Retrovíkend v Tatrách

Autor: Alena Čepelková <acepelkova (zavináč) netsystem.cz>, Zdroj: Alena Čepelková, Vydáno dne: 16. 09. 2013

---

Jak padla teorie pozdního nástupu

Je to trapné, ale zřejmě nevyhnutelné: po té šedesátce se mi chtě-nechtě nějak do myšlenek vkrádá děsivé co bude, a jak dlouho ještě. Ještě děsivější je to v konfrontaci s tím, co bylo (a už nebude), ovšem určité masochistické sklony mne nutí tyto konfrontace vyhledávat, místo toho, abych se v klidu uložila na gauč.

 

 

Na gauči to je ovšem ještě pochmurnější a pomalá zhouba jistá. Je třeba jednat. Letos žádné přezimování léta v horách, nějak nejsou spolulezci a z prohřátého písku se snad ani moc nechce, až konečně! Na druhý prodloužený zářijový víkend míříme s Janou do Tater. Na tom jistě není nic světoborného, ale když to pojmu konfrontačně, zajímavosti se najdou.

   

 

Tak třeba: Hokejka. Ráda bych si ji zase vylezla, naposledy je to už asi 20 let, a co jsem byla v západní Lomnici třináct – když jsme organizovaly jako Češky sraz RHM na Slovensku. Tehdy jsem protahovala famózní Angelu Arnoldovou variantou v plotně , a ta se dost tomu jištění divila. Další „holky“ z RHM nenašly na Hokejku nástup. To by se asi dneska nemohlo stát, protože podle toho, co jsem uzřela, je to snad jediná cesta, co se tu leze. Z nástupu pod stěnu mám trauma z nějakých devadesátých let, kdy jsem netrefila správnou cestu z Malé studené poté, co jsem se dostala do role nechtěného guida pro dvojici bloudivších horolezců. Zabloudili jsme tehdy všichni skoro až do Lomnického sedla a obávám se, že o mně ztratili iluze. Teď to bude snazší, míříme ze Skalnatého plesa pěšky do sedla - přece nepojedeme lanovkou, ta vyjíždí pozdě. No, rozjela se nám holka asi v polovině našeho funícího nástupu. Zařazujeme se do průvodu turistů mířících na Štít ferratou. Dřív to byla jednička se řetězy, teď je to ferrata, to je ostatně jedno, důležité je, že nově tu existuje další ferrata přímo pod stěnu, stačí k ní správně odbočit. Luxusní sestup pod nástupy, musím říci. Pokrok je pokrok.

 

 

Je úplně ukázkové počasí, a tak není divu, že je tu přelidněno. Bohužel, zástup lezců se soustředil do té jedné jediné cesty, jen kdesi vpravo a vlevo vidno po osamělé dvojce. Taktika pozdního nástupu nám nějak nevychází, protože v Hokejce se utvořil evidentní špunt. Těžko a nerada opouštím myšlenku, takže ještě klidně čekáme, až se vydovádí dvojka Poláků, poslední to zájemci na nástupu, protože je krásně a normálně by na cestu měly tři hodinky stačit, nicméně stejně nerada někde bezúčelně čekám, takže se nakonec vydáváme vzhůru podélným obchvatem. Přelézáme okolo Poláků zjišťujíce, že se sice dorozumívají vysílačkami, ale stejně jim to nějak s dobíráním trvá. Pohled vpravo do Kříže definitivně pohřbívá mé poslední naděje – bojuje tu hrozen lidí, nakupený na dalších štandech. Vypadá to na dlouho, taky díky tomu, že to asi moc lidí čistě neleze.

 

 

Jana už se nezastavuje a míří dále cestou, o které si myslíme, že je Stanislawski, vede prostě pěkně logicky někam šikmo zářezem doleva, užíváme si ji a za chvíli jsme na vrcholu mezi turisty lanovkáři. Retro mi vhání slzu do oka, vystoupala jsem sem ve svých sladkých 17 s kamarádkou po té jedničce se řetězy a ujali s nás zde laskaví pracovníci observatoře, nějak nejela lanovka dolů, až příští ráno zadarmo, a.t.d. Jistěže nečekám, že by se něco takového mohlo opakovat, nicméně Jana klepe na dveře observatoře, dychtiva posledních a zaručených zpráv o počasí. Mladý meteorolog je sice sympatický, ale, jak uvidíme později, možná ještě profesně nedozrál. Ujišťuje nás, že dnes je opravdu poslední den pěkně a zítra od rána prší. No, co se dá dělat, slezeme a budeme se s tím muset nějak popasovat.

