Manaslu 2014
Autor: Tomáš Haničinec <(at)>, Zdroj: Tomáš Haničinec, Vydáno dne: 23. 10. 2014Minimalistic expedition
Plán byl vyrazit v jednu, ale moc se nám do té kosy nechce. Larry nakonec odešel někdy po druhé a já už dobrých deset minut marně bojuju s upínáním maček na dvojité boty poctivě potažené zateplovacími návleky. 7400 metrů. Zima jak v psírně, ale naštěstí nefouká. Konečně naskakuje i druhá mačka, takže můžu přestat budit čtvrtý výškový tábor svými sprostými výkřiky a pustit se nahoru do svahu. Tři hodiny ráno a necelých osm set výškových metrů přede mnou. Tak teď nebo nikdy. Dvakrát jsem se vracel z různých výšek a na další pokus už nebude ani čas, ani síla. Hvězdy svítí, sníh vrže pod nohama a za mnou už nikdo nejde...
Tak tady to pokaždé začíná - nekonečné bludiště Thamelu v Kathmandu. , foto: Tomáš Haničinec
Trek kolem Manaslu je hezký. Jen škoda, že jsme to zjistili až na cestě zpátky - v září nás tam ještě kropil monzun., foto: Tomáš Haničinec
Samagon a Manaslu v pozadí. Tohle je část japonské expedice - nám by ti osli stačili dva... , foto: Tomáš Haničinec
A konečně basecamp. Jinak ta špička vzadu ještě není hlavní vrchol - ten je celou cestu nahoru schovaný a má ještě o 170m víc., foto: Tomáš Haničinec
Východ slunce mě skoro překvapil a to jsem na něj celou dobu čekal jak na smilování a počítal každou minutu. Protože omrzliny. Jediná věc, co mě ještě může otočit. Všechno ostatní je v pohodě - počasí, rychlost, zbytky sil... jen ty omrzliny. Předevčírem jsem kvůli tomu musel zabalit první pokus dojít do čtyřky. Ani ne deset minut od cíle. Tam to sice byla částečně moje chyba, ze které jsem se stihnul poučit, ale prsty už jednu dávku dostaly a prokrvují se moc pomalu. Celou noc si říkám, že to stačí vydržet do východu slunce a ten je najednou tady. Tak, a teď už vím, že to vylezu...
Michal zkušeně přehazuje hůlky přes trhlinu cestou do jedničky. Spadla mu tam jenom jedna :-), foto: Tomáš Haničinec
Krásné ráno v horní jedničce (5800m). Teď už začne přituhovat - čeká nás 400m ledopádem., foto: Tomáš Haničinec
Nástup do ledopádu. Vzadu sedlo Larkya, nejvyšší bod trekové trasy. , foto: Tomáš Haničinec
Tenhle žebřík byl zajímavý tím, že jeden konec odtál a zůstal viset ve vzduchu., foto: Tomáš Haničinec
Ale jo, statisticky je to celkem nebezpečná osma. Občas tam něco spadne... , foto: Tomáš Haničinec
Výšvih okolo 6000m. Jednička je na té bouli uprostřed, basecamp kousek za pravým okrajem., foto: Tomáš Haničinec
6200m a jediné opravdu kolmé místo celé cesty. Obvykle to prý v ledopádu bývá horší. , foto: Tomáš Haničinec
V 7900m je takové skoro rovné plato. Uděláte dvacet kroků (a dvě až tři pauzy na vydýchání mezi) a výškoměr poskočí tak o metr. Je to dost na palici a to se na mě ještě zrovna dotahuje jakási divná tlupa v oranžových skafandrech a černých maskách. Takže musím přidat. Teda, ne že bych někam spěchal, času je spousta, ale přece se tu nenechám předbíhat! Síla zvyku a zbytky ega... A marná sláva, za platem se to trochu zvedá a do pěti minut jsou přede mnou. No jo, černý masky... Ale výškoměr ukazuje osm tisíc, takže už to mám taky za pár.
