Boty a sedák z pravěku

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 01. 12. 2013

---

Z mého vetešnictví

Moje žena má takovou touhu, při každém úklidu alespoň něco vyhodit. Když jsme včera přesouvali horolezeckou skříň, padl její zrak na dva historické předměty, které sice budu bránit, ale nevím jak dlouho se mi to podaří a tak se o ně s vámi podělím o jejich příběhy, než skončí v lepším případě ve Chroustově muzeu, v horším v popelnici.

 

Příběh první - botky Hohmannovky

Psal se rok odhadem tak 1982. Obuvnický průmysl, obor kostkovaných chlupatých bačkor zažíval nečekaný rozkvět poté, co někdo ze špičkových lezců zkusil právě tyto důchodcovské bačkory použít k lezení - a šlo to! Kupovaly se o tři čísla menší a pro lezení bylo třeba vyhodit žebříčkovitou přezku a nahradit normálním šněrováním, zašít obrubu paty, aby se nezouvaly a špičku oblemcat Alkaprénem - lepidlem na gumu. Reprezentativní exemplář plně připravené, ale lezením nedotknuté bačkory, kterou jsem kdysi připravil pro svou ženu, najdete vedle baru na trámu v lezecké stěně v Praze Holešovicích, taková červená. Méně extrémní lezci obouvali také gumové kopačky s uříznutými špunty, podlepené mechovkou. 

V těchto dobách bylo z lezeckého vybavení možno koupit jen naprosto nedostatečné minimum. Lana z Boletic, která se dala natopořit až dva metry do výšky, plechové skoby Suma (kupodivu třeba téměř nepoužitelnou "jedničku") a velmi zřídka a zcela podpultově se dalo, pokud jste měli známé v Domě sportu v Jungmannce, jednou za pár let koupit lano Mammut, ledovcové kladivo Messner Habeler a jeden typ karabiny Stubai.

Protože náš oddíl kontakty ve Sportu měl, a já jsem tehdy patřil do výkonnostního družstva, jedno ze tří lan Mammut skončilo v mém batohu. I vydal jsem se s tímto lanem jako skoro každý víkend do Saska, kde jsem, už nevím s kým, možná s Dutem, lezl  na Falkenstein Jižní stěnu VIIIb a vedle nás lezl kolchoz Sasíků sedmičku Rohnspitzlerweg. Bylo hezky a na vrcholu se začali hromadit dolézající kolchozníci. Když se dohromadili, utvořili pod šutrem s vrcholovou knihou formaci a zapěli jakousi tklivou píseň ve svém hřmotném jazyce místního provedení. Když dopěli, koukali na to lano, na kterém jsme dolezli, protože se dost lišilo od lan ostatních v širém okolí. Někdo z nich vyslovil uštěpačnou otázku:

"Das ie ein neues Tschechisches Seil? (To je nové české lano?)" "Nein, dass ist Mamut", povídám já. Kouknu po tom pěveckém sboru, a všichni měli na nohách hnědé semišové lezečky oblepené kolem dokola gumovou obsázkou, velmi připomínající íbíčka, jak se tehdy podle průkopnické firmy EB nazývaly všechny lezečky tohoto typu. To mne vyprovokovalo k odvetné otázce:

"Und das sind die neue DDR- EB's? (To jsou nová dederonská íbíčka?)" No a oni řekli sborově "Ja!". Vyvalil jsem oči. Tohle musím mít. Dlouhým škemráním jsem z nich vymámil jméno a adresu amatérského ševce, který v Drážďanech pokoutně šil tyhle botky na míru, vedle svého zaměstnání stavebního projektanta nebo tak nějak. Informace jsem přeposlal kamarádovi z Lipska, který dlouhým škemráním docílil toho, že mne a mou ženu byl onen švec, jménem Waldemar Hohmann, ochoten přijmout a obkreslit nám nohy. Světe zboř se, za několik měsíců jsme si vyzvedávali hotová drážďanská íbíčka a byli jsme z Čech druzí majitelé po hvězdném Hudym. S panem Hohmannem jsme se později spřátelili a posléze jsem pro většinu svých blízkých i vzdálenějších spolulezců zařídil tyhle botky taky. Měl je Čert, Lahvoň, Dut a další, akorát Franta Bauer už to nestihl.

Oproti bačkorám to byl neuvěřitelný skok při lezení po malých stupech a lištách. V porovnání s dnešními botami jsou ale těžké a mají dost vysokou špičku, což se mi zase několikrát nevyplatilo. Třeba nástupová spára na Údolku na Brosinnadel šla v bačkorách podstatně líp, na Magnéziu na Sokolí věž na Suškách jsem hodil čtyři tlamy, protože jsem nebyl schopný tu vysokou špičku dostat do malé spárky. Každopádně se ty boty staly součástí mé horolezecké historie. Ty na obrázku jsou už druhá generace, několikrát znovu podlepená. Naposledy lepičkou co jsem si dovezl z prvního zájezdu na Západ. K tomu se taky váže zajímavá historka.

Poprvé jsem s těmi lepičkou podlepenými botami vyrazil na Kraftovu Via Ideale na Pupek na Srbsku. Pupek je dost oklouzaný a tenkrát byl už taky. lepička mi ale dodala sebevědomí a pocitu jistoty, a tak jsem vykráčel s libými pocity ke kruhu. Tam v klidu stojím, mám přece lepičku, a hrabu se v karabinách na boku, že si ho cvaknu. A šup, letím a zanedlouho si se ženou hledíme do očí nějaké dva metry nad zemí. Lepička holt až tak nelepila a žena zase až tak nejistila a výsledkem byla nejdelší tlama co jsem kdy absolvoval. Teďka jsou botky v ohrožení popelnicí. Chrouste, nechceš je do muzea?

Waldemar Hohmann, Reißstrasse 22, Dresden, už je po smrti. Ještě v padesáli letech přelezl Lolaturm Westwand a spoustě lidí vylepšil lezecké zážitky.

 

 

 

 

 

Příběh druhý. Sedák Troll, Mark IV

Britská firma Troll byla průkopníkem mezi výrobci sedáků. Její první sedák byl Whillans, lidově zvaný Ptákotrh, s lanem vedeným od pasu karabinou, pak nastala série slavných a vele bytelně udělaných Marků. Tento Mark IV na fotkách jsme dostali v roce 1990 ve Skotsku na výměnném zájezdu jako sponzorský dar. Chrti, co přijeli dřív, si rozebrali sedáky a zbyl tam jen tenhle, do kterého se nikdo nevešel, kromě mojí ženy. Zajímavý je tím, že výrobce přímo doporučoval navazovat se do jisticího oka a ne protahovat lano páskem a nohavicemi, jak se to dělá a doporučuje dnes. Další vymožeností jsou velmi bytelná materiálová poutka.

Nějakých dvacet let poté, co žena ten sedák dostala, jsme byli lézt v Alkazaru. Ona se tam chystala na slanění z Yettiho hrany, a přitom plkala s Vaňousem o čemsi zajímavém a výsledkem toho bylo, že si osmu cvakla ne do navazovacího oka, ale do sousedního materiálového poutka a jala se slaňovat, Zanedlouho ale přece jen přišla na to, že je něco jinak, stoupla si po dvou metrech slanění na poličku a osmu přecvakla správně. Materiálové poutko vydrželo, tehdejší britská kvalita jí zachránila život.