Adam Ondra o MS v Paříži
Autor: Jiří Oliva <(at)>, Zdroj: Oliváč, Vydáno dne: 23. 09. 2016Rozhovor
V rámci pravidelného seriálu "Přelezy týdne" přinesl Oliváč obsáhlý rozhovor s Adamem Ondrou o jeho působení na MS v Paříži. Se svolením autora přebíráme rozhovor původně vyšlý na boulder.cz.
Jak jsi psychicky zvládal celých pět dní? Kvalifikace, semifinále a finále?
Psychicky a fyzicky jsem to zvládal dobře. Dobrej základ je samozřejmě v tréninku. Možná to vypadá, že jsem do Paříže přijel po celoročním flákání se ve skalách, ale letos hlavně na jaře jsem trénoval dost tvrdě a potom jezdil za projekty s tréninkovými intermezzy. A těch pár týdnů před Paříží jsem se pak zaměřil na stěnu a natrénovaný objem dokázal přetavit do parádní formy jak na bouldry, tak hlavně na obtížnost. Takže jsem jel do Paříže se super formou, to jsem věděl, a to uklidní dost. Kvaldy první dva dny jsem taky přesušil, což mě dostalo do ještě větší pohody. Semifinále bouldrů nebylo psychicky nejlepší, moc jsem nevěděl, na co můj výkon bude stačit, ale když stačil na první místo, tak to bylo hezké překvapeníčko... Semifinále obtížnosti bylo psychicky v pohodě, nejtěžší bylo finále bouldrů, kde byly postavený bouldry, které se nedalo moc užívat kvůli tomu, že všechny stupy byly na trojúhelnících a celej bouldr se člověk klepal, aby nesmekl. Nějaká nová móda, všechny bouldry jsem musel lézt v o 4 čísla větších botech, abych snadněji udělal "platfusáka". Ale na bouldr 2 jsem měl ještě asi stále malý... Možná v teniskách do hor by to bylo lehčí...
V sobotu dopoledne semifinále obtížnosti a odpoledne finále v boulderech. Jak těžká ti přišla semifinálová cesta?
Semifinále mě přišlo do půlky dost lehký, byly tam neobyklá odpočinková místa a bylo těžký se rozhodnout, kde klepat a kde to sušit rychle dál. A jen postupně ke konci gradovala. Dolezl jsem těsně pod top a opravdu na max jsem musel jít až poslední dva kroky. Ale je pravda, že těsně pod tím byla velmi nejistá smekavá pata, kterou jsem risknul a tím se dostal přes krok, který shodil Schuberta nebo Desgrangese, celkem snadno a měl pak sílu na to dát krok, kde spadl Domen, kde jsem využil flexibilitu boků a udělal žabáka za double patu. Upřímně, když jsme spadl, myslel jsem, že nás do stejného místa doleze víc a když jsem viděl, že ostatní padají, byl jsem příjemně překvapen.
U boulderů mi přijde šíleně hustý jak si dokážeš v izolaci spočítat kdo jak zalezl. Především když boulder dal soupeř z první bomby.
Počet pokusů nikdy nevíš přesně, když to není první nebo druhej pokus. Takže na posledním bouldru v posledním pokusu jsem si myslel, že na druhé místo musím dát top. Ale já už jsem byl takovej, že mi to bylo celkem jedno, byl jsem naštvanej, že první místo je v háji a protože jsme ty bouldry před tím lezl špatně. A jestli budu v tu chvíli druhej nebo třetí, to už mi bylo téměř jedno. No prostě v ten moment už jsem nervózní nebyl.
Finále B1 všichni dynamicky skákali a ty jsi našel statickou kličku :). Co si myslíš o těhle double dyno krocích? Je to dobrý boulder směr? Trénoval jsi je speciálně?
