Za saskými lahůdkami XII - Affensteine za úpalu

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 10. 10. 2013

---

---

Kreuzturm, Brückenturm

Dnes vám doporučím dvě pěkné cesty vhodné do horkého počasí, severní stěnu na Kreuzturm a západní hranu na Brückenturm. Zajímavé je, že obě cesty byly udělány za války. Kreuzturm Nordwand za první, Brückenturm Westwand za druhé světové. Obě klasiky jsem lezl dááááávnoóóó, dáááávnóóó, jak zpívá Petr Hustovlas Janda - 25. a 26. června 1981 s Jirkou Binderem. Kromě zápisu v deníku z toho není ani vzpomínka, natož pak fotka a tak jsem našemu spolku navrhl zajet se tam podívat znovu a zjistit, co to se mnou po těch letech udělá.

Scéna1: V popředí stojí obří Bloßstock s vyzývavou deskou severní stěny. Její nástup je díky sešlapávání a odvívání písku větrem už pomalu o dva metry níž, než kdysi, a nástup na Nordwand je bez stavění nerealistický. Za Bloßstockem je schovaný komín oddělující podstavec veže Kreuzturm. Je červenec. Kolem zuří tropy, vzduch se při 38 stupních telelí a na jižní stěny skoro nejde sáhnout.

Osoby a obsazení: Vetchý Stařík, Hlodavec Sysel, Ropák, Štěpán, samostatně dorazivší Metodik Edgar a lékařské auto - Zubař a Olina. Štěpán s Ropákem se trhají a jdou na Nonnengärtnera. Doktorům se do původně nabízené Gipfelstümerweg - klasické šestky na Bloßstock - nechce, a tak jdou s námi ke komínu, že půjdou na Bloßstock starou cestu. Úvodní komín máme společný.

Kreuzturm Nordwand, VIIb

Emanuel Strubich a Otto Jüngling, 30. dubna 1916. První kruh v traverzu byl zatlučen roku 1915. Bylo to ještě v dobách, kdy se nepoužívaly karabiny, lezlo se v konopných lezečkách nebo bosky a u kruhu se muselo konopné lano odvázat, lezec ho protáhl kruhem a zase se navázal. Malér, kdyby mu třeba upadlo.

Cesta vede komínem mezi Bloßstockem a Kreuzturmem na plošinu. Z ní zleva koutem stále se pokládajícím až k vodorovné puklině a podél ní traverz na tupou hranu ke kruhu. Dále traverzem 3 metry k šikmo doprava ubíhajícímu sokolíku, od jeho konce doprava na polici, kde bývala více než před 100 lety štandovací břízka, dnes je nahrazena kruhem. Odtud doleva poněkud dolů, traverz vodorovně k puklině a tou pod koutovou ramenní spáru. Jí na vrchol.

Scéna 2: V komíně se mezi stěnou a vnitřní vložkou sahající asi do poloviny výšky škrábe funící Vetchý Stařík, ke své smůle v kraťasech. Hlodavec Sysel je uprostřed komína na vrcholu vložky, dobírá Staříka. Metodik čeká na nástupu. Lékařské družstvo leze samostatně. Zubař je u slaňáku v komíně na půl cestě a dobírá Olinu.

 

 

"Zabiju Sysla", ozývá se mezi škrábáním a funěním přidušený křik za normálních okolností vlídného a přívětivého ženského hlasu. Při prvním setkání s tímhle rozměrem komína se není co divit. Komín mezi Bloßstockem, tvořícím čelo skalního zástupu v levé straně hlavního výběžku Affensteinů a věží Kreuzturm, která je v řadě hned druhá, vypadá na první pohled lehce. Leč zpočátku až příliš široký rozporák, vyplněný kamennou vložkou, poskytuje u obou stěn jen hlemzací úzké komíny, jejichž rozměr nemá s příjemností mnoho společného a absence dlouhých kalhot má za následek lehce krvavá kolena. Jindy oslizlý, vlhký a studený komín se však nyní, pomineme-li hlemzavé rozměry, stává místem, kde lze celkem přijatelně přečkat pouštní úpal, panující všude kolem.

