Slabý ten, kdo ve víře pochybuje…

Ta slova z nadpisu myslím vážně, i když nevím, zda jsou obecně platná. Je to ale v podstatě jedno, já se podle nich řídím… 

Přitom v tuto chvíli nemám na mysli víru jasně spjatou s nějakou církví, ale obsaženou v lidské touze věřit ve své cíle a ve své kroky.

Zahir s Abbásem, naši kluci zlatí tmavý…

Jednou z těchto tužeb byl můj čtvrtý návrat pod jihozápadní stěnu Gasherbrumu I. Někdo by mohl namítnout: 
„Není to lehce upocené jezdit stále dokola na jedno místo?“ 
Dle mého není, pokud máte stále co hledat a víte, že těžké překážky málokdy přeskočíte na poprvé. Něco jako gymnasta, který připravuje své vystoupení na prostných a než předvede na olympiádě to nejlepší co v něm je, absolvuje hodiny pádů a neúspěchů. A i pak není dáno, že vše „klouzne“ tak, jak má. Nechá-li se tím otrávit, je již na něm samotném. 
Mě vyhoření z pohledu na cíle zatím nehrozí, spíše naopak. Neúspěch, který je založen na reálném základu, že lze za jistých předpokladů cíle dosáhnout, mě stále a o to silněji žene kupředu.

Náš blahobytný společenský stan pro dva Sáhiby…

 

Začněme tím, že můj letošní parťák Ondra Mandula je super „našláplo“ a zlatá volba osudu. Já jsem na něm vydělal. :-) Jak to bere on, tak do toho mi je konec konců prd. Jen doufám, že pro něj nejsem výběhový propadák. Přeci jenom téměř o deset let starší páprda, už je trošku znát a s tím holt nic nenadělám. Naše protnutí na výpravě byla v podstatě divočina. 
Tomík Petreček, se kterým jsem se původně domluvil, onemocněl těsně před odletem exotickou horečkou „Q“, kterou si přivezl ze závodů z Kostariky - kluk šikovná. 
Jíra Pliska, pro změnu zase Ondrův parťák, chtěli spolu jet s ambiciózním projektem na západní stěnu Gasherbrum IV, si přivolal encefalitidu. 

Jinými slovy jsme si s Ondrášem zbyli a od toho se začaly odvíjet další kroky.

Zmrzlá krása s čertím ocáskem…

Ale zpět do příběhu, který se začal pozvolna roztáčet na Abruzziho ledovci v půlce července. Přicházíme do Base Campu akorát ve chvíli, kdy komerční výpravy Poláků, Pákistánců, Němců, Amíků, Číňanů, jednoho Kurda, Izraelců a šerpíků z Nepálu (s jasným úkolem vytáhnout všechny klioše na vršky), jsou již ve svém závěru a za deset dní se všichni otočí na patě a půjdou pěkně domů. 
Jsou tu měsíc, přitom ani jeden vylezený kopec. Dokonce na Gé dvojce mají postavený teprve třetí tábor a na Gé jedničce se ještě neprokousali ani japonským kuloárem. Poslední tábor mají v sedle Gasherbrum La v 6400 metrech. Jinými slovy: „Žádná sláva, tvá Máňa.“ 
Jinak řečeno, chlapci mají co dělat, pokud chtějí stihnout to své. No nic, my se půjdeme pěkně pozvolna bez stresu aklimatizovat na Gé jedničku do výšky 7100 m, kde si schrupneme jednu, dvě noci a pak povalíme dolů.

Balíme cajky na sedm dní, a nastavujeme budíky na jednu ráno. Poslední pokyny k Zahirovi a Abbásovi do kuchyně, aby ráno byl připravený čaj, plus něco teplého k zakousnutí. Poděkujeme „shukria“, a jdeme spát.

Před námi a za námi nikdo. Všichni čekají až prošlapeme stopu.

