Elbrus
Autor: Honza Horák <janhorakAklimatizace
O výstupu na Elbrus se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. Podle vyprávění kamarádů a toho, co lze najít na internetu, je to hora plná odpadků a lidí, kteří se na jejích svazích prohání na skútrech a dělají bordel. Oficiálně se ale jedná o nejvyšší horu Evropy a už jen to je důvod na ni jet. Je to také ideální aklimatizační kopec – v mém případě to měla být aklimatizace na Denali, kam jsem měl odjíždět dva dny po návratu z Elbrusu. Jedeme celkem v šesti lidech – já, Tomáš, který se mnou lezl na Aconcaguu, Alexej a druhý Tomáš. Později mají přijet ještě dva kamarádi – Václav a Honza.
Předodjezdové přípravy jsou pro mě snad ty nejsložitější, co jsem zatím poznal. Vyřízení víz do Ruska je neuvěřitelně zdlouhavá a drahá věc, která alespoň mě sebrala chuť se tam kdykoliv vracet. Rozhodně se nenechte zlákat informací různých agentur, že vám udělají víza do čtyř dnů. Začněte tak tři týdny před odjezdem a obrňte se velkou trpělivostí.
Cesta letadlem přes Moskvu do Minerálních Vod je rychlá a pohodlná. Je to příjemná změna oproti třem dnům na letištích cestou do Mendozy, kterou jsem absolvoval v prosinci směrem na Aconcaguu. Na letišti v Minerálních vodách máme domluvené auto, které nás má odvézt do Ezau – vesnice přímo u lanovky pod Elbrusem. Ráno jste v Praze a večer už sedíte v hospodě pod Elbrusem a ládujete se šašlikem. Prostě paráda.
Azau je špinavá, rozpadlá díra, která rozhodně nevypadá, jako výchozí bod na střechu Evropy. Rozmlácené domy, silnice o něco horší než u nás. Na druhou stranu lidé, kteří pomůžou s čím mohou a nic za to nechtějí. Lidé na Kavkaze se k nám chovali vždy mile a přátelsky.
Ráno vyřizujeme nezbytné povinnosti – registraci OVIR, registraci u místních záchranářů, nákupy jídla na kopec a hlavně návštěvu restaurace. Travellunche jsou sice fajn, ale po několika dnech je člověk nemůže ani vidět, natož dát do pusy, tak je potřeba se pořádně najíst do zásoby.
Pozdě odpoledne nasedáme na lanovku. Spodní stanice je ve výšce 2350m, horní ve 3700m. Ušetříme si spoustu kroků. Počasí je krásné a výhledy ještě hezčí. U horní stanice stojí desítka skútrů. Jejich majitelé nabízejí své služby snow taxi. Za pár set rublů vás svezou kus na kopec nebo za několik tisíc až do výšky 4800m. Odmítáme jejich služby a s plnou polní vyrážíme směrem k Barrel Campu.
Barrel Camp je soustava několika velkých sudů a přilehlých krabic. Krabice slouží jako kuchyně, sudy na spaní. Sudy jsou téměř pod sněhem, ke dveřím jsou prokopané úzké uličky. Také tu skoro nikdo není, sezóna ještě nezačala. Všude se válí různé konstrukce, zbytky starých budov, dráty a harampádí. Na první pohled je to ošklivé, ale mně se to nějakým způsobem líbí. Takhle si představuji osidlování cizí planety. Soustavu sudů a drsné podmínky. Velké převýšení je v několika minutách znát a tak vaříme vodu a jdeme spát.
Dalším cílem jsou krabice nad chatou Prijut 11 v nadmořské výšce 4100m. Cesta je vyježděná od rolby a skútrů, a tak se jde hezky. Počasí se dost kazí. Dohání nás bouřka a mlha se sněžením. Okolo nás každou chvíli prosviští skútr a já jen tiše závidím. Zabíráme krabici číslo dva. Rozvrzané palandy, děsný bordel a smrad. Ale zase sucho a rozhodně tepleji než venku. Cena 500 rublů za osobu a noc. Vařit chodíme kousek vedle do kuchyně. Všude v okolí je neuvěřitelné množství odpadků. Mám pocit, že vše, co už není potřeba, jde rovnou dolů ze svahu na ledovec. Kazí to dojem z hory a hodně to vypovídá o ruské mentalitě.
V rámci aklimatizace chceme vystoupit nad Pastuchovy skály a někde okolo 4800m si postavit stany a přespat. Příšerné počasí a minimální viditelnost nás pustily jen do 4450m. Nehodláme to jen tak vzdát. I když by bylo snazší se vrátit zpět k chatě, zůstáváme přes noc. Ráno jsou stany zapadané sněhem a jeden má od silného větru zlomenou tyčku. Také bojujeme s benzínovým vařičem. V neskutečné vánici vše balíme a vracíme se už do známé krabice číslo dva. Celou dobu se na kopci pohybuje jen minimum lidí. Počasí není ideální, tak se nikomu nahoru nechce.