 

 

Na vrcholu komínové vložky je v útrobách komína příjemně, jen to pokračování rozporákem vzbuzuje otázky. Zanedlouho k nám dorazila i původkyně vyhrůžek, ale komín ji vyčerpal natolik, že Sysel asi přežije. Pohled na rozporák nad námi způsobuje, že doktoři rezignují na Starou cestu na Bloßstock a připojují se do kolchozu za nás tři.
Teplota vánku z vnitra Boßstocku se v kontextu Sahary kolem jeví jako vyhovující. Vychutnávání příjemných teplot v komíně, zpestřené výhledem na žhoucí Falkenstein v povzdálí, ruší licitace, kdo bude mít tu čest se popasovat s rozporákem, vedoucím na plošinu Kreuzturmu, kde je vlastní nástup naší cesty Nordwand od Emanuela Strubicha z válečného roku 1916. Souboj argumentů prohrává Edgar a opatrně se sune vzhůru, připomínaje slavnou historickou fotku Waltera Hahna, pořízenou před mnoha lety právě zde. Trochu drama na dolezu do jeskyňky, ale dává to. Je vidět, že od dob, co jsme jezdili do Saska každý víkend, jsme tu praxi v komínech už trochu ztratili.

 

 

 

Scéna 3: Kolchozníci shromážděni pod nástupem spáry na plošině. Vetchý Stařík si na sebe dává smyčky a poněkud nervózně se chystá vyrazit na čele kolchozu vzhůru.

Ano, tahle délka je moje. Trochu nervózy léčí dvě smyčky. Uklidňuju se a vychutnávám si vodorovný traverz k prvnímu kruhu, kde štanduju, aby nedřelo lano. Taky se tak líp vyrovnáme s původně neplánovanou kolektivizací výstupu, na kterou máme o jedno lano míň, než by bylo třeba. Traverz ještě pokračuje tři metry a jde se šikmým sokolíkem ke druhému, přidanému kruhu, jehož funkci v době prvovýstupu plnila břízka. Další výstup přenechávám Syslovi, který se tak stává novou hlavou našeho kolchozu.

V traverzu se Hlodavec trošku klepe, ale dává. Pár kroků šikmým sokolíkem ke druhému kruhu a ladí druhý traverz, tentokrát doleva pod kout s ramenní spárou, jak slibuje průvodce.

 

 

Naštěstí jsou kolem kouta tu a tam chyty a stupy a tak na hlemzání koutovou širočinou v zásadě nedochází. Teprve na samotném vrcholu na nás zase může slunce a než doleze zbytek našeho pětičlenného kolchozu, jsme vysušení jak tresky.

 

 

Dvakrát slanění nás vede do rokle mezi Kreutzurm a Morsche Zinne, odkud se traverzem kolem věže dostáváme zpátky na plošinu u Bloßstocku a na dvě slanění k rádleru v batohu. Láhev jen zasyčí.

 

Brückenturm Westkante, VIIa

Wolfgang Müller a Günther Sturm, 1944. Jak to, že mohli lézt a nebyli na frontě, historie nepraví.
Nástup na přírodním můstku vedle západní hrany. Spárkami podél hrany na balkón k dodanému kruhu. (Stavěním) přes převisek a rajbuňkovou plotnou ke 2. kruhu, přes balkónek se smyčkou (stavění) a po hraně na tření na vrchol.

