První noc přespíme v úžasně malebném údolí řeky Matukituki. Většinu cesty z parkoviště k úpatí hor jdeme po kotníky ve vodě.
Místní alpinistický klub má cesty k horským chatám velice dobře vyznačené a i provazové mosty přes rozbouřené říčky
jsou v perfektním stavu.
Druhý den ráno vyrážíme strmým stoupáním k French Ridge chatě. Trek je místy opravdu hodně do kopce.
Téměř vertikální lezení po kořenech, stromech a kamenech. Po výlezu nad úroveň porostu nás překvapí kolik sněhu tady
za minulý týden napadlo. 25cm čerstvého prašanu nám na sklopených kamenech na posledním úseku k chatě dává pěkně zabrat.
Předpověď nezklamala a na druhý den se udělá opravdu hezky. Ráno zjišťujeme, že naše záměry budeme sdílet i s několika
lezci z Austrálie, Zélandu, Španělska a dokonce s jedním Čechem. Máme radost, protože nebudeme muset všechnu špinavou práci s
prošlapáváním udělat sami. Při nástupu na ledovec přichází překvapení. Čech a Španěl nemájí žádné jiné vybavení než cepín
a turistické mačky.
Po nejistém a náročném výšvihu přes poslední serak nás nejištěni předbíhají. Ale ouha, v již lehkém
terénu jeden z nich (Čech) ztrácí mačku. Všimne si toho až po delší době a po vrácení s díkem zase odbíhá.
Poslední úsek k vrcholku po hřebeni doslova běžíme. Slunce hraje proti nám. Je těsně před obědem a všechno se tu začíná
teplem rozpouštět na kaši.
Nevypadá to vůbec dobře. Kluci rychle využívají našich stop. Jsou mladí a vybavení je "netíží".
Na vrcholu rychlá gratulace, fotka a honem nazpět do bezpečí pod ledovec.
Další den je opět krásně, využíváme toho a po cestě zpátky omrkneme ještě ledovec Rob Roy. Je tu hodně znát, že cesta není
náročná a je blízko k turistickému parkovišti. Tlupy mladých a jejich na plno řvoucí MP3 přehrávače nás na cestě lesem
provázejí zpět do reality civilizace.
Horská atmosféra je ta tam.
Jen se na sebe díváme a nevěřícně kroutíme hlavou.
Asi už trochu stárnem.
Jan Stračes Straka