Předpověď počasí na nadcházející den je víc než příznivá. Pro nás to znamená budíček před druhou hodinou a pokus o vrchol. S čelovkami a jasnou oblohou vyrážíme po rolbou vyježděné cestě. Ta je ještě velmi dobře značená trasírkami. Je mi neobvyklá zima. Musím se hodně soustředit na to, abych hýbal prsty u nohou. A to je jen -17°C. Po čtvrté hodině nás předjíždí první skútry a rolba. Co nám zabralo přes tři hodiny, to trvá sněžnému taxíku 15 minut. Z 4800m už musí jít každý sám. Kluci jdou jistě a já bojuji o každý krok. Hlava mě nebolí, jen tělo neposlouchá. Cítím se v cizí kůži a všechno mi v hlavě říká, že to mám otočit. Je to hrozný vnitřní boj. Je ideální počasí, máme dobrý čas, tak bych neměl nic řešit a šlapat. S výškou většinou problémy nemám a tohle je pro mě nové. Dám hodně na pocity a intuici. A ta mi říká: dolů. V 5100m opouštím tedy kluky a vracím se. Sestup je jak v mlze. Občas si sednu a odpočívám. Vlastně ani nevím, jak dlouho to trvá. V jednu chvíli mi zvoní telefon. Mluvím asi nějaké nesmysly, ale to, co slyším, mě staví na nohy. Slovo má neuvěřitelnou sílu a dokáže pohnout i tou nejtěžší věcí. Pořád, ale vedu vnitřní boj. Se vším. A musím dolů. Na chatě je mi lépe a krátký spánek mě rychle srovná. Během několika hodin se vrací kluci. Jeden pěšky, druzí dva na skútru. Bohužel bez vrcholu. Na další pokus o vrchol nám už nezbývá čas, proto balíme a skútrem se vracíme na lanovku a dolů do hotelu.
Kluci odjíždějí a já čekám na Vaška s Honzou. Ti dorážejí 28. 5. večer trochu vyděšení z rychlé jízdy. Dál už jedeme podle naučeného programu. Ráno nakoupit, vyřídit papíry, zabalit a hurá na lanovku. Noc v sudech a přesun nad Prijut 11. Další noc. Aklimatizační výstup do 4500m a děsivá bouřka. Další den aklimatizace do 5000m. Tentokrát žádné spaní venku. Hezky na chatě v teple. Počasí je stále na draka. Dokonce horší než před pár dny. Daleko víc fouká a sněží. Václav bojuje se zákeřným bacilem a rozhoduje se pro sestup do Azau. S Honzou je nám jasné, že výstup bude boj, a že jestli si cestu neurychlíme skútrem, máme malou šanci. Předpověď vypadá slibně, tak na co čekat. Ve čtyři ráno nás vyzvedává skútr a za 15 minut jsme tam, kam bychom šli 3 hodiny. Jde se nám perfektně. Doháníme skupiny, co vyrazily před námi a jdeme v čele. Do sedla nás předjíždí jen skupina skialpinistů, kteří jsou v traverzu výrazně rychlejší. Na nohách máme jen mačky, v rukách hůlky. Cepíny nejsou potřeba. Cesta je stále vyšlapaná a značená trasírkami. V sedle ve výšce 5300m dáváme malou svačinu a pokračujeme ke třem fixním lanům v 5500m. Málokdo je používá. Od konce fixů už vede téměř rovina až k vrcholu. Mám obrovskou radost. Honzovi jsem to strašně přál. Dal do toho opravdu hodně. Na vrcholu fotíme a užíváme si nejvyšší bod v Evropě. Cesta dolů už je snadná. Každým krokem se jde lépe. Kus nad chatou odchytáváme skútr a necháme se svézt dolů. Je vidět, jak si to místní taxikáři užívají. Z prudkého kopce to rozjedou na 120 Km/ hod a dole brzdí smykem. Honí se mi hlavou, že jsem neumřel při lezení, ale umřu na skútru. Je vidět, že to místňáci mají v paži a žádná nehoda se nekoná. Vrchol máme za sebou a nemá pro nás tedy smysl zůstávat nahoře déle. Vidina sprchy a pořádného jídla je velmi lákavá.
Elbrus není normální cestou lezecky zajímavý, ale rozhodně je náročný. Díky nadmořské výšce, rozlehlosti a špatnému počasí patří mezi těžké kopce. Pocit, že se pohybujete po skládce, byl umocněn velikostí obou vrcholů. Tím, alespoň pro mě, vznikl kontrast, který mě nadchnul. Taky mi dal možnost nahlédnout někam hluboko do sebe, do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl a zjistit trochu víc jaký jsem.
Tímto skončila třetí část z Roku pěti expedic horolezecké školy RockJoy. Výstup na Denali jsem dva dny před odjezdem zrušil. Další plánovaný výstup na Kilimandžáro je v ohrožení kvůli financím. Tak uvidíme, kam až to letos dotáhneme.
Elbrus
Donguz Orun a Nakra Tau