 

 

Zatím se kocháme – je tak nějak k páté odpolední. Jelikož Lomničák je asi něco jako Václavák, není divu, že z horolezce vynořivšího se z dolezu Hokejky se klube jistý obří P. K., od kterého se dozvídáme zajímavou informaci o ideálním čase nástupu. Oni zde byli připraveni v 8.00. Jsem rozklížena. Teorie o pozdním nástupu mi nevyšla a jak je vidět, nevyšla by mi ani o včasném.

 

 

 

Konfrontace druhá: Orlowski / Stanislawski. Zamlada jsme si na rozcvičku v západní Lomnici dávali nějakého Orlováka v horní části stěny, za hodinu bylo vylezeno a šlo to krásně i bez lana. Teď jsem lezla Stanislawského, tu klasickou cestu vlevo od Hokejky. Taky to šlo krásně. Mohla jsem s tím v klidu dožít, kdyby mi zlý Vilo Jakubec dole v Popradu nevysvětlil, že to, co si myslím, že je Orlowski, je Puškáš a že to, co si myslím, že je Stanislawski, je sice Stanislawski, ale dříve to byl Orlowski. Živě listoval průvodci Andrášim, Kroutilem a nejnovějším výběrem tak dlouho, až se vše vysvětlilo až na to, proč jsme již v raných 80-tých letech nazývali horní kratší cestu Orlowskim, když tak nebyla uvedena ani v jednom průvodci. Že bychom byli geniální?

 

 

 

Konfrontace třetí: předpověď počasí. Ó, jak to bylo dříve snadné. Ráno jsme se vzbudili a pohledem na oblohu zkusili odhadnout, jestli plánovanou cestu stihneme vylézt. Někdy to vyšlo, někdy nevyšlo, a když nevyšlo, holt se musela dolézt s deštěm protékajícím rukávy. S informací ze Štítu jsme ovšem začaly počítat ráno mráčky tetelející se na obloze (přece by nám ten sympatický meteorolog nelhal?) a malověrně se rozhodly pro ústup a turistiku.

 

 

 

 

 

Konfrontace čtvrtá: Procházka dolinami. Jako malou holku mne a bráchu táta honil v pionýrkách tatranskými dolinami. Malou Studenou nahoru, přechod přes Priečné sedlo na Zbojnickou chatu a dolů do Smokovce, kde jsme byli ubytovaní. Upřímně jsem se těšila na zopakování (bez pionýrek). Vzhledem k tomu, že už jsem zletilá, to hodlám pojmout jako test „ponuk“ tatranských chat. Hned ta první je ale ještě zavřená a otevřená prý je málokdy, Laco Kulanga je svéráz. Místo aby nakrmil nás, krmíme na cestě jeho kočku (mačku).

 

 

Krysí batožiny ukrýváme na rozcestí dolin do porostu a nalehko se vracíme na destinaci Zamkowkého chata (nene, nebudu zmiňovat Nálepku). Tady otevřeno mají a čepují tu pivo. Na Teryně už se naštěstí opravdu rozpršelo a – čepují tu pivo.

 

 

Jana obléká jakési pončo za 99 Kč, v němž vypadá jako skokan zelený, já mám jen bundu s kapucí, ale nevadí. V povědomí máme zasutu informaci o tom, že se již turista na této trase nemůže pohybovat libovolně, ale pouze jednosměrně, čili pouze z Teryny přes Priečné sedlo na Zbojandu a nikoli naopak (doufáme). Navzdory psímu počasí se na řetězech nakupilo několik desítek (asi jedna a půl) turistů. Zde ovšem nemusíme čekat ve frontě, jelikož jsou tu kromě starých dobrých chytů DVĚ řady řetězů. Aniž jsme to tušily, nachomýtly jsme se ke zbrusu nové inovaci, cituji z otevřeného zdroje: „Vďaka novoinštalovaným reťaziam a kramliam sa tak turisti môžu navzájom predbiehať a vyhýbať bez toho, aby sa v náročnom skalnom teréne sedla vo výstupe či zostupe obmedzovali a ohrozovali pohybom mimo turistického chodníka“.

 

 

Cesta na Zbojnickou je sice delší, než si tak nějak pamatuji, ale …čepují tu pivo. A jsou milí. A dokonce přestává skoro pršet.  

 

 

Náš výlet končí nálezem neporušených batohů v pořádku na místě (ano, v čistém horském prostředí se nekrade) a sjezdem do Smokovce a Popradu, kde se hodláme usušit.

Konfrontace pátá: Zase se mi z těch Tater vůbec nechce.