Pirinski Too Heavy

Autor: Markéta Syllová <MSyllova(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Markéta Syllová, Vydáno dne: 20. 05. 2014

Pirin, to je podle toho boha. Perun hromovládce tu sídlí mezi skalisky a baví se tím, že na lidi, kteří mu lezou do zelí, sesílá hromy a blesky, zřejmě vládne i mlhou a větrem. Skialpinisty má nejraději. Nejdřív je na bílé pláně naláká, pak praští kladivem po palici, a jen toho, kdo nezdrhne, po zásluze odmění.

Já se tak těšim domů

Srdceryvně vzdychá Dušan když si rozbaluje spacák na dlaždičkách před tureckými záchodky. Chodí na ně spoustu lidí, většinou nadraných. Jediným kladem těchto toalet je, že se nacházejí na chatě Bezbog, kam jsme po smrtícím nočním výlezu nejdelší černé sjezdovky na světě dotáhli své netrénované tělesné schránky, včetně příšerně těžkých krys. Hvězdná sestava složená ze členů a nečlenů HoryInfo (včetně jednoho exempláře, který ještě nepochopil, že splitboard je slepá vývojová větev), si vyrazila na výlet do bulharského pohoří Pirin.

Nasertivní útočná skupina – Ropák, co nepozná var, nejpomalejší česká skialpinistka Markéta, průkopník slepých uliček Hanz, progresivní lyžař Dušan a Stařena zvaný Blatouchový Květ, foto: Jan Stárek

Od třetí hodiny ranní, kdy skončila párty, probíhala už noc na toaletách poklidně, až do páté hodiny ranní. Najednou mi pod nosem šmejdí smeták, vzhlédnout se bojím. Paní uklízečka na nás chvíli zamyšleně hledí. Pak praví: „to nejsou cigáni, dyť maj spacáky“ a nerušeně se věnuje vytváření konvalinkového odéru.

тоалетна парти - toaletna party 2AM na chatě Bezbog., foto: Hanz

Kam se hrabe Kalymnos

Zasněžené bílé pláně, po stopě ani stopy, liduprázdno a batohy pekelně těžký. Kdybychom si vzali mapu Krkonoš, bude odpovídat skutečnosti víc, než ta s nápisem Pirin. To jsou atributy balkánského skialpinismu. Valíme vpřed sněhovým rájem za Ropákova nadšeného pokřiku „na....t na Kalymnos“, v jemné ironii na slunné plány ostatních členů oddílu. A najednou to někdo zapne. Ostrý vítr, husté vločky a bílá tma. Bezradně tápeme neznámým pohořím tam a zpět, mapa je marná. Jediný užitečný nástroj je v této situaci lopata. Počasí řeklo jasně, ať se jdeme zahrabat. Činíme tak, v opatrné naději, že se nezahrabáváme pod strašným lavinovým svahem. Lopatu budeme používat hojně ještě dalších zhruba 60 hodin.

Nic dobrého z toho nekouká, foto: Markéta Syllová

První den zahrabání věnujeme časopisu s motivačními články „Půst, aneb filosofie redukční diety – nastalo období, kdy bychom neměli moc jíst“, pro pánskou většinu pak „Nahé portréty ve veřejné dopravě“ a pro dámskou menšinu „Siloví akrobaté“. Druhý den je také kvalitně strávený vyprávěním vtipu o koních, kterým ubývají nohy. Den třetí zpytujeme svědomí. Opravdu jsme na Bezbogu museli testovat po ránu všechny značky bulharských piv? Nebyli bychom už jinak na chatě u Tevno Ezera? A jak je asi na Kalymnosu?

natáčíme nový seriál, bude se to jmenovat Vyšinutí, foto: Markéta Syllová

Jenom Hanz, který se poslední 3 roky věnoval výchově dětí, proti našemu programu nic nemá a nepřetržitě hibernuje. Stařena vykazuje neklid a pořád se na něco ptá. Když se ho pro změnu zeptám, co tam venku za hlasitého spílání dělá, ukáže se, že už blouzní:“Sbírám vole blatouchy“.

