48 hodin bez švestek

Autor: Anna a Michal Coubalovi <vendulka.coub(zavináč)tiscali.cz>, Zdroj: Michal Coubal, Vydáno dne: 08. 08. 2016

---

Golden Gate na Niederes Grosswandeck

Letošní prázdninové toulání po horách jsme si s mou dcerou Ájou chtěli užít. Střídavý a nestálý ráz počasí nevěštil pro hory nic dobrého, ale váhání a nejistotu začala postupně řešit mimořádná nadúroda naší nevelké švestky.

Po týdnu konzumace švestek 100x jinak využíváme skuliny mezi frontálními systémy a mizíme v Tatrách. Byla to úleva. I když nám z vrcholu až na Bílou vodu lilo jako z konve, stačilo představit si švestku a zase jsme radostně čvachtali dál. Jenže švestek nijak výrazně neubylo ani za týden. Ráno, když vylezu na zahradu, sousedi rychle mizí v útrobách svých nemovitostí, v trávě se povaluje švestek přežrané ptactvo a naši baseti při zvolání: „snídaně“ předstírají hluboký spánek. A stromek je stále švestkové modrý! Povídám „ Ájo, balíme, je nejvyšší čas zmizet“.

 

 

Norská i rakouská předpověď se shoduje na jednodenní skulině pěkného počasí. Vybíráme si jeden z našich loňských neuskutečněných cílů: cestu „Golden Gate“ 8-/8 , 250m - 9 lanových délek, na Niederer Grosswandeck ve skupině Dachstein. Cestou do Jižních Čech rozvezeme po příbuzných švestky a po průjezdu přes Linz, Salzburg a Filzmos, stojíme v podvečer na malinkém parkovišti u nákladní lanovky na Aualmu. Příjezd sem i nástupová cesta pod stěnu byly dobře popsané v článku Gosaukamm a v průvodci „Sportklettern Östereich Ost“ .

Pohled na soumrakem potemnělé mraky není nic moc, ale rohlík se šunkou k večeři a norská věštba, že zítra v 10 je azuro, zaručují klidný spánek.

Čtvrtá hodina ranní není tak romantická jako v bivaku u Brnčálky. Mraky nahoře, mraky dole a z auta kape voda. Kdyby nebylo té předpovědi a toho, že jsme tu na jeden den, nikdy bych postel neopustil. Ale fakt, že k snídani není švestkový koláč s drobenkou, ale obyčejný peňáčový makovec rozradostní i Áju, obvykle v tuto hodinu duchem zcela nepřítomnou. Ještě spící Hofpürglhütte míjíme v kalném rozbřesku. Utěšuji se myšlenkou, že po přehoupnutí se přes Steigelpass uvidíme podstatně veselejší oblohu. Bohužel. Ani v dalším sedýlku, kde se již otvírá pohled na stěnu, to nevypadá o nic líp. Naopak. Zjišťuju, že stěna je pokrytá drobnými vodními stoky. Přestávám věřit, že tohle může dopadnou jinak, než jako nevydařený výlet. Bobeš však z domova hlásí, že v 10 je modro.

 

 

Urousaní usedáme uprostřed škrapových polí pod stěnou a čekáme a čekáme. Ve čtvrt na 10 se objevují první modré trhlinky. Mraky řídnou. Před desátou posvěcuje slunce a v půl jedenácté je plech. Marně lovím v paměti, jestli jsem takový obrat v počasí vůbec kdy zažil. Rychle obracíme pozornost ke stěně a pak už je všechno jen čirá horská radost.

Cesta Golden Gate vede většinou kompaktními plotnami z perfektního drsného vápna, občas proťatými převískem. To, že se jedná o vyjímečně krásné lezení, dokládají i přívlastky ve schématu cesty, jako: geniální spára, superlezení, nebo superplotna.
Všechny délky jsou výborně zajištěné, (možná se dalo tu a tam pár nýtů ušetřit) což umožňuje plně si vychutnávat lezení a ještě se kochat nádhernou vysokohorskou kulisou kolem sebe. Za pět a půl hodiny lezení a slaňování padáme do trávy k všude se pasoucím horským kozám (asi rakouská napodobenina slovenského kamzíka). Pak už jen, pod sluncem zalitými ledovci, seběhnout k autu, koupel v potoce a hudě domů. Na dálnici nám volá máma, ať jsme na oběd doma, že prý se švestkové knedlíky nedají ohřát.

 

Celá akce „Kulový blesk“ trvala 48 hodin. Ideální místo na víkend.

P.S. Švestkový problém ukončil internet a švestek chtiví spoluobčané. Sklidili jsme 200kg.