Co s načatým dnem? Vzpomínám si, jak mi kdysi kamarád z Lipska doporučoval sedmu na Brückenturm, Westkante VIIa. Také jsem ji lezl v roce 1981 a vůbec si na ni nepamatuju, takže byla asi v pohodě. Přesunujeme se od první světové války ke druhé. Brückenturm stojí utopená mezi masivy zcela v závěru údolí a dotyčná cesta vede západní hranou. Po chvíli pobíhání lesem směrem, kde tuším věž, nalézáme přírodní kamenný můstek, podle kterého má věž jméno a ze kterého se nastupuje. Je už pozdní odpoledne, nástup a většina cesty jsou ve stínu přilehlého masivu, kterému vévodí nepřístupná Teufelsspitze.

Scéna 4: Účastníci na můstku přezouvají boty, psi přivázaní pod můstkem se snaží drát nahoru, ale nevylezou. Protože Vetchý Stařec zamlada a Hlodavec nedávno Westkante už lezli, je dopředu vyhnán Metodik. Doktoři při pohledu na hranu už rovnou deklarují účast v ocasní části kolchozu.

 

Edgar nastupuje spárkami. Trošku se klepe nad prvním, dodaným kruhem, kde nejsou moc nohy a aby se to vyrovnalo, ani ruce. Navíc je to, nevím proč, i v tomhle vedru navlhlé. Tady se původně poprvé stavělo.

Odlez od kruhu se nicméně Edgarovi daří bez nehody. Rajbasy ke druhému jsou lehčí a za chvíli stojí na balkónku pár metrů nad druhým kruhem. Čeká ho nákrok nad převísek s klíčovým místem, o kterém hovoří ve svém průvodci Bernd Arnold, jakože má zvláštní postavení mezi cestami této obtížnosti s nutnou rajbunkovou technikou. To kdybych tenkrát věděl :-). Tady se původně stavělo podruhé.

Balkón je na rozhraní slunce a stínu a Edgar, poté, co namontoval jakési parodické smyce vzpomínaje nostalgicky na UFOny, které s sebou nemá, tam pořád stepuje. Nahoru - dolů. Nákrok - návrat.

 

Pak pod záminkou čekání až to vystydne si sedá a zouvá boty. Snad tam nebude bivakovat?
Po čtvrt hodině se stín posunul natolik vysoko, že je Edgarovi trapné tam dál sedět. Po dalších dvou pokusech s příliš vysokým nákrokem levou nohou nachází ten správný stup a za mohutného oddechnutí všech zúčastněných dělá rozhodující krok. Rajbas je holt hlavně psychická záležitost.

 

 

 

Had kolchozníků ho následuje. Našimi jmény se plní zápis do knihy a za zapadajícího slunce, spokojeni, že se nám bez úpalu a leknutí horkem podařilo přežít další tropický den, jdeme zkratkou na parkoviště u Felsenmühle a jedeme domů. Byla to paráda, ale musím si přiznat, že kromě rutiny v komínech jsem oproti časům před třiceti lety nějak potratil i tu rutinu v rajbasech. Když si vezmu, že jsem tehdy vyvedl třeba Lange Kante na Amboß...

 

 

Popisy cest: Kreuzturm Nordwand Bloßstock Gipfelstürmerweg Brückenturm Westwand.

Štěpán s Ropákem dali Südwestriss na Nonnemgärtner, Himmelsleiter na Frienstein, snad nejlezenější cesta v okolí je Schmied und Geselle na Amboß a Pfauenauge na Nonnengärtnera. Naproto velkolepá věc je Brosinnadel Talweg. Kdo má v pořádku játra, může na legendární devítky na Nonnemgärtnera Wand der Abendröte a Kühler Kopf und Heiße Herzen.

Příjezd: Z Bad Schandau údolím Kirnitschtal (z Hřenska před náměstím doprava) do Beuthenfall, parkoviště na 3 éčka denně.

Příchod: Z parkoviště přes můstek a po štěrkové cestě do kopce. Hned na začátku odbočuje vpravo málo viditelná odbočka na zkratku, vedoicí přímo pod severní stěnu Bloßstocku. Když jí minete, nevadí. Jděte dál a na rozcestí doprava směr Bloßstock. Na prvním kopci vede doleva cesta k úpatí severní stěny.

>