Šerpové vyrazili fixovat cestu do čtyřky. Bylo fajn vidět, že jsou to taky lidi a že tam taky napoprvé nemůžou dýchat., foto: Tomáš Haničinec
Rakouská expedice sleduje větrnou bouři nahoře na platu. Vítr je tu jednoznačně nepřítel číslo jedna., foto: Tomáš Haničinec
Trojka (6800m) a vzadu had lidí postupujících do čtyřky. Za chvíli jdem taky. , foto: Tomáš Haničinec
Čtvrtý výškový tábor (7400m). Pěkně nehostinné místo, strašně na ráně. Poprvé je vidět hlavní vrchol a - je to kousek. Tak šest, sedm hodin... , foto: Tomáš Haničinec
Pomalu jsem si začínal myslet, že to celé bude choďák přes plata, když se objevil hřeben. Žádný obr - má to tak 100m - ale jako grandfinále výstupu je to nádhera. Expozice, rozhledy a poslední kroky. Vítr přes něj fičí bez zábran a vyfoukává dlouhou vlajku ze sněhu. Poetika na n-tou, jenom škoda, že jsem si to takto užil až doma nad videem. Marná sláva, tady nahoře nemám na kochání ani čas ani sílu. Těch pár posledních exponovaných metrů je potažených fixem, ale ve vrcholové apatii už to ani necvakám. Cíl je na to příliš blízko a konec konců jestli tady uklouznu, tak si ten let jižní stěnou dolů na ledovec úplně zasloužím. Tak. Vlajky... vydupaná plošina... převěj... VRCHOL... To snad ani není možné! Po tom všem co se na týhle expedici dokázalo podělat, po veškeré té neuvěřitelné dřině se to nakonec na třetí pokus přece jen podařilo. Etalon nepravděpodobnosti... Stojím na osmém nejvyšším bodě světa. A jediné, co mi při tom běží hlavou, je jak se zase dostat zpátky dolů do basecampu...
Cestou k vrcholu... Jo, je to stupidní zábava. A bolí to. Ale rozednívá se, tak už to snad doklepu... , foto: Tomáš Haničinec
Američanka s guidem se vrací z vršku. Příště už prý s kyslíkem nejde. Že to bylo moc jednoduché :-) , foto: Tomáš Haničinec
Vrchol Manaslu. Ach jo, ještě tak 50 kroků mi zbývá. A bude to dlouhých 50 kroků... , foto: Tomáš Haničinec
Tak, a je to. Jako, měl jsem tam i zrcadlovku, ale už nebyla energie ji vytahovat z batohu... , foto: Tomáš Haničinec
Z naší pětičlenné minimalistické expedice jsme se prvního říjnového dne na vrchol Manaslu podívali dva. Já asi v 10 ráno a Larry okolo půl jedné. Obojí za skoro ideálních podmínek.
Pro ty z vás, kdo by si chtěli vyzkoušet první osmu je Manaslu myslím celkem dobrá volba - není to taková drbačka jako Cho Oyu (tzn. trochu se tam i leze - žebříky, trhliny, led a tak), bývá to dobře zafixované a určitě se vám nestane, že byste tam byli sami. Důrazně doporučuju alespoň jednu (pozitivní) zkušenost ze sedmitisícovky, protože jinak prostě nevíte, do čeho jdete. Oproti klasickým "komerčním" sedmám (Lenin, Himlung, Chán, Korža a podobně) je to fyzicky zhruba dvakrát náročnější.
Co se týče celkových nákladů, tak tady jsme ukázali, v čem jsme opravdu dobrý a zřejmě trhli světový rekord :-) Dá se to udělat a dokonce i vylízt pod 80 tisíc sakumprásk, ale to je fakt extrém a Japoncům permanentně podpíraným z každé strany jedním šerpou budete celý měsíc závidět. Příště už bych radši některé věci přidal...
Zvláštní poděkování patří Martinovi, který ten výlet vymyslel a zorganizoval, Michalovi za bágl s jídlem co nám tam na odchodu nechal a zapůjčení péřovky a neznámému dobrákovi co nám ve trojce štípnul útočnej stan. Postupně rostoucí výběr fotek ode mě najdete na http://photoplanet.cz/galerie/manaslu
Data výstupu: Basecamp 12.9., Camp 3 25. 9., Vrchol 1. 10. 2014