Fotoblog druholezce
Autor: Eva jandíková <(at)>, Zdroj: Eva Jandíková, Vydáno dne: 30. 08. 2016
Jak se jeví pískovcové lezení na lepším konci lana?
Je polovina srpna, před námi předpovídaný jasný den, který začal přeháňkou. My jsme ale přesto vyrazili na plánovaný sever. Přijeli jsme do Bielatalu a sluníčko začínalo plnit očekávání, bylo krásně. Vzhledem k tomu, že se Petr chystá na novou cestu Exquisitweg za VIIa, je jasné, že polezu druhá. Abych si lezení zpestřila, ale také, abych cestu pro Vás zdokumentovala, fotila jsem krok za krokem. Vzniklo kolem tří set fotek, pro článek musím udělat krutou selekci a tím pádem se stejně budeme pohybovat "přískoky".
Cesta od parkoviště k nové oblasti Bielatalu je příjemná a relativně krátká.
Les nás vítá s plnou náručí ostružiníků a borůvek.
Potkáváme první skály s nádhernýma strukturama.
Bizardní tvary věží se svýmí vnadnými křivkami chtějí, abychom je prozkoumali, šáhli si na ně a ocenili.
Našli jsme tu, co nám doporučil Jirka. Petr vyráží ...
Drobná komplikace, cesta začíná u skuliny s vosím hnízdem.
První uzel v úseku, kde toho moc není ani k chycení ani k založení jištění.
Jsou tu takové malé, kulaté lišty.
Kolik metrů od země je první kruh? Přítel ve chvíli nejtěžší?
Jako druholezec mám cestu mnohem lehčí, lano jde nahoru.
Žlábek, kterým naštěstí naše cesta nevede.
My jdeme tudy, po lištičkách.
A vida, tahle kapsa je dobrá, vlezla se mi tam skoro celá ruka.
Další dírky dokonce poskytly Petrovi možnost "morálního" zajištění.
Druhý kruh je ovšem jiné kafe.
Vychytávka, která zvyšuje funkčost "pochybného" jištění uzlem.
Další uzel na vnitřínm prameni smyčky zajišťuje správný tah, dovnitř spáry.
O kousek dál začíná být struktura věže členitější, takže se dá uzel založit jednoduše.
Nahoru je to ale ještě kus v kolmé stěně.
Půlka cesty pode mnou.
Přede mnou šikmý traverz po jemných lištách.
Parádní stiskáč.
Ne všechno jsou madla...
Na křemennou lištu si vždycky ráda šáhnu.
A tady si to vychutnávám.
Lano jde nahoru, ale i pro prvolezce je tento úsek příjemně chytovatý.
A...už jen kousek, Petr vykukuje z vrcholu.
Popruhový uzlík, když je tu taková hezká spárka.
Ale i o metr vpravo jsou klasické, bytelné hodiny.
Ale tento uzlík v "digitálních" hodinách je prý také dobrý, říká Petr.
Poslední bříško, Petr se usmívá.
Ve vrcholové knize se dozvídáme, že jsme cestu přelezli jako devadesátí osmí.
Dole se mezitím objevila rodinka, která se chystá také na lezení.
My slaňujeme a dobyvatel sousední cesty hledá, kde se zachytit..., foto Petr Jandík