Za saskými lahůdkami XIII: Lilienstein

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 29. 06. 2014

---

---

Největší masiv pro horolezce

V Sasku je to už léta rozděleno tak, že masivy patří ochraně přírody, lezci mají věže. Proto se na masivy v Sasku neleze. Z tohoto pravidla je ale jedna výjimka, která stojí za to, a tou je Lilienstein. Turisticky přístupný masiv s výraznou 90metrovou jižní a úzkou, ale přes 100 m vysokou západní stěnou, se tyčí na ostrohu Labe naproti pevnosti Königstein poblíž Rathenu.

Výchozím bodem je Waltersdorf, ze kterého se chodí i do Rathenu. Už cestou po silnici jsou vidět mohutné severní srázy a profil západní stěny, která je nejvyšší a začíná mohutným převisem. Pod Liliensteinem je velké parkoviště typu Wanderparkplatz s celodenním stáním za 3 Eura. K Liliensteinu samotnému jdeme po turistické cestě s davem, táhnoucím na vrchol, na schodech na úrovni jižní stěny opustíme stezku a traverzem podél stěny přijdeme pod jižní stěnu, kde je většina toho, co může Lilienstein nabídnout.

 

 

Jsou tu cesty ve tvrdém a pevném pískovci, který je nejpříjemnější za chladnějšího počasí. Za letního vedra se trochu potí a má tendenci klouzat, pokud si však přivstanete, můžete si vylézt některou z lahůdek jižní stěny ve stínu, než se pálící slunce přehoupne kolem desáté přes vrchol. Poté se ještě můžete schovat před sluncem na západní stěně, popřípadě v severozápadním zářezu, kam nejde slunce už ani večer. Vzhledem k vystrčenosti Liliensteinu většina cest po dešti brzy oschne. Pokud fouká, větru si užijete až až.

 

 

Vzhledem k tomu, že je Lilienstein masiv, začal jeho lezecký rozvoj poměrně pozdě. První cestou byla Jižní rokle -Südschlucht v roce 1943. Další cesta přibyla v roce 1960 - Westkante VIIb, kterou udělal Dieter Reichmaul a dnes tu patří k nejlezenějším.

 

 

O rok později vznikly cesty Nordwestverschneidung VIIb, která začíná na SZ straně, vede výrazným koutem se spárou, křižuje Westkante a od terasy se stěnkou jde na hranu a hranou k vrcholu, a Inluenzakante - po JZ hraně, křižuje vodorovný traverz Westkante, přes převis vede zkratkou na terasu, kde křižuje Westkante podruhé a napojuje se na Nordwestverschneidung.

 

 

Pak následovala desetiletá pauza, kterou ukončila první osmička - Südwestwand VIIIb. První devítkou je Sphinx z roku 1986, vedoucí přímo mohutným převisem Z stěny a desítka Das letzte Einhorn Xa z roku 1997 reprezentuje to nejtěžší, co je zde k mání.

 

 

Na Liliensteinu si nejvíce užijí lezci schopní lézt VIII a více, ale je tu něco parádního i pro sedmičkáře a šestkaře. Lehčí cesty tu prakticky nejsou, až na skutečně nádhernou Údolní cestu (V) na Liliensteinnadel. To je jediná věž v oblasti Liliensteinu. Aktuální průvodce uvádí na masivu Lilienstein jednu čtyřku, dvě šestky, 13 sedmiček, 13 osmiček, 8 devítek a tři desítky. Jediná věž v Liliensteinu, Liliensteinnadel je osmičkovým rájem, je jich tu jedenáct. K tomu jedna sedma a dvě pětky.

 

 

 

Doporučené cesty

Westkante (VIIb) je krajinově krásné putování, začínající na jihu a končící na severu. Nastoupíte v půlce jižní stěny k vodorovné puklině a po ní kráčíte lehkým a příjemným terénem na JZ hranu do díry, kde jedinci slabších povah a kratšího lana štandují ve smyčkách, leč kdo má padesátku a víc, dotáhne traverz ve stále větší expozici až na SZ hranu, u které je kruh ve snad nejexponovanější poloze z celého Saska.

 

 

Traverzem jste nabrali výšku přes 30 metrů a u kruhu visíte přímo na hraně obrovského převisu nad borovicí, rostoucí vám přímo pod zadkem.

 

 

Z lahůdkového padesátimetrového traverzu se mocným vzmachem za madla v mírně převislé stěně vyhoupnete na další lahůdkovou záležitost, rajbasovou položenou hranu, kde tu a tam hodiny přispějí k pocitu lezeckého komfortu. Kde nejsou hodiny, najdete kruh a dostanete se na velkou polici s kruhem a knížkou. 