Ráno vylézáme do štiplavé zimy pod oblohu plnou žhnoucích hvězd. Noční podívaná je v letních měsících nad Karákóramem jak pohled do nasvíceného zlatnictví, kde blyštivé odrazy diamantů hází prasátka do vašich očí. 
Sem tam prolétne meteorit z Perseidy, nebo Bůh ví, odkud si to přimastil cestovatel z hlubin vesmíru a opíše nad hlavou žhavé zářivé poselství. Tímto je brzké ráno naplněno tichem a kouzlem očekávání. Rychle proběhne potřebné doplnění tekutin, včetně vylučování, a můžeme vstoupit do zamrzlého vodopádu Gasherbrumského ledovce. Po pár minutách chůze nás schramstne zledovatělá krása, která má v sobě na pár okamžiků zastavený čas, řídící se svými vnitřními pravidly. To, co se zdá mrtvolně statické, se během chvíle může dát do pohybu a pak nastávají horké chvilky. Přeci jen se jedná o mrazem uvězněnou řeku do ledového krunýře. Něco jako Niagarský vodopád, kterému nadpřirozená síla řekla „štronzo“ a on se v té pulzující dynamičnosti ve vteřině zastavil…

Právě hluboká noc jako placebo uschovává před zraky vše „nepotřebné“, čímž klidní obavy a k tomu všemu nám pomáhá hluboký chlad, jenž se stává našim průvodcem bezpečnějším průchodem minovým polem. Jakmile se ocitneme nad hranou ledového zlomu, tak se „jistota“, že nám něco nečekaně v podobě tisíce tun hrkne na hlavu, mění „pouze“ v hrozbu pádů do hladových trhlin. 
Snažíme se spěchat pod kuželem čelovek připomínajíce broučky Jana Karafiáta. Funíme, mačky protivně skřípou o tvrdý led, jako nehty klouzající po tabuli. Snaha je jasná, aby paprsky sluníčka, které se již na východě rodí, zachytila naše záda až na platu, kde dnes přespíme. 
Obrovský rozdíl teplot již znám z dřívějška. Je neskutečné, jak se v záři a odrazu horských luxíků se dokáže z ledovce i v šestitisících metrech stát rozehřátá pec. Ležíte pak nahatý na karimatce ve stanu, spacák přehozený přes vrchlík a přesto z toho vedra sotva dýcháte. Kdo nevěří… ani bych mu to snad moc nepřál, vyzkoušet to.

A šlape se dál…

Kolem nás je rozházeno pár stanů s adepty na vrcholový útok. Má otázka k nim je jasná: 
„Kdo z vás jde na japonský žlabík a startujete také ráno do sedla a pak další den vzhůru?“ 
„My,“ ozvou se dva němčíci. 
„Jo, ale nejsou tam natažené fixy.“ 
„Tak to nám nevadí,“ odpovím. 
„No jo, ale my se na horu nedostaneme…“ 
„Upřímně, co je mi po tom,“ zabručím si sám pro sebe a jen tak mimochodem bezděky juknu na Ondru s nevyslovenou otázkou: 
„Pomůžeme jim?“

Séraky pod sedlem Gasherbrum La.

Ondra se chytí a hned ukáže své ekologické srdce. Pomůžeme, lana natáhneme, ale pak je po sobě, až půjdete dolů, jednoduše uklidíte. Vidím lehké zděšení v očích Stefana a Otty, že s takovou fakt nepočítali. Jejich chabá, ale upřímná odpověď přišla vzápětí, že bordel pak zůstává na svém místě. 
V tu chvíli Ondráš bez zaváhání vyplivl jedovaté: „Tak to NE, taková prasárna.“ 
Jen jsem se usmál pod fousy, vzal jsem kámoše za ruku a tichým hlasem jsem mu začal vysvětlovat logistiku takových výprav a jejich „kolorit“. Můj čistý druh, prozatím ničím takovým nedotčen, jen valí oči.

„To přeci není fér, to ani není lezení, ať jdou na to, na co mají a vůbec… do voleprdele.“

Japonský kuloár a základní škola lezení v horském terénu…

„Ondráši, hory nejsou jen naše a jejich přístup, i když se mi nelíbí, musím akceptovat. Ať jsou to viaferatisti, nebo respektive „viaroupisti“, kyslíkáři, nebo sběrači vrcholů, jedno jak je otitulujeme, jedná se o jejich přístup k věci a na nich je vyrovnání se s tím, že šulej…“ 
Tak co, nehledě že proti točení světa teď nic nezmůžeme. 
Postavíme otázku jinak, teď čistě zištně. Když jim teď pomůžeme a natáhneme zábradlí nad kuloár, tak při sestupu, až případně prolezeme jihozápadem, se nám nakonec může ten fixík dolů docela hodit. Pokud ho ovšem před námi nestáhnou, což je pravděpodobnost jedna ku miliónu. Jinak by nezbylo, než kuloár kus normálně proslanit a pak malinko zprava se potom dá už normálně slézt. Vím, stáváme se s přimhouřením či bez mrknutí oka stejnými účastníky bordelení hor, ale … ale. 
„Až půjdeme dolů a bude to tam, tak vše shodíme a hotovo,“ trvá na svém neústupně Ondra. 
„Platí, howgh.“

Sice v duchu přemýšlím: „Co pak budeme dělat s šestisty metry lan?“ ale raději již diskuzi nechávám být.