Jojo, trénoval jsem skoky dost, myslím, že jsem se v nich zlepšil hodně, ale hlavně v takové čistší síle, tento byl hlavně o koordinaci a takový čistě koordinační skok je daleko horší si vymyslet/postavit. Myslím, že jeden boulder na finále je fajn, ale rád bych ve finále viděl větší rozmanitost boulderů. Vše bylo hypertechnický a vše bylo o stání na strukturách a ne stupech. Neříkám to proto, abych měl výhodu, ale proto, že MS je závod jednou za dva roky a měl by vyhrát ten nejlepší, což pro mě není ten, který má to štěstí, že se leze na 4 bouldrech v jeho stylu. Vůbec nemluvím o Tomoa Narasakim, to je univerzál a bourák největší a štěstí tohoto závodu že vyhrál ten fakt dobrej narozdíl od finále bouldrů žen, kde ta nejlepší rozhodně nevyhrála a nic proti Petře Klingler, ale prostě třeba Japonky jsou v 99% bouldrů lepší. Ale zrovna v těchto nebyly. Ale mluvím spíš o Francouzích, kterým to sedělo dokonale. Myslím, že stěna na bouldry byla v Paříži dost ostudná. Když utratí tolik peněz za uspořádání závodů a pak stavěčům nachystají takovej kolmej kvak... No myslím, že jsme byli všichni dost překvapení.
Dvojka tě stála titul :( Velká škoda. Sázel jsem, že to proběhneš. Podle mě tvůj styl. Noha za ucho a vyvážit to. Proč to neklaplo?
Jak jsem psal, bylo to tom ustát ty trojúhelníky a nohám jsem nevěřil a to bylo asi celkem vidět. Tak není to kde trénovat a na skalách nic takovýho nepotkáš. Hodně jsem váhal, jaké boty si do ploten vzít. Na tyto plotny je základ mít o několik čísel větší lezku a ještě co nejolezenější. Vše co je normálně na lezečkách dobrý (třeba aby se neprotáčela), je v těchto plotnách špatně. Takže jsem lezl ve Skwamách, ale možná je lepší nějaká plochá lezečka samo o sobě, jako třeba Kobra. Ale Michael to vyběh ve Skwamách jako kuna, takže bych se na lezky nevymlouval. Možná úplně nejlepší by byly tenisky.
Trojka: Ze smeknutí z topu jsem měl málem infarkt!!! Dalším pokusem jsi si to pohlídal. Jaký ti lítaly pocity v těle?
Nevím, nějak jsem cítil, že abych s Tomoou udržel krok, musím dát OS, a když jsem jej nedal, tak už jsem moc nervózní nebyl. Při smeknutí z topu jsem byl v poho, jen o pokus navíc, kdybych to tím posledním nedal, tak bych se šel zastřelit. Bylo to max 7C, jen o tom vědět jak a neusmeknout.
Čtyřka: Věděl jsi, že stačí dát zonu na druhé místo? Opět nedotažení topu v jasném pokusu. Dalším už suše topinka.
Myslel, jsem že musím topovat. Už předtím, než jsem začal lézt, tak jsem věděl že vítězství je v háji, Tomoa by mě velmi překvapil, kdyby to nedal.
Psychicky a fyzicky jsem to zvládal dobře. Dobrej základ je samozřejmě v tréninku. Možná to vypadá, že jsem do Paříže přijel po celoročním flákání se ve skalách, ale letos hlavně na jaře jsem trénoval dost tvrdě a potom jezdil za projekty s tréninkovými intermezzy. A těch pár týdnů před Paříží jsem se pak zaměřil na stěnu a natrénovaný objem dokázal přetavit do parádní formy jak na bouldry, tak hlavně na obtížnost. Takže jsem jel do Paříže se super formou, to jsem věděl, a to uklidní dost. Kvaldy první dva dny jsem taky přesušil, což mě dostalo do ještě větší pohody. Semifinále bouldrů nebylo psychicky nejlepší, moc jsem nevěděl, na co můj výkon bude stačit, ale když stačil na první místo, tak to bylo hezké překvapeníčko... Semifinále obtížnosti bylo psychicky v pohodě, nejtěžší bylo finále bouldrů, kde byly postavený bouldry, které se nedalo moc užívat kvůli tomu, že všechny stupy byly na trojúhelnících a celej bouldr se člověk klepal, aby nesmekl. Nějaká nová móda, všechny bouldry jsem musel lézt v o 4 čísla větších botech, abych snadněji udělal "platfusáka". Ale na bouldr 2 jsem měl ještě asi stále malý... Možná v teniskách do hor by to bylo lehčí...
