Zemřel Vladimír "Voloďa" Suchý

• od roku 1943 člen Klubu českých turistů
• od roku 1945 člen horolezeckého kroužku VŠ (AKA Praha)
• člen prvního Československého reprezentačního družstva
• 1954-1955 úspěšně dokončené studium Dálkové školy pro dobrovolné trenéry horolezectví
• od počátku padesátých let se podílel na organizaci vzdělávání v horolezectví, má nehynoucí zásluhu za zvyšování bezpečnosti v horolezectví
• předseda metodické komise kraje, Čech a následně i Československa po několik funkčních období
• zakladatel a vedoucí školení cvičitelů horolezectví I. třídy
• zakladatel, organizátor a vedoucí horoškol Slávia VŠ Praha a AKA Praha (celkem více než 30 běhů) podle osnov: teorie praxe na cvičných skalách, letní a zimní kurz; do metodiky horoškol zavedl povinné chytání pádu
• horoškolami prošly doslova tisíce budoucích horolezců, další stovky horolezců odškolil v kurzech instruktorů
• v r. 1968 spoluzakládá soukromou firmu Elis, první subjekt s profesionálně zvládnutou metodikou vykonávání prací ve výškách, a připravuje obnovení činnosti AKA Praha – obojí přerušila léta normalizace
• podílel se na metodice školení a doškolování výškových pracovníků

• po roce 1989 se dožil, jakožto z politických důvodů vyloučený student, akademické rehabilitace na ČVUT 

Voloďa Suchý, foto: Petr Jandík

Voloďa Suchý pozorně sleduje přednášku Krysztofa Wielického. Za ním Jirka Novák, foto: Petr Jandík

Každý z nás asi přivedl mezi svoje kamarády někoho, komu chtěl ukázat úchvatný horský svět a seznámit ho s dobrodružstvím prožitým ve vertikálách. U někoho to byli dva nebo tři nejlepší přátelé, u někoho možná desítky lidí. Jenom málo je těch, kteří mohou počítat svoje „odchovance“ na stovky nebo dokonce na tisíce. Jedním z nich je Vladimír Suchý (nar. 1924), dlouholetý aktivní horolezec, člen Akademického klubu alpinistů, jeden ze zakladatelů interního vzdělávání horolezecké veřejnosti, dobře známým pod názvem „Horoškoly“. Společně s ním jsme zavzpomínali na jeho horolezecké začátky.

 

 
Voloďa Suchý uprostřed při návštěvě Johna Hunta v Tatrách

Jako klubový metodik jsem vedl nebo alespoň přednášel na 35 horoškolách. Dalo to zabrat a když řeknu , že průměr byl 120 účastníků, tak to znamená 4 200 absolventů. Podle záznamů zapisovatele je číslo ještě vyšší. Udává 6 850 absolventů.

 

Ale jistě! V roce 1943 mě kamarád Zdenek nalákal na přednášku Dr. Dostála. Bylo to ve Školní ulici, v klubovně KČT. Vyprávěl o Materhornu a okolí. Tam jsem byl zaujat horolezkyní a spisovatelkou Vlastou Štáflovou. Žena a slézá skalní štíty! Ne nějaká filmová postava, ale skutečná a má v Tatrách těžké výstupy. To bylo asi první setkání s horolezectvím. Válečné dění v té době mě větší poznání horolezectví nedovolilo, jen trochu literatury, tedy pustá teorie. Až na podzim roku 1945 mne tentýž Zdenek požádal o podržení lana v Šárce. Šel jsem a bylo to.

 

Lezení na skalách v takové podobě jako nyní vůbec neexistovalo. V té době se tyto terény braly jako cvičné skály pro přípravu do hor. Jediné, co se odlišovalo, ostatně stejně tak je tomu i dnes, bylo pískovcové lezení. Pískaři byli tak trochu pro sebe a neradi mezi sebe někoho pouštěli. Svědčí o tom i to, že nás mnohdy nahnali do nějakého problému, který nemohli sami vylézt a potom řešili, jak cestu dodatečně zajistit, aby neztratili svojí čest, když my jsme to vylezli bez zajištění kruhy. Ostatně pískaři se poznali nejen podle jiného přístupu k lezení, ale i podle toho, že lezli bosí, zatímco výstupy na skalách a v horách se podnikaly v pevných okovaných botách.

 
Voloďa vlevo na soustředění v Tatrách

 

Konopné lano, pár smyček stejného průměru jako lano, několik ocelových karabin. Navazovalo se klasicky na „kšandičky“ nebo doprostřed lana. No a dolů to znamenalo slanit Dülferem a nebo „Turnovákem“. Pro lezení v horách pak kováky, to byly pevné boty s kovovými hroty, skoby pro jištění a kladivo k jejich zatloukání.To byla jisticí technika! Vzhledem k pevnosti konopných lan jsem vlastně provozoval sólolezení a jen díky tomu, že mí učitelé pád odsuzovali, bylo heslo „Nepadat!“ jedinou záchranou. Abych nezapomněl, důležitá byla také nějaká pokrývka hlavy. Samozřejmě čím svéráznější, tím lepší. Ostatní , dnes běžně používané pomůcky pro jištění a bezpečnost přišly až mnohem později. Asi v polovině 50let se objevily nylonová lana a smyčky a první prsní úvazky. Ostatní přišlo ještě mnohem později. 

