Rolling Stones - první volný přelez Krajnc a Lindič

Autor: Jana Šimková <jrpl(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Jana Šimková podle Luky Krajnce, Vydáno dne: 18. 04. 2014

---

---

Luka Krajnc a Luka Lindič, mladí slovinští lezci, udělali první volný přelez obtížné a vyhlášené cesty Rolling Stones, kterou v levé straně Walkerova pilíře zanechali roku 1979 čeští lezci Kutil, Procházka, Šlechta a Švejda.

Vypálili tak rybník i Pavlu Vrtíkovi, který se tam chtěl vypravit. S laskavým souhlasem Luky Krajnce, který byl vloni hostem Smíchovského festivalu alpinismu, přinášíme překlad jeho článku o tomto skvělém podniku.

Tuto zimu bylo počasí v Evropě pro vícedenní alpské podniky všechno, jen ne perfektní. Se slovinským alpinistickým týmem jsme v únoru strávili deset deštivých dnů v Japonsku, kde byly debaty o počasí a syrové ryby na každodenním menu. Vzhledem k našim budoucím plánům se jednalo o nedocenitelný výlet. Za několik dnů po našem návratu mi zavolal můj kamarád a lezecký partner Luka Lindič. Rozhovor  lidí s podobnými cíli a motivací může být snadný. Po pěti minutách jsme měli plán. Sehnali jsme informace, prozkoumali detaily a za dva dny jsme se řítili k masivu Mont Blancu. Milióny myšlenek a otázek nám vířily myslí a osmihodinová cesta ze Slovinska do Courmayeuru nám utekla nečekaně rychle. Po noci strávené v našem vozidle jsme na parkovišti přebalili věci a vydali se do hor.

 

 

O pár hodin později jsme již viděli stěnu, která byla naším cílem. Čím blíže jsme byli, tím méně jsme mluvili.  Když jsme stanuli pod ní, cítili jsme pokoru jako vždy když si člověk vybere cíl takové velikosti. Postavili jsme si malý stan, povečeřeli a šli spát. Ještě se mi nepodařilo objevit trik, jak se dobře vyspat před velkými výstupy, protože nervozita mi to nedovolí. 

 

Příštího rána jsme se pustili do akce. Náš styl byl jednoduchý a cíl jasný. Oba jsme se chtěli dostat na vrchol volně, bez žumarů nebo jakýchkoli technických pomůcek. Jak stěna nabývala na strmosti bylo zřejmé, že náš záměr nebude až tak snadný. Počáteční délky, které obvykle slouží k rozlezení, nám nabídly slušné lezení. Terén, který následoval, nás přiměl uvědomit si, že jsme pomalejší, než jsme očekávali a že se nám nepodaří dosáhnout sněhového pole, které vypadalo relativně pohodlně a vhodně pro naši první noc. Při světlech čelovek se nám podařilo najít ledový úsek a začali jsme kopat. Po hodině jsme vytvořili malou římsu, která nám posloužila jako první bivak. 

 

Dalšího dne jsme otestovali své orientační schopnosti.  Narazili jsme na úžasnou pasáž, kde nás exponovaný traverz dovedl až ke skryté slabině stěny. Díky tomu jsme si potvrdili, že jsme ve správné cestě, a to nás povzbudilo. Motivaci jsme hned využili v náročném a nejistém terénu před námi. Po celý zbytek dne nás zaměstnávalo těžké lezení. Před setměním jsme se stále nalézali uprostřed strmé stěny. Náhle jsme zahlédli výběžek skály pokrytý sněhem. Vodorovná police, kolmá stěna pod vámi a krásné výhledy na všechny strany. Ideální místo na bivak. Horká polévka následovaná brkaší smíchanou s majonézou byla perfektní večeří následovanou několika hodinami odpočinku.

 

 

Svítání nás zastihlo při rozehřívání druhého ešusu sněhu. Paprsky slunce nám připomněly jak málo je v těchto situacích třeba, abychom se cítili šťastní.

 

 

Po kolmé drytoolingové délce jsme stáli před technicky nejobtížnější částí stěny. Tyto délky přelezl skvělým stylem Luka Lindič. Bylo to náročné a ke štandu dříve pouze technicky přelezené cesty se přibližoval pomalu. Já vyrazil do cesty zmrzlý jako kus ledu. Po několika metrech se mi však teplá krev začala dostávat do rukou a já téměř zařval při návalu bolesti do rozmrzajících prstů.

 

 

Převislé klíčové délky nás zaměstnaly na několik hodin a značně nás vyčerpaly, ale oči nám zářily nadšením, když jsme se úspěšně sešli na štandu délky, kterou jsme jako první přelezli volně. Nabuzeni úspěchem jsme prosvištěli lehčími metry a našli vhodné místo pro třetí bivak. Tiše jsme si mysleli, že posledních 12 délek, které nám zbyly na další den, nebude nic speciálního, ale spíše jen formalita.

 

 

Poté, co jsme ráno spořádali poslední jídlo, nám došlo, že jsme se ve svých předpokladech nemohli více mýlit. Přišly mraky a začal foukat silný vítr, což značně ztížilo náš postup. Byli jsme zmítáni poryvy větru a sníh ve větru snížil viditelnost na několik metrů. Za pouhou půlhodinku bylo vše pokryto ledem, včetně nás. Z ničeho nic jsme se ocitli ve vážné situaci a věděli jsme, že se nesmíme zastavit. Byli jsme v pokušení zapomenout na svůj dosavadní styl a jen využít všechny možné prostředky, abychom se dostali bezpečně pryč ze stěny, ale nevzdali jsme se. Nakonec jsme vystoupali až na vrchol volným lezením. Už při sestupu nám bylo jasné, že jakéhokoli jiného způsobu bychom hořce litovali.

 

 

Na vrcholu jsme se octli spolu s posledními paprsky světla, unavení, ale šťastní, že jsme ze stěny pryč. Nesnadný terén před námi v našem unaveném stavu, v kombinaci s mlhavou nocí, nám věci neusnadňoval.

 

 

Po sestupu zhruba 100 metrů jsme si vykopali polici a nasoukali se do svých vlhkých spacáků. Už jsme neměli žádné jídlo a tak jsme museli vystačit s horkou vodou, kostkou bujónu a sladkostí. S nadějí, že následujícího dne se počasí zlepší, jsme se celou noc neustále budili.

 

 

Ráno jsme sbalili výbavu a začali sestupovat směrem na Courmayer. Stále nám nedocházelo, co se nám povedlo. Šest dní po odchodu z auta jsme se ocitli zpět v údolí se vším komfortem, který civilizace nabízí.

Cesta je dlouhá 1100 metrů a byla vytvořena čtveřicí českých horolezců Jaroslav Kutil, Procházka, Luděk Šlechta a Švejda v létě roku 1979. Nám se podařilo celou cestu přelézt volně, na OS a minimalistickým stylem, který upřednostňujeme - oba jsme lezli volně každou délku bez užití žumarů. Celkově se jedná o 40 délek. Nejnáročnější místo má obtížnost M8 a nejméně další tři délky dosahují úrovně M7. Dalších dvacet se pohybuje kolem M6 s často ne úplně perfektní skálou a možností jištění. Víme, že kroky, čísla a délky budou zapomenuty, ale pocit z celého dobrodružství v nás ještě dlouho zůstane.