V sobotu dopoledne semifinále obtížnosti a odpoledne finále v boulderech. Jak těžká ti přišla semifinálová cesta?
Semifinále mě přišlo do půlky dost lehký, byly tam neobyklá odpočinková místa a bylo těžký se rozhodnout, kde klepat a kde to sušit rychle dál. A jen postupně ke konci gradovala. Dolezl jsem těsně pod top a opravdu na max jsem musel jít až poslední dva kroky. Ale je pravda, že těsně pod tím byla velmi nejistá smekavá pata, kterou jsem risknul a tím se dostal přes krok, který shodil Schuberta nebo Desgrangese, celkem snadno a měl pak sílu na to dát krok, kde spadl Domen, kde jsem využil flexibilitu boků a udělal žabáka za double patu. Upřímně, když jsme spadl, myslel jsem, že nás do stejného místa doleze víc a když jsem viděl, že ostatní padají, byl jsem příjemně překvapen.
U boulderů mi přijde šíleně hustý jak si dokážeš v izolaci spočítat kdo jak zalezl. Především když boulder dal soupeř z první bomby.
Počet pokusů nikdy nevíš přesně, když to není první nebo druhej pokus. Takže na posledním bouldru v posledním pokusu jsem si myslel, že na druhé místo musím dát top. Ale já už jsem byl takovej, že mi to bylo celkem jedno, byl jsem naštvanej, že první místo je v háji a protože jsme ty bouldry před tím lezl špatně. A jestli budu v tu chvíli druhej nebo třetí, to už mi bylo téměř jedno. No prostě v ten moment už jsem nervózní nebyl.
Finále B1 všichni dynamicky skákali a ty jsi našel statickou kličku :). Co si myslíš o těhle double dyno krocích? Je to dobrý boulder směr? Trénoval jsi je speciálně?
Jojo, trénoval jsem skoky dost, myslím, že jsem se v nich zlepšil hodně, ale hlavně v takové čistší síle, tento byl hlavně o koordinaci a takový čistě koordinační skok je daleko horší si vymyslet/postavit. Myslím, že jeden boulder na finále je fajn, ale rád bych ve finále viděl větší rozmanitost boulderů. Vše bylo hypertechnický a vše bylo o stání na strukturách a ne stupech. Neříkám to proto, abych měl výhodu, ale proto, že MS je závod jednou za dva roky a měl by vyhrát ten nejlepší, což pro mě není ten, který má to štěstí, že se leze na 4 bouldrech v jeho stylu. Vůbec nemluvím o Tomoa Narasakim, to je univerzál a bourák největší a štěstí tohoto závodu že vyhrál ten fakt dobrej narozdíl od finále bouldrů žen, kde ta nejlepší rozhodně nevyhrála a nic proti Petře Klingler, ale prostě třeba Japonky jsou v 99% bouldrů lepší. Ale zrovna v těchto nebyly. Ale mluvím spíš o Francouzích, kterým to sedělo dokonale. Myslím, že stěna na bouldry byla v Paříži dost ostudná. Když utratí tolik peněz za uspořádání závodů a pak stavěčům nachystají takovej kolmej kvak... No myslím, že jsme byli všichni dost překvapení.
Dvojka tě stála titul :( Velká škoda. Sázel jsem, že to proběhneš. Podle mě tvůj styl. Noha za ucho a vyvážit to. Proč to neklaplo?