Kus ledíku v zúženém sifonu horní části kuloáru…

Další den šlapeme čerstvou stopu do sedla Mashebrum La, kde se nám otvírá pohled na divokou část čínského Karákóramu. Převážně se jedná o směsici hnědých špičatých kopců s tisíci bílých čepiček a rozvětvených ledovcových prstů. Krásné místo. V odpoledním slunci ještě vykopeme plošinu a připravíme do batohů motouzy lan tak, aby ranní start byl co nejméně bolestivý.

Samotné lezení v kuloáru je v rovině základní školy zimního lezení. Neboli v horních pasážích je kousek ztvrdlého ledíku, místy kolem 60 stupňů, do toho trocha skal, které jsou většinou uvězněny ve tvrdém firnu. Prostě žádné drámo, pokud zrovna nesněží a nevalí se svahem sněhová řeka. 
Od ranního nástupu za pár hodin dolézám kuloárem pod sedlo, přes nestabilní a čistě lavinézní hluboký sníh, který visí dobrých sto metrů nafoukaný před horizontem a je třeba se jím „lehoučce“ prohrabošit. Místy se propadám až do půlky stehen a cítím, jak mi mezi sevřené půlky stéká stroužek studeného potu.
Mám strach, že to celé ujede i se mnou. Tudíž své mrskání, připomínající kapra v síti, pro ukořistění dalších výškových metrů vedu od skalky ke skalce. Snižuji tím riziko pádu velké masy sněhu. I tak moc klidu ve mne není, a sem tam cítím pod botami sedání té bílé zrádné krupice.

Sedlo v 7100 metrech jen pro nás, čili luxus…

Poslední kroky přes hranu a kochám se démonickým výhledem do kraje. Propustka pro další následovníky je odspodu až sem natažena. Tím nám práce skončila a batohy zlehčily. Po obloze plují mraky, ale bezzubé, jednoduše jen s citem doplňují ten kýč, který mám pod svýma nohama. 
Jestli stojí lezení někdy za to, kdy si můžete vychutnat kouzlo pohledu, tak tento okamžik k nim patří. 
Samotné plato je jinak neutišené, jelikož připomíná apokalyptické pohřebiště roztrhaných stanů, použitých bombiček na vaření, zbytků lan, oblečení a jiného odpadu. 
„Lidé jsou pitomci, to co si přinesou, nejsou schopný pak po sobě ani uklidit.“ 
Nechápu, ale je to tak. Vysoko položený smeťák, je znakem neúcty a ukázka přístupu jen sajících pijavic. Zapomíná se na základní kodex: „Užij si krás, ale zachovej ji i pro ostatní v panenské čistotě.“ 
To jim prostě nejde. Jsou hamtálisti čuňata? - O tom žádná…

Bububu, příšera se zobákem…

Přemýšlel jsem, proč tomu tak je. Možná je na vině přístup k cíli. Od útlého věku, co jsem začal lézt, bylo hlavním tahákem užít si krásu přírody kolem skal, okořeněnou úžasným pohybem samotného lezení. Strach, soustředění, radost z výstupu, vůně mechů a hladivé paprsky slunce procházející přes koruny lesa… 
Nikdy nebylo důležité jen se někam vyškrábat, ale hlavně se hýbat, dýchat vzduch… V horách je „synonymem“ vrchol. Přesto vše zůstává obdobné skalám, čili užít si čas, a pokud bude ověnčen i úspěchem z dosažení vrcholu, tak fajn.