Den 2 v hrobě, Dušan názorně předvádí, jak se sbírají blatouchy, foto: Hanz

Čukar, Kozí Převal a Kukla

Došla Bára. Tak se jmenuje láhev, co v ní byla whiskey. Už není co lít do čaje, pijeme ho tedy jen tak, s kadeřemi. Najednou stanem začne prosvítat podezřele oranžové světlo. Buď se dostavili vesmírní lidé, anebo je bouře pryč. Vysíláme zvědy. Zvědi se vrací rychleji než bumerang, chata Tevno Ezero, kterou jsme před třemi dny v bělobě hledali, je od nás 1 km.

Fronta se odstěhovala, stěhujeme se také, foto: Markéta Syllová

Chvilka práce s lopatou a máme střechu nad hlavou, dečky s protěží a bačovo mok. Zbyl jen Bačův bůček, na ten jsme neměli odvahu, foto: Markéta Syllová

U mírné vlnky na jinak rovné sněhové pláni u jezera zahajujeme archeologickou činnost. Vyhrabeme zvonek a za ním kupodivu dveře. Jsou otevřené a na stole je prostřeno. Bača ani jeho mrtvola se nikde nevyskytují, čímž pádem jeho zásoby vína zaznamenají značnou újmu.

Několikanásobný budík nemá efekt. Až když se Dušan začne protahovat a s prosebným pohledem upřeným na plakát Angeliky Rainer konstatuje holý fakt, že dnes je středa, a co je tím pádem třeba, opouštějí Ropák se Stařenou střelhbitě spacáky, a raději i chatu. Ultimátní skialpový den je tu. Půl metru prašanu, azuro, ticho.

Čukar za čukarem. - , foto: Roman Tyl

První je na řadě brdek nad chatou, který identifikujeme jako Valjaviški Čukar. Další Čukary vynecháváme a jdeme rovnou na Kameniškou Kuklu. Zatímco neomylně hledáme Kozí Převal, převaluje se den do druhé poloviny - slunce promáčí sníh, strach útočí na mozkové buňky. Po chvíli perných propočtů (3+3+1) docházím k závěru, že kdyby nás svahy Kamenice náhodou pozřely, vyrobili bychom 7 sirotků, což se určitě nemůže stát. Od té doby se cítím mnohem bezpečněji, i ve chvíli, kdy se Dušan s Ropákem naklání do severní stěny Kamenice a snaží se mi vštípit Teorii Perspektivního Sjezdu a dále poučky o překonávání hranic komfortu. Při návratu na Tevno, je už velmi temno.

Pirinovo kladivo na tyhle neznabohy. Dobře, že alespoň jeden ztroskotal., foto: Markéta Syllová

Na kaši

Není každý den posvícení, a tak krysy zase putují na záda, prst putuje po mapě pohoří, ve kterém nejsme, a my vyrážíme na přechod pod Vichren. Dvacet kilo na hřbetě a dva metry kejdy na hřebeni dnes velké perspektivy neslibují. Přesunujeme se cestou delší, zato o mnoho nebezpečnější, než cesta původní. Pod sedlem se výprava ocitá vepři - ohledně toho co je ještě perspektivní a co již pošetilé. Ještě, že nás je pět, tedy ideální hlasovací počet. Dva v klidu přehlasují tři a dále putujeme mlčky, zaobíraje se myšlenkami o využití demokracie v outdooru.

Ropákovy a Dušanovy představy o progresivním sjezdu mi dávají křídla - , foto: Roman Tyl

Nejdříve jdeme špatnou cestou do správného sedla, což pohotově revidujeme a vydáme se cestou ještě horší, zato do špatného sedla. Nakonec z vrcholu kopce pracovně zvaného Božena nebo Gazela opět hledíme do stěny, do varianty A sjezdu. Bleskově ho odsuzuji jako příliš strmý a prošpikovaný větším než příjemným množstvím skalek. Hanz odmítá dále pokračovat ve výpravě. Ropák s Dušanem pojímají novou donucovací taktiku, a hledí do varianty B, dva metry širokááánského žlabu. Varianta C zahrnuje 150 m přelet vlastní silou. Najednou se přistihnu, jak si z vlastní vůle nasazuji lyže na startu varianty A. S díky odmítám Ropákův skvělý nápad, že si mám batoh hodit do údolí napřed a velmi pomalu se posunuji směrem dolů.

