O stavění MS s Honzou Zbrankem

 

Oni mi vždycky nějaký tým doporučí podle toho jak to v kalendáři zrovna vychází a většinou to tak je. Kdybych s nima třeba nevycházel a nebo necítil důvěru v to,že to s nimi zvládnu, mohl bych si je vyměnit, ale ještě jsem to nikdy neudělal.

 

 

Abych se přiznal, úplně přesně nevím, jak to rozhodování funguje. Já akorát vím,že nás tam je s mezinárodní licencí asi čtrnáct a z toho někteří preferují stavět spíš bouldery, někteří spíš obtížnost. Není to taky že bychom nemohli stavět bouldery,  nebo že bychom mohli stavět jenom obtížnost, ale je to tak, že se někdo specializuje a já se třeba specializuju posledních pár roků hlavně na obtížnost, a z těchhle jmen se to musí občas trošičku prostřídat. Asi na mne přišla řada.

 

 

Tak šéfstavěč má tu výhodu, že si trošičku může charakter cesty zvolit, i když pokud už je to tak veliký závod, jako je Mistrovství světa, je limitovaný hodně faktory, ať už je to pořádající IFSC, nebo to může být pořádající francouzská federace, která třeba má pro ten daný event nějakého choreografa. Ten nám třeba říká jak ty cesty mají být barevné, kde na stěně mají být, kolik mají mít kroků a jaké struktury můžeme dávat v jakých kombinacích, takže jsme relativně hodně limitovaní a hlavní stavěč se snaží si v tom snaží najít trošičku té volnosti a svobody aby to nebyla už jen taková ta rutina, trošičku tam přinést toho svého stylu a toho, v čem věří, že je budoucnost lezení.

 

 

Určitě se snažíme aby se ta cesta líbila, protože to podle mne funguje jako na skalách. Když se ti ta linie líbí už zespoda a je pro tebe něčím zajímavá, chceš ji lézt a snažíš se, abys ji vylezl. Kdežto když se na tu cestu koukneš a ničím tě neláká, tak do ní nastupuješ s pocitem ne zrovna odhodlání k tomu, abys podal nejlepší výkon. My se snažíme motivovat lezce k tomu, aby bojovali a lezli na max. 

 

 

Když se ta cesta už staví na místě, máte nějaké nákresy jak bude vypadat a potom ji dolaďujete a řešíte jak budou postavené chyty? Jak dalece to je naplánované?

 

Důležité je, a to děláme my jako hlavní stavěči, určit si vlastně tým, kdo bude stavět s kým, protože většinou stavíme ve dvojicích. Tady na MS jsme byli čtyři, takže na mně bylo určit, kdo s kým půjde stavět kterou cestu, a to ovlivní charakter celého toho Mistrovství protože každý má takový svůj stavěčský rukopis a charakter té cesty předurčí jakým působem se ten závod bude vyvíjet. Třeba já s Lorainem jsme takoví bouldrovější a já jsem chtěl mít pro kluky show. Tak jsem si vzal Loraina a šli jsme stavět chlapskou finálovku a semifinále, kdežto Adam Pustlnik s Romainem Cabesu mají trošičku jiný styl, který je vyrovnanější, nedělají tam žádné šílenosti. To se mi zdálo, že by bylo lepší pro holky a tak jsem je poslal stavět ženské cesty. 

 

 

Čištění cest je jedna z mých výsad, kterou si jako hlavní stavěč neodpustím využít.

Jan Zbranek čistí semifinále mužů v Paříži 3, foto: IFSC.tv

 

Co se týká vylezení cesty jako takové, my se o to ani nepokoušíme, protože když se pokoušíš vylézt cestu volně, zapomínáš dělat svou práci. A naše práce je prokrokovat každý krok, zkontrolovat každou pozici, jestli je bezpečná, jestli je stejně těžká jako předchozí, nebo jestli to graduje a jestli to má všechny náležitosti. Když člověk potom leze na max tak už zapomíná jestli třeba tam ti malí dosáhnou, nebo jestli ti velcí můžou cvaknout expresku, nebo jestli ta noha pro ně není moc vysoko. Takže ne, neznám stavěče,který by se pokoušel lézt cestu v kuse.