 

 

To je uzlový bod, kde se křižuje povícero cest a až sem to je parádní chrochtačka, žádný krok není těžší, než šestka. To VIIb nastane až od police dál. Šikmou rampou doleva pod střed západní stěny to ještě jde. Následuje kolmá stěnka a šikmo doleva jdoucí vytlačující spárokoutek, kde se občas postupuje zády k levé stěně, a pak kulatá hlava, kterou traverzujete „na medvěda“ a jestli vám byla předtím zima, teď už nebude. Odtud se dolézá severní stěnou a ještě pár zajímavých kroků si užijete, než vstoupíte na vrcholovou lávku, v pěkných dnech plnou turistů.

 

Ne každý miluje silové traverzy oblin „na medvěda“, proto vznikla roku 1970 úniková varianta Kneifervariante (VIIa), kterou se od police s knížkou dostanete padesátimetrovým traverzem vpravo až na pravou stranu jižní stěny a odtud dolezete kouty a levou hranou pravého vrcholového žbrďolu na vrchol. Kombinace Westkante+Kneifervariante je nejdelší cesta, jakou lze na Liliensteinu a kromě okružního traverzu Falkensteinu snad i v celém Sasku podniknout, dá to skoro horských 150 metrů.

 

 

 

Jižní stěna poskytuje ještě další dvě lahůdky v ranku VI a VIIa. Dárkem Bernda Arnolda pro Dietricha Haseho při návštěvě v jeho staré vlasti roku 1985 je famózní Südhangel. Když dáte boulder kolem 1. kruhu na RP, můžete si napsal VIIb. 

 

 

Soustava sokolíků vede mírně šikmo doleva ke 2. kruhu pod ruční spárou. Smyček tam dáte kolik chcete a je to prostě nádhera. Z police nad stěnou pak pokračujete přes další kruh a převis na vrchol vpravo.

 

 

 

 

Na pravém kraji jižní stěny je ve výrazném koutě dvouhvězdičková šestka Südkante od Alfreda Bartha (1987), jejíž půvaby nejsou jen v tom koutě, zajímavé kroky najdeme i nahoře pod vrcholem.

 

 

Z těžších cest je tu mezi dvojhvězdičkovými nádherami Weisse Lilie VIIc, začínající vpravo od JZ hrany vedle Influenzakante a vedoucí ukloněnými plotnami a přes pár převisů na plošinu s knížkou, kde se napojí na Nordwestkante.

Koncentraci dvouhvězdičkových parád doplňují dvě osmičky - Erste Wahl VIIIa (Andreas Schneider, 1971) vpravo od Weiße Lilie, která vede zcela samostatně na vrchol, a Südwestwand VIIIb (Thomas Rudolf, 1981) ještě dále vpravo ve stejné stěně. Jednohvězdičkových cest je tu ještě 15 od VI do IXc a tak je tu i na několik dní co dělat.

Když vás přestane bavit masiv západního rohu, můžete ještě zaběhnout pod jižními stěnami asi půl kilometru vpravo k jehleLiliensteinnadel, která byla Starou cestou vylezena už roku 1906.

 

 

 

Tam potěší pětková *Talweg (1937), dvouhvězdičkové menu začíná cestou Geschützte Verschneidung VIIa (Joachim Friedrich, 1981), Die Mitte VIIIb (Manfred Thieme, 1979) a jednohvězdičkových cest tu je ještě šest.

 

 

 

Přístup

Po dálnici do Pirny a dál do Waltersdorfu, podrobnosti vám jistě ráda sdělí příjemným hlasem vaše automobilová navigace. Ve Waltersdorfu odbočíte mírněji doprava na Lilienstein, který byste měli už mezi domy občas zahlédnout. Po silnici ještě několik kilometrů na parkoviště pod Liliensteinem.
Odtud po turistické cestě na vrchol, ze schodů odbočíme na úrovni úpatí jižní stěny doleva. K západní a severní stěně dojdeme podél stěn, existují i pěšinky přímo zdola. Pokud je parkoviště plné, lze ještě parkovat bezplatně na několika místech cestou od Waltersdorfu, přístup je pak o něco delší.

Přenocování

V oblasti není žádný oficiálně povolený bivak. . Přespat lze v autě na parkovišti (5 EUR/den), nebo si decentně hodit károšku vedle a biváknout. Náročnější jistě najdou nějaký privát ve Waltersdorfu, ale s ohledem na ceny v hospodách u nás a zde se možná vyplatí jezdit od nás. Tisá nebo Ostrov jsou k tomu přijatelná východiska. Co projezdíte navíc, ušetříte na ceně jídla a pití.

 

 Tady to máte všechno na mapě:

 

Zobrazit místo Sasko - Rathen na větší mapě