Progrese pod zátěží - , foto: Roman Tyl

Na obhospodařované chatě Vichren projeví posádka takovou radost z náhlého neomezeného přísunu plechovek lahodného moku značky Pirinsko, že když k večeři chci uvařit kaši, prý už to není potřeba, protože všichni jsou dávno na kaši. Dušan ve své dvouposteli čeká na Vikingu. Mě uvádí do rozpaků košatý zástupce téhož národa, který poté co se objevuji na chodbě ve spodcích a týdenním růžovém tričku, praví „Yeah nice!“ a zvedá palec. Snad to byl jen přelud.

Není jednoduché vařit kaši, když jste na kaši - , foto: Markéta Syllová

Too Heavy

Vzhledem k předchozím událostem byl výlet na Vichren, nejvyšší horu pohoří, velmi standardním skialpovým dnem. Spékáni jižním sluncem obdivujeme zelenající se roviny kolem Banska a třpytivý hřeben protější Rily. Na 2914 m vysokém vrcholu provozujeme pokročilé horolezecké techniky stavění, a čekáme, až hodinky vystoupají na 3000 m.n.m., pak se spokojeně ubíráme dolů

Ve znakové řeči říkají „No, ty vole!“ - , foto: Markéta Syllová

Skupina 12 Francouzů má zřejmě zkreslenou představu o naší znalosti terénu a hrne ze za námi. Spodní žlab plive Francouze jak nenažraný tobogán, po hlavě jednoho za druhým, a všichni na chatě ihned mocně oslavují své přežití. Následuje ještě podvečerní pokus o Todorku, který končí ale velmi záhy, zjišťujeme totiž, že dokonce i Dušan, jinak zvaný frézový prohrnovač, je na konci svých sil.

, foto: Markéta Syllová

Těžaři jsou po týdnu na konci fyzických i psychických sil - , foto: Markéta Syllová

Střevní potíže po ránu řešíme obtížně, neb tureckou díru obsadili izraelité. Zřejmě si záchodky spletli s Palestinou, jak pravil Dušan po 45 minutách nervózního přešlapování. U lanovek už na nás čeká vysluněný Palič, který s sebou přivedl tři fímejl těžařky, rozuměj lyžařky. Nechápu, proč načesané ženy, které očividně nedávno opustily hotelovou vířivku, hledí velmi obdivně na týden nemyté zarostlé a hladové trosky ještě pod vlivem posledního večírku, když já už svoje kumpány nemůžu ani cejtit. Pravda se ukazuje záhy, když se Dušan i s celým nákladem a bonusovou chřipkou opět ocitá v čele celého družstva a prošlapává stopu na vrch. Kombinézy odpadávají, naši členové taky.

Na pozadí Rila, tady jsem taky ryla. Foto, foto: Jan Pala

Jen menšina se pokochá posledním výhledem a valíme dolů příkladným kombat skiingem – sem tam propad do kosovky, namotání na větev, průlet kamením. Dojezd sjezdovkou, která snad vede do kopce a je samá louže mě přivádí do fáze zvané koma skiing – ani nevím jak, a už se táhnu letním Banskem, náklad tíží záda, hůlky drnčí o chodník, lyžemi na ramenou kosím kolemjdoucí, faleš bulharského Špindlu ignoruji do té doby než na mě vyběhne chlápek od pomerančových džusů a haleká „Hey sexy baby, today you are too heavy“

O dění v autobuse raději pomlčím, pamatuji si jen, že Dušan vzdychá, že nechce domů. Co předvádí poté, co mu řidič odmítne zastavit, si rozhodně nepamatuji. Srbští celníci i dalších 40 lidí v hromadném dopravním prostředku naštěstí projevilo shovívavost nad žalostným stavem našeho družstva, byl to zase Balkán jak má být, hard and heavy, too heavy.