 

Ne, takto jsem k lezení nikdy nepřistupoval. Bylo nám jedno, jestli lezeme ve cvičných skalách a nebo na písku. Vždyť byly roky, ve kterých jsem měl přes 200 vylezených pískovcových věží za sezónu! Spíše jsme vnímali lezení v horách jako vrchol našich aktivit. Pravdou ale je, že moje počátky v horách byly poznamenány poněkud „výstředními“ zážitky.

 

Tak hned moje druhé nakouknutí do Tater v roce 1946.  Jsem na Teryho chatě sám, podvečer. Přišel další host. Klobouk, pumpky a okované boty. Připomínal obrázek Julia Trenkera. Jen lano přes prsa mu chybělo. Při večeři se zeptal chatára, zda by pro něj neměl na ranní túru partnera a chatár řekl, že je tu pouze „student z Prahy – nehorolezec“. Pán odvětil:“Nevadí.“ A nabídl se, že mne zaučí. Kdybych byl kocour, vrněl bych blahem. 

Ráno jdeme dolinou pod východní stěnu Ľadového  štítu, na cestu  Ľadový přes koně. Recitoval básně a vyprávěl, jak se již dvakrát marně pokoušel o tento vrchol před osmi a deseti lety.  „Toto je vrchol!“, potřásal mi pravicí, když už nebylo kam stoupat a pokračoval: „Nic většího už není. Návrat dolů je cesta do šedi pro nás oba, toto je vrchol, nelze dál stoupat“. Byl to blázen a chtěl se mnou na vrcholu spáchat společně sebevraždu. Dvakrát mi skočil dolů, dvakrát jsem ho chytnul, začal na něj řvát. Vytáhnul ho k sobě a po druhém skoku jsem ho kopnul do rozkroku. Když přišel k sobě, hnal a spouštěl jsem ho dolů. V suti jsem se odvázal, šel na chatu a potom rovnou domů do Luhačovic.

 

Voloďa v roce 1946

Po pravdě řečeno ani o rok později jsem se nevyhnul podobnému zážitku. Byl jsem na letním kursu. Všechno podle plánu, túry do trojky s instruktory. Já hříšník jsem někoho lákal na tůru o volném dni. Sehnal jsem pouze ochotnou, velmi hezkou dívku, Slovenku. V den volna byl k dispozici veškerý materiál a moje  kamarádka si ho od vedoucích zapůjčila. Chtěla na Ľadový štít. Já tam po obou hřebenech byl a tak jsem navrhl, že to ve dvou vylezeme východní stěnou. První mé horské skobování a v zápětí trest. 

„Co je, jsi zraněna?“

„Ne!“

„Můžeš lézt ke mně?“

„Ne!“

„Slaníme?“

„Né, ne, nikdy! Polezu k tobě, ale nesmíš se dívat!“

Ľadový štíte!! Horo pro mě prokletá! Další šílenec ?

Ne. Normální traverz, pád do něj, kutálení po skále a ztráta všech kalhot. Od pasu dolů bez až k vrcholu! Jediné z čeho měla strach, že na vrcholu budou lidi a pronesla větu: „To raději skočím dolů!“… Na chatu jsem přišel v podvlékačkách, spolulezkyně v mých kalhotách.

 

Důvody byly hned dva. První svázaný s bezpečným pohybem v horách a druhý politický.

Ten první byl spojen se snahou vzdělávat horolezeckou veřejnost v duchu alpinistických ideálů a navázat na tradici ve vzdělávání kdysi pořádaném Sokolskou obcí. Ta samozřejmě nemohla po revoluci v roce 1948 pokračovat a tak nezbylo než se do toho pustit svépomocí. Byla to doba, kdy jsme svým školením a výcvikem nahradili horské vůdce.

Ten politický důvod byl výsledkem doby. Po zralé úvaze se část poválečné horolezecké party rozhodla v roce 1949 neemigrovat za hranice, naopak dala si za cíl povzbuzovat a podporovat svobodomyslnost horolezců navzdory rudé komunistické propagandě. Cíl, který jsme si tenkrát dali, byl tento: „Zkusme pod hlavičkou třeba Stalinových orlů dát do kopy horolezce, rudé vysokoškoláky a do jejich rudnoucích mozků nasadit jed svobody, volnosti, kamarádství. Dlouhodobá pátá kolona. Klubový partizán – ne reklama hrdinů s puškou, ale kvalitní cvičitel, kamarád, učitel.“

 

 
V dobovém vybavení

Začal jsem organizovat školení na úrovni oddílu a dále pracoval až po tu nejvyšší funkci metodické komise ČSR a později ČSSR .Dokonce jsem v letech 1954 – 55 úspěšně absolvoval státní dálkovou školu pro dobrovolné trenéry horolezectví. A nebyla to žádná procházka růžovou zahradou. Z původních 40 nás dokončilo pouhých 19. Položili jsme základy horolezeckému vzdělávání v horoškolách a postupně na něj nabalovali nové a nové požadavky na přípravu pro praktický pohyb v horách a na skalách. Takovým výrazným rozšířením bylo např. chytání pádů a zvládnutí činnosti po pádu prvolezce, v minulosti jednou z největších příčin smrtelných úrazů v horách.

 

Vzhledem k tomu, že se i dnes vychází z námi navrhnutých  postupů a metodiky mohu, myslím oprávněně, jako poslední člen historického sezení z roku 1949 prohlásit, že úkol byl splněn.

 

 

Jan Polák