. Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože do teď jsme je nepotřebovali, a když jsme zjistili, že jsme sice vzali sprchový gel, ale že je prázdný, tak nám ručníky byly už úplně fuk.

Třetí den

Ve čtvrtek opět měníme plán. Když už víme, co se asi tak dá od lezení zde očekávat, volíme oblast trochu bližší, než je plánovaná, ale která by pro nás měla být vhodnější. Jedná se o 25 metrů vysokou skálu Fürther Wand. Už při příchodu se mi tak trochu nezdá. V průvodci jsem sice četl něco o technickém lezení a klasice, ale to jsem vůbec netušil, co si pod tím představit. Teď už to vím. Na skále nebyla jediná dírka nebo rozpraskaný kus. Celý masiv byl hladký jak žulové plotny, nikde žádné stupy, chytů jak šafránu. Mám chuť ani nerozbalovat lezeckou tašku. Ale pak se domlouváme, že kdyžtak jinam pojedeme po obědě, že přeci jen něco zkusíme. No, zůstali jsme zde skoro do osmi do večera. Na rozlez Jáchym tahá nějakou šestku takovým zběsilým koutem, který spíše připomínal obrovskou spáru. Nějak se tam vyškrábal, ale jednoduché to nebylo. Když si ji přelezla i Bára, přemlouvám děti, že by byla škoda nevyužít nataženého lana a nezkusit si ještě cestu vedle. Byla to cesta Aha Pfeiler 7. Nevím, jak se jim to povedlo, ale dali ji oba. Sice ne napoprvé, klíčovou sekvenci v převise zkoušeli na několikrát, ale nakonec to přelezli. Do teď nerozumím, jak to udělali, držet se v převise jen na stisk a z toho se zvedat na plné rozpětí do několikamilimetrové lištičky a z té se bez nohou zvednout do další lištičky, je nad mé chápání.

Tím ale byly naše možnosti vyčerpány. Už jsem balil, když děti přišly s tím, že jedna cesta na druhé straně vypadá jednoduše a zda bychom jí nezkusili. Podle průvodce to byla Direkte Westwand 7-. Z jedné strany této cesty byla devítka, z druhé osma. Ale proč ne. Děti se sice totálně spletly, ale udělali jsme dobře. Na této cestě si oba hrábli prakticky na úplné dno a vydali ze sebe maximum. Skála byla úplně hladká, sem tam mělká prohlubeň nebo oblinka, občas nějaká ta lištička. Lezení bylo opravdu o technice, ale děti bohužel nedosáhly na ruce a na nastoupání jim chyběly nohy. Jáchym to začal tahat, ale na výlezu z prvního převisu nenašel, jak dál. Tedy výlez našel, ale výlez byl do úplně hladkého kouta, kde ruce byly vysoko a nohy žádné a stěna klouzala jako namydlená. Nastoupila tedy Bára. Je o trochu lepší technička a také se umí přiměřeně naštvat. V problematickém koutě se několikrát proletěla, ale nakonec z něj cestu ven našla. Nadávala a brečela vzteky, ale na dotaz, zda chce jít tedy dolů, vždy odsekla, že ne. Po několika metrech jí čekalo ještě jedno podobné místo, ale nakonec i tato cesta padla. A Bára měla další zmrzku. Když ji lezla podruhé, měla čistý přelez, Jáchym už nelezl, prý byl utahaný, ještě totiž před tím jen tak pro zábavu zkoušel nějakou 8+, prý aby věděl, jak vlastně osma vypadá, takže asi byl utahaný opravdu

 Ve spodní části byla síla většinou k ničemu, bylo to technické lezení po malých chytech a lištách, Jáchym v této technické části v polovině cesty jednou vypadl, ani sám nevěděl, proč vlastně. Leze, leze a najednou visí. Nahoře však byl pro děti dost těžký boulder v převisu. Museli se zanořit hluboko do kouta/široké spáry, a za konečky prstů tam ulovit nějakou mezírku a na klouzajících nohou se zvednout vysoko nahoru do hnusné boule. Na ruce nic nebralo, nohy tam klouzaly, ale Jáchym to dal s přehledem jak žebřík, kdežto Bára se tam chvíli trápila a hledala nej způsob. Nakonec to ale zvládla také, takže i tato hezká pětadvacetimetrová 7- byla její. Podle mne to byl ale výkon velmi slušný, odpovídající vyšší obtížnosti, protože když jsme porovnali 7- z prvního dne, kdy to byla hrubá skála plná chytů a stupů, se 7- z dneška a včerejška, kde byla hladká skála a sem tam lištička, tak obtížnost posledních dvou cest byla pro Báru s Jáchymem nepoměrně vyšší.

 

Na závěr si oba dali za odměnu jednoduchou Linker Ausstieg 6 a okolo 17:00 jsme vyrazili zpět domů. Ve 22:00 už zase sladce spali ve svých postýlkách.

Závěr

A proč jsem to vše psal? To je jednouché – lezou vaše děti rády, ale bojíte se je jít někam ven? Nebojte se, na každé skále se najde něco, co je potěší a zabaví. Od vás jen stačí je tam vzít. Já za celou dobu na skálu nesáhl, a přesto si to děti báječně užily. Kratičký sestřih fotek a videa je možné shlédnout zde:

Jura short 0001 from Climbingchildren on Vimeo.