Nikdy ale vrchol nebude fatalistickou prioritou. No a v tom bude ten základní rozdíl. Motivace těchto vysokohorských klientů není si zalézt, protože to popírají již základním přístupem. Jejich hlavním „tahákem“ je nejspíš fotka z vršku? 
Dokonce i známí sběrači vrcholů, i z našich luhů a hájů, kteří se pouštějí po těchto „normálkách“ s rádoby nezávislým přístupem a velkohubatostí, nakonec šlapou vyšlapanou stopou „kyslíkových“ nosičů, přidržujíce se lanového zábradlí … jen na vršku si musí dát pozor, aby fotka ukázala „osamělost“ té chvíle.

Úžasný výhled na západní Karákóram s téměř osmikilometrovou dominantou Masherbrumu.

Pak se „hrdinství“ lépe prodává, to je nad slunce jasné. Jejich motivace je totožná, lezení jde stranou a vrchol je v tomto případě jen dobrý obchodní artikl. Vždyť výstupy staré i šedesát let se bastlej a znásilňují tak, že se neblíží ani stínu úrovně těch pašáků lezoucích před dávnými lety…

Pohled na pravidelný geometrický tvar Chogolisy v levém okraji nás provázel celou dobu. Úžasný kopec…

Laická veřejnost toto není schopna posoudit, média schramstnou (pokud je dobré „píár“) co se jim nabídne a nedají si nic do historických souvislostí. 
Odborná lezecká veřejnost na to prdí, ať si pitomci trhnou nohou, tak proč toho nevyužít, ne?

… No nic. Vysokohorské výstupy na osmitisícové vrcholy se zvrtly do nezdravé podoby, připomínající netrpělivý zástup adeptů listující ve svém fack-buku a diskutující s médii z Base Campu a zároveň čekajících, až se ta atrakce v lunaparku - čili vrchol - zpřístupní. 
Přesto smutek stranou, co mně uklidňuje, jsou stovky dalších kopců, kde není ani noha a ryzí zážitek tam čeká jen na nás.

Vršíčky vršky, kopečky zasejřený…

Dokonce i po naší aklimatizaci, až se objevíme pod západní stěnou, přestože jsme na osmitisícovce, se okolo nás rozprostře amfiteátr tichých obrů s klidem hor. I tady na Géčku se to dá najít a je jen a jen na nás, co hledáme. Pak začne lezení snů v panenské stěně, bez jediné šlápoty. 
Zda vylezeme na vrchol, se uvidí. Ale ať už samotný vrchol bude či nikoliv, jedná se o intenzivní zážitek z lezení, kde dosažení vršku je jen součástí výstupu, abychom se mohli dostat bezpečně dolů.

Jinak platí jako vždy předtím, že skutečný vrchol je až dole, nazpět v Base Campu, nikoliv to místo bohů, kde je jen chlad, opuštěnost a velké prd.

Ten den jsme mohli doběhnout na vršek, ale raději jsme šetřili silami…

Další ráno je jak vymalované, a proto si udělujeme generální pardon, což čítá další den válení navíc. Ovšem za dvě hodiny nás slunce vyhání z nečinnosti a šlapeme se projít o kousek výš. Po chvilce se dostáváme do výšky 7400 metrů, na takovou skalní věžičku. Nevím, jestli na ní někdy někdo byl, ale to je koneckonců šumák, my si ji pojmenovali „Karákóramský Pižďuch 7400“ :-) a užíváme si nádherných panoramat.

Kuk nahoru…

Kéž by nám tohle počasí vydrželo i při lezení v jihozápadu… 
Ten den by šlo pokračovat, až na vršek, což bychom nejspíš v poklidu dali - bylo dostatek času, dobrého počasí a i rychlost byla „gut“. Nicméně aklimatizace je aklimatizace, takže brzdíme a šetříme své síly na „vyšší“ ;-) cíle. 
Otáčíme a v poklidu krok za krokem slézáme k našemu stanu do sedla.

Kuk dolů…

O dva dny později v hotelu U Zlomeného srdce (neboli u Zahyra a Abbáse) se cpeme nudlovými „soumeny“, nebo jak jim s oblibou říkám „Šoumeni“. V kempíku nastává období čekání, kdy perioda počasí na nás musí kývnout, abychom mohli vyrazit za tím, pro co jsme přišli…

Karákóramský Pižďuch 7400 s úsměvy

Prvovýstup jihozápadní stěnou, alpským stylem, více jak dva kilometry neslezené stěny na Gasherbrumu Óne. Což se jednoduše řekne a o dost hůř provádí.

Pokračování příště…

 

Těbůh Mára

Ledovec Abruzzi se svou Géčkovou dominantou…