Trocha bulváru z Fesťáku

Autor: Alena Čepelková <acepelkova (zavináč) netsystem.cz>, Zdroj: Alena Čepelková, Vydáno dne: 03. 09. 2014

---

O přednášce expediční

Festival se rozrostl do obřích rozměrů a jako vždycky se nedalo a ani snad nechtělo stihnout všechno. Na jednu akci jsem však musela.

Sobotní program sliboval divákům vzpomínku na rok 1984, kdy se uskutečnily hned čtyři zajímavé a úspěšné expedice. Mělo se tak stát prostřednictvím slide show expedičního guru Jirky Nováka, filmem o Dhaulágiri začínající režisérské a producentské hvězdy Petra Schnabla, a besedou s několika účastníky oněch památných akcí. Jak už to tak v životě bývá, nedopadlo vše úplně podle scénáře (ostatně se obávám, že žádný neexistoval), ale výsledek snad diváky a posluchače nezklamal.

 

 

 

 

Někteří z pozvaných legendárních horolezců se pečlivě připravovali na besedu večer u Tošováka, a probíraje otázku vizáže, přišili sami sobě výraz „voskové panoptikum“. Zbytek panoptika dorazil v sobotní ráno přímo před kino. Některé osobnosti, jako například Zdislav Drlík, se musely ostatním představit, ale většina byla k poznání. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Show začala tak jako všechny ostatní, uvedením zkušeného a oblíbeného festivalového spíkra, ale i takový profík jako on udělal osudovou chybu – příliš brzy odevzdal mikrofon Petru Schnablovi, který pak již nepustil ke slovu nejenom jeho, ale málem ani Jirku Nováka.

 

 

 

Ten se blýskl perfektně zpracovanou prezentací s krásnými fotkami mapujícími nejenom čtyři expedice z roku 1984 (ve skutečnosti jich bylo dokonce pět), ale i další v následujících letech, ukončenými nešťastnou expedicí na Everest v roce 1988.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak přišel ke slovu film z treku kolem Dhaulágiri, jedinečný tím, že na místa, kam přicházeli trekaři během svého putování, vkládal snímky nafocené účastníky expedice a úryvky natočené před třiceti lety kamerou Mirka Šmída. Při defilé tváří účastníků se mi až zaleskla slza v oku – tolik z nich už po tomto krásném světě nechodí. 

  

 

 

Kazem na kráse tohoto vzpomínkového bloku na úspěšnou éru československého himálajského horolezectví se mnohým divákům zdál fakt, že kvůli nedostatku času a také počátečním rozpakům, provázejícím snad každou kouzelnou formulku „Má někdo nějaký dotaz?“ se na avizovanou besedu fakticky nedostalo. To je myslím velká škoda, protože řada tváří vážila dlouhou cestu a kdo ví, kdy se zase v podobném složení na jednom místě sejdou.