HRDĚ, TVRDĚ, MAZANĚ aneb horolezci v Českém Ráji

Knize autorky Lucie Novákové se dostalo křestu dne 24. dubna 2014 v muzeu Turnov za účasti mnoha pamětníků i aktuálních účastníků lezeckých časů v pískovcových skalách v okolí Turnova. Velká škoda, že se jejího vydání nedožili někteří z hlavních aktérů, a zejména ten, jemuž je kniha věnována – Olda Kopal. Věřím, že by pak tato událost skončila jím dirigovaným chorálem Chumelí se chumelí, který by si možná účastníci užili ještě více než Šoumenovu hudební vložku.

Olda Kopal s Luckou Novákovou, foto: Vladimír Vršovský

 

Množství účastníků a panující nálada asi překvapily i samotnou autorku díla, protože, jak sama přiznala v úvodní řeči, nějak se jí to vymklo z ruky a slavnostní událost začala žít vlastním životem. Připravené přípitky se netěšily zdaleka takovému zájmu jako fronta na nákup knihy, do níž si v panice, že se vyprodá, vrhli i vyzpovídaní hrdinové z knihy, ačkoliv měla v plánu jim ji věnovat. Po připraveném nákladu se skutečně zaprášilo a bylo nutno dojet pro další výtisky. Proslovy a samotné naturalistické polití knihy šampaňským pak kvůli omezenému prostoru hlediště před obrazem „Pobití Sasíků na Hrubé Skále“ možná uniklo zrakům a uším mnoha účastníků křtu, ale hlavní věc je, že dlouho připravovaná a dlouho očekávaná kniha spatřila světlo světa.

 

 

Krásná pevná vazba, šikovný formát a hmotnost 1400 gramů knihy slibuje na první pohled a první prolistování pěkné počtení. Na obálce provokuje netradiční název „Hrdě, tvrdě, mazaně“ k položení otázky, proč že se kniha jmenuje tak a ne jinak. Ti, kdož se pokoušeli odpověď vytáhnout ze samotné autorky, nepochodili, a byli tvrdě a mazaně odbyti s tím, že se to v knize dočtou. I já jsem se tak ptala a odpovědi se dočetla a vám nic neprozradím, abyste si ji mohli vychutnat sami.

 

Protože jsem s Luckou poslední dva roky trochu prožívala bolesti a problémy s jejím dokončením a zejména vydáním, přičemž ona jakoby naplňovala jedno ze tří slov názvu „hrdě“ víc, než by podle mého názoru bylo zdrávo, byla jsem mile překvapena pozvánkou na křest hotové knihy, z níž vyplynulo, že příběh má šťastný konec. Po přečtení musí být každému jasné, kolik mravenčí práce a vytrvalosti za jejím vydáním stojí.

 

Knihu jsem otevřela hned po návratu z vernisáže domů a zaklapla ji ve čtyři ráno, navýsost překvapená tím, že to není severská detektivka, ale přesto se mi to tak čte.

 

 

 

Čtyři sta stran knihy je rozčleněno do kapitol „Český ráj na přelomu 19. a 20. století“, „Skalák a Údolíčka“, „Skály v okolí Mužského“, „Betlémské a Klokočské skály“, „Suché skály, Vranovský hřeben a Drábovna“ a „Skály na Sokolu a Zbirohu“. Nejobsáhlejší část je z pochopitelných důvodů věnována lezení v srdci Českého ráje, Skaláku. Méně pochopitelné už se bude zdát, že úplně chybí kapitola Prachov.

 

Bylo jistě oříškem rozlousknout, jak nakonec obsáhlý materiál, rozrůstající se postupně z původního nápadu o zachycení vzpomínek lezeckých osobností, zpracovat. Uspořádání dává materiálu potřebnou dávku logiky a to, že se tím pádem některé události objevují v textu vícekrát z různých pohledů, je atraktivním přínosem pro čtenáře.

Jak autorka přiznává, rozhovory vznikaly živelně, tak, jak se jí podařilo či nepodařilo určitou osobnost sehnat či nesehnat, bez přesného plánu, kdo v knize musí být a nesmí chybět. Přesto se jí podařilo zachytit to hlavní a charakteristické. Velká škoda, že s některými osobnostmi se už rozhovor uskutečnit nemohl a v knize je přiblíží jen životní portréty s fotografiemi z jejich archivu (to je například Bláža Karasová, Karel Cerman a další). Nechybí ani stručné zpracování historie počátků lezení v Českém Ráji a povídání o předválečné době. Válečná a pozdější léta si už můžeme vychutnat přímo z vyprávění pamětníků a z mnoha různých úhlů pohledu se nám tak dostane vysvětlení, proč jsme i my a stále další generace pískařů nakaženi kouzlem psaných i nepsaných pravidel pískovcového lezení. U nejmladšího ze zpovídaných, Petra Slaniny „Špeka“, snad lze hovořit přímo o nevyléčitelné chorobě.

 

 

 

Protože pískovcové lezení u nás bylo u špičkových lezců od začátku spjato s touhou postoupit výše do hor a lézt ve Vysokých Tatrách, řada vzpomínek se dotýká i tohoto tématu. Připomeneme si tak, že některé velké lezecké osobnosti skončily svůj život právě v Tatrách; kniha se nemohla pochopitelně vyhnout ani největší tragické události v dějinách československého lezení, Huascaránu v roce 1970.

Čtivý text ovšem nedělají pouze rozhovory. Autorce se podařilo důkladným studiem různých pramenů objevit takové perly jako je třeba vyprávění Kurta Heineckeho o prvovýstupu Dračí stěnou na Dračí věž, z velmi zajímavých dokumentů je zde publikován například dopis Jiřího Maška Jiřímu Šislerovi o okolnostech tragické smrti Josky Čihuly a Erika Soukupa. Atmosféru dokresluje obrovské množství fotografií z osobních archivů zpovídaných, které dosud nebyly nikde publikovány.

 

 

 

Můj pohled na knihu je nutně ovlivněn tím, že prostředí skal Českého Ráje je mi důvěrně známo, jakož i řada podivínů ve skalách se pohybujících, včetně autorky samé. Je mi líto, ale odosobnit se nedokážu. Jsem sama zvědava na to, jak kniha zapůsobí na nejmladší generaci lezců, kteří teprve kouzlo skal a vonícího písku začínají objevovat, a nebo dokonce ty, kteří si k němu ještě nikdy nepřičichli.

 

 

Fotografie doprovázející texty pocházejí ze všech možných zdrojů, takže si lze představit, že jejich kvalita byla velice různorodá. Snad proto, aby se v knize sjednotila, je ale výsledný dojem šedým či spíše šedohnědým průměrem, ze kterého někdy není vidět skoro nic. Celkově mi tento nádech ke knize sice dobře zapadal, ale pro jednotlivé snímky to je škoda.

 

Knížce také chybí jmenný rejstřík. Třeba se autorce bude stýskat po právě prožité dřině a doplní ho do druhého vydání.

 

Leckomu asi také bude chybět jedna z nejznámějších lezeckých oblastí Českého Ráje s bohatou historií – Prachov. Ten kdyby tam ovšem byl, vážila by kniha nikoli skoro kilo a půl, ale určitě dvakrát tolik. Budu se těšit, že se Prachov dočká svého samostatného zmapování. Tedy, jestli se najde ještě nějaký jiný blázen než Lucie Nováková…

 

To by bylo moc dobře.

 

Rozhodně si pořiďte, i když nejste ortodoxní pískař a není vám šedesát – co není, vždycky může být.