Jak jsem psal, bylo to tom ustát ty trojúhelníky a nohám jsem nevěřil a to bylo asi celkem vidět. Tak není to kde trénovat a na skalách nic takovýho nepotkáš. Hodně jsem váhal, jaké boty si do ploten vzít. Na tyto plotny je základ mít o několik čísel větší lezku a ještě co nejolezenější. Vše co je normálně na lezečkách dobrý (třeba aby se neprotáčela), je v těchto plotnách špatně. Takže jsem lezl ve Skwamách, ale možná je lepší nějaká plochá lezečka samo o sobě, jako třeba Kobra. Ale Michael to vyběh ve Skwamách jako kuna, takže bych se na lezky nevymlouval. Možná úplně nejlepší by byly tenisky.
Trojka: Ze smeknutí z topu jsem měl málem infarkt!!! Dalším pokusem jsi si to pohlídal. Jaký ti lítaly pocity v těle?
Nevím, nějak jsem cítil, že abych s Tomoou udržel krok, musím dát OS, a když jsem jej nedal, tak už jsem moc nervózní nebyl. Při smeknutí z topu jsem byl v poho, jen o pokus navíc, kdybych to tím posledním nedal, tak bych se šel zastřelit. Bylo to max 7C, jen o tom vědět jak a neusmeknout.
Čtyřka: Věděl jsi, že stačí dát zonu na druhé místo? Opět nedotažení topu v jasném pokusu. Dalším už suše topinka.
Myslel, jsem že musím topovat. Už předtím, než jsem začal lézt, tak jsem věděl že vítězství je v háji, Tomoa by mě velmi překvapil, kdyby to nedal.
Skvělé druhé místo i když věřím, že to malinko hryže...
Druhé místo je super, spíš jsem nebyl spokojen s vlastním lezením, těch pokusů bylo trochu příliš... Kdyby se dostal do finále Kokoro nebo Chon, tak nevím jestli si 2.místo udržím... Zklamání těsně po finále bylo hlavně kvůli nespokojenosti sama se sebou a hlavně jsem po parádních pocitech v semi, kdy jsem blízko všem bouldrům, tak jsem si věřil i navíc. Hlavně navíc když semifinálové síto bylo tak kruté a jediný favorit byl Tomoa Narasaki. Ale zrovna ten ze všech největší, sakra :-D Ale řekněme si to tak, že na vítězství jsem neměl. Jediná možnost byla, že by Tomoa nepostoupil a ve finále by byl Rubcov, což bylo velmi blízko.
Adam Ondra, nejlepší sportovní lezec světa, mistr a vicemistr světa 2016, foto: IFSC
Tak v nej fazóně byl asi Domen. Ale po dlouhé době Ramon vypadal ve formě, ale Francouzi až tak dobře nevypadali.
Stavěči nahodili do finále celou řadu prvků z boulderů. Skoky a struktury. Stane se to trendem? Vítáš to? Dlouhé dynamické skoky a tahy diskriminují malé lezce. Ramon na to dojel, ale naopak Sean se s tím popral.
Myslím, že to kromě těch skoků byla hezká a stylem normální cesta (avšak nenormální svou krásou), kde si člověk zalezl a měla flow. Nesouhlasím moc s tím, že tam kde Ramon spadl, měl nějakou zjevnou nevýhodu. Prostě tam naskočil úplně špatně, netrefil se palcem a nechal se vyhodit. Sean má o 10cm víc než Ramon, ale Keichiro Korenaga má rozhodně o dost menší rozpětí (Ramon má 159cm, ale opičí index minimálně 15cm) a taky v kroku neměl problém. Ve skoku o pár chytů dál je to něco jiného, ale i ten byl podle mě udělaný tak, že to bylo jen mírně těžší pro malý. A zároveň i pro nás dlouhány dost nepříjemný. Nohy byly totiž nepříjemně vysoko. Vše záleží na typu skoku, některé jsou vyloženě diskriminační, to je jasný, ale zrovna tento nebo loni v Kranji (který Ramon skočil) byl super.
Celou cestu jsi lezl jako král :). Pustelnik cestu komentoval, že jsou tam těžké pasáže střídající oddechová místa a že to není ryze vytrvalostní klasická cesta. Na konci dali "mávací" místo, které jsi využil a užil si :). Parádní výkon a tvoje pocity během lezení? Musel jsi někde riskovat a jít na max?
