Karl Lukan

Autor: Martina Hadey Hrozová <info (zavináč) stenaholesovice.cz>, Zdroj: Martina Hrozová, Petr Jandík, Vydáno dne: 08. 08. 2014

---

horolezec a spisovatel

Ve věku 91 let zemřel dne 13.6.2014 ve 4 hodiny ráno ve Vídni horolezec a spisovatel Karl Lukan. Byl to horolezec, amatérský archeolog a společně se svou ženou Fritzi napsal více než padesát knih, zabývajících se kulturněhistorickými a alpinistickými tématy. Až do pozdního věku byl aktivní, byl ikonickou postavou vídeňské horolezecké scény a oblíbeným a zábavným přednášejícím v alpinistických spolcích a na vysokých školách v Rakousku a Německu. U nás vycházely neoficiální překlady jeho povídek v legendárním samizdatovém časopise HORY.

Za zásluhy o Rakousko mu bylo uděleno zlaté vyznamenání. Svou poslední knihu vydal u příležitosti svých loňských 90. narozenin v nakladatelství Tyrolia: v knize „Ein Stück vom Himmel“ („Kousek nebe“) vypráví opět o veselých i napínavých zážitcích a setkáních svého dlouhého horolezeckého života.

 

Karl Lukan se narodil roku 1923 ve Vídni, ve 14 letech se začal učit v nakladatelství Eduarda Hölzla a jako sedmnáctiletý začal s lezením.

Jeho velmi slibná alpinistická kariéra byla brzy přerušena velkými cestami. Ty nepodnikl zcela dobrovolně, ale s jednou „agenturou“, která přepravovala hlavně mladé muže, a to poměrně dost nepohodlně a u níž nebyl návrat zpátky zaručen. Cíl cesty jako Kaukasusfront nebo Monte Cassino přežil jen se štěstím a po návratu z válečného zajateckého tábora se stal redaktorem časopisu „Wiener Bühne“ („Vídeňská scéna“). Poté se stal editorem nejdříve v nakladatelství Schroll, později až do penze u Rakouského spolkového nakladatelství. Profese a vlastní spisovatelské sklony byly tak u něj po celý život úzce propojeny.

Když Lukan vydal své první knihy alpinistických zážitků, byly hltány s nadšením. Jako by přesně na tohle čtenáři čekali. Až doposud měl člověk často pocit, že horolezectví je druh válečného nasazení, které je popisováno v militaristické rétorice: oko se „bojovně“ zalesklo, člověk četl o „obléhání“ nebo „útoku“ na vrchol, o „boji a vítězství“ a o „padnutí hoře“… Potřeba hrdinství se tímto právě pokryla.

 

 

Roku 1952 vyšel jeho první titul: „Kleiner Mensch auf großen Bergen“ („Malý člověk na velkých horách“), potom následovalo: „Tausend Gipfel und noch mehr“ („Tisíc vrcholů a ještě víc“), „Wilde Gesellen, vom Sturmwind umweht“ („Divocí chlapci ošlehaní vichřicí“), „Bergzigeuner“ („Horští cikáni“) – to byly knihy, které jako příjemný kontrast vyobrazily životní pocit těchto poválečných let a které také zvenčí utvářely obraz vídeňského horolezectví od padesátých do sedmdesátých let. Díky tomu byl do jisté míry vzorem pro mladší následníky, kteří byli ovlivněni jeho stylem psaní.

„Alpinistický spisovatel ve Vídni – to je velké sousto!“, lamentoval tenkrát Peter Baumgartner: „Cokoliv člověk v této oblasti začne – tak Lukan tu byl už dlouho předtím!“ On totiž vždycky dokázal, že má „nos“ na nová témata. To se třeba zvlášť zřetelně ukazuje na příkladu, když člověk v klasické alpinistické literatuře hledá chytlavé citáty a originální „špeky“: v jeho malém ale vybraném svazku anekdot „Hauptsach´, man weiß wo der Berg steht“ („Hlavně když se ví, ta hora je“) „vydestiloval“ ty nejlepší z nich.

Ještě k jeho přezdívce „Charly“: to se vztahovalo k jeho pociťované šviháckosti při příchodu na tehdejší horolezeckou scénu – a to mu zůstalo, ačkoliv je ve skutečnosti nevázané přirozenosti.

V průběhu let se z něj stal důkladný znalec Alp, který poznal především ve své vídeňské horské domovině včetně Hochschwabu, Gesäuse a Dachsteinu téměř všechny populární a k tomu i velmi zřídka opakované lezecké cesty. Z několika hodně ceněných, mezi kterými se mu podařila docela brzká opakování, to je třeba druhé přelezení jihovýchodní stěny Stangenwand v Hochschwabu, jihozápadní pilíř Koppenkarsteinu, třetí přelez Rebitschovy cesty na Lalidererspitze v Karwendelu.

K tomu se přičetly velké klasické stěny v Dolomitech jako severozápadní stěna Civetty, severní stěny Monea Pelma a Cimy Grande a jedno z prvních přelezení 1600 m dlouhé hrany Monte Agneru. Samozřejmě nevynechal známé západoalpské pomníky jako Matterhorn, Weißhorn, Meije a Montblanc.

Po odcbhodu do penze se pustil na 2500 km dlouhé pěší putování z Vidně do francouzské NIce i se svou ženou Fritzi Lukan, která byla jako fotografka spoluautorkou mnoha jeho knih. Bohužel nebyly Lukanovy knihy přeloženy do češtiny, jedinou výjimkou byl seriál výňatků z knihy Wilde Gesellen, které v překladu Ládi Veselého vycházely v pololegálním časopise HORY. Podívejte se na faksimile jedné povídky z čísla 13-14/1981, jak si je mohli přečíst tehdejší čtenáři. Předpokládám, že čtenáři dnešnímu nebude vadit, že dnes již kostkovaná košile a manšestráky už zase průkazem dobrého horolezce nejsou,