Riskoval jsem v kroku, kde spadl Ramon, i když to nevypadalo. Ta pata byla fakt nechutná. Jinak jsem si věřil v každém kroku kromě finálního skoku. Jojo, odpočinky tam byly. Ale já si toho vlastně moc z lezení nepamatuju, byl jsem v transu. Probudil jsem se, až hala bouřila a já držel to madlo a radoval se...
Co nyní?
Chvilku doma a skalky po okolí a potom Yosemity.
Druhé místo je super, spíš jsem nebyl spokojen s vlastním lezením, těch pokusů bylo trochu příliš... Kdyby se dostal do finále Kokoro nebo Chon, tak nevím jestli si 2.místo udržím... Zklamání těsně po finále bylo hlavně kvůli nespokojenosti sama se sebou a hlavně jsem po parádních pocitech v semi, kdy jsem blízko všem bouldrům, tak jsem si věřil i navíc. Hlavně navíc když semifinálové síto bylo tak kruté a jediný favorit byl Tomoa Narasaki. Ale zrovna ten ze všech největší, sakra :-D Ale řekněme si to tak, že na vítězství jsem neměl. Jediná možnost byla, že by Tomoa nepostoupil a ve finále by byl Rubcov, což bylo velmi blízko.
Adam Ondra, nejlepší sportovní lezec světa, mistr a vicemistr světa 2016, foto: IFSC
Neděle finále obtížnosti. Jak moc jsi se cítil po všech těch kvalifikacích a dalších kolech lezeckého maratonu? Koho jsi vnímal jako top konkurenta? Semifinále jsi vyhrál, ale těsně v závěsu byla řada jmen.
Tak v nej fazóně byl asi Domen. Ale po dlouhé době Ramon vypadal ve formě, ale Francouzi až tak dobře nevypadali.
Stavěči nahodili do finále celou řadu prvků z boulderů. Skoky a struktury. Stane se to trendem? Vítáš to? Dlouhé dynamické skoky a tahy diskriminují malé lezce. Ramon na to dojel, ale naopak Sean se s tím popral.
Myslím, že to kromě těch skoků byla hezká a stylem normální cesta (avšak nenormální svou krásou), kde si člověk zalezl a měla flow. Nesouhlasím moc s tím, že tam kde Ramon spadl, měl nějakou zjevnou nevýhodu. Prostě tam naskočil úplně špatně, netrefil se palcem a nechal se vyhodit. Sean má o 10cm víc než Ramon, ale Keichiro Korenaga má rozhodně o dost menší rozpětí (Ramon má 159cm, ale opičí index minimálně 15cm) a taky v kroku neměl problém. Ve skoku o pár chytů dál je to něco jiného, ale i ten byl podle mě udělaný tak, že to bylo jen mírně těžší pro malý. A zároveň i pro nás dlouhány dost nepříjemný. Nohy byly totiž nepříjemně vysoko. Vše záleží na typu skoku, některé jsou vyloženě diskriminační, to je jasný, ale zrovna tento nebo loni v Kranji (který Ramon skočil) byl super.
Celou cestu jsi lezl jako král :). Pustelnik cestu komentoval, že jsou tam těžké pasáže střídající oddechová místa a že to není ryze vytrvalostní klasická cesta. Na konci dali "mávací" místo, které jsi využil a užil si :). Parádní výkon a tvoje pocity během lezení? Musel jsi někde riskovat a jít na max?
Riskoval jsem v kroku, kde spadl Ramon, i když to nevypadalo. Ta pata byla fakt nechutná. Jinak jsem si věřil v každém kroku kromě finálního skoku. Jojo, odpočinky tam byly. Ale já si toho vlastně moc z lezení nepamatuju, byl jsem v transu. Probudil jsem se, až hala bouřila a já držel to madlo a radoval se...
Co nyní?
Chvilku doma a skalky po okolí a potom Yosemity.
Ještě jednou gratuluju a užívej double mistra světa.
Oliváč