 

 

Je to výhoda. Čím jseš v lepší fyzické pohodě, tím míň to bolí. To znamená ty cesty jsou těžké a čím víc boulderů tam musíš udělat, čím těžší to pro tebe je, tím víc tam trpíš. Takže proto se snažíme trénovat, ale ten náš trénink je trošičku jiný, než co dělají závodníci. U nás je to tak, že třeba stavíme sedm dní v kuse 18 hodin denně, takže trénink je spíš takový běžecký a snažíme se být obecně fit abychom vydrželi takovouhle námahu a byli pořád schopní mít takový ten zdravý soudný úsudek, abychom poznali, jestli ta cesta je 8b, 8c nebo 9a, nebo úplný úlet.

 

 

Třeba Mistrovství světa bylo zvláštní v tom, že hala v Bercy je strašně drahá, takže se muselo stavět v Chamonix. Tomu se říká presetting. Stavěli jsme dva a půl měsíce před závodem. Hned potom, co skončil v Chamonix svěťák, jsme tam postavili semifinále, finále a některé kvalifikace. Stěna se potom rozbořila, převezla se do Bercy do Paříže, a tam jsme na to měli den ještě před závodem a potom každou noc v průběhu závodu ty cesty nějakým způsobem ladit. Tenhle závod byl docela dlouhý. V Chamonix jsme stavěli pět dní a v Paříži vlastně taky. Postavit klasický svěťák trvá zhruba těch pět dní. 

 

 

Při stavění nemyslíš přímo na konkrétního člověka. Ty myslíš na určitou populaci, která na té cestě poleze. Čili máš nějaké závodníky, ti jsou zhruba vysocí tak a tak, a třeba jsou schopní lézt takové a takové těžké cesty. Nesnažíme se to vztahovat přímo ke jménu, jestli je to Ramón, nebo Adam, nebo Gautier. Je to spíš, že je nějaký trend, nějaký styl. Jiní stavěči to třeba mají jinak, ale pro mne je to tak, že se snažím kopírovat to, co je na skalách, co se zrovna leze. To, co baví lidi vyhledávat. Teď v poslední době je to jeskyně ve Flatangeru, kde to je trošičku bouldrovější, chyty jsou trošku větší. Je to vždycky takový trend a mne na tom baví, že ten sport jde podobným směrem. Že nejdeme protichůdně. Že by třeba nejlepší lezec na skalách nebyl schopný ani postoupit z kvalifikace na Mistrovství světa. Mám strašnou radost, že ten nejlepší lezec na skalách je schopen potvrdit to i na umělce a ta národnost, že někdo říká jestli to stavím pro Adama, tak to je úplně úplně na konci. Adama mám strašně rád jako člověka, ale když člověk staví hodně svěťáků, je pohromadě se závodníky a já tam mám rád vlastně úplně všechny. Když jsme spolu strávili hodně času tak je to o tom, že mám strašnou radost, že ty skály jsou pořád supr, že lidi na ně trénujou, lezou na nich těžké věci a dokážou to potvrdit i na závodech. 

 

  

 

Každá ta věc má jiný styl, ale tohle je mým cílem. Já to určitě vyhledávám a mám z toho radost. Proto taky lezu na skalách když mám chviličku a snažím se cestovat do těch destinací, které jsou zrovna in a kouknout co lidi baví, jaké kroky je zajímají a potom si třeba nějaké takové kroky půjčovat i do cest. 

 

 

 

 

Ony jsou to dvě rozdílné věci. Je Mistrovství světa a je Světový pohár. Na MS to asi vidět nepůjde protože to je vrcholný závod a je to jenom jeden závod. To znamená, že kdyby tam byla širočina, bylo by to hodně dotlačené jedním směrem. My jako stavěči to tam dát můžeme, ale už by to zvýhodňovalo danou skupinu lidí a to bychom nechtěli. Kdežto svěťák je jeden ze závodů celého okruhu. Každý závod je trošičku jiný, některé závody jsou bouldrovější, některé víc vytrvalostní, některé v převisu, některé v kolmici a charakter závodu se mění. To znamená pokud by ten hlavní stavěč, nebo třeba i organizátor měl zájem na tom, aby to bylo specifické v tom, že to bude třeba širočina, je to možné.

Asi třeba ne širočina odsdola nahoru, ale něco zajímavého se tam vyskytnout může a spáry jsou součástí lezení. Na závodech se to ale špatně hodnotí a proto se tomu vyhýbáme. Rozhodčí s tím mají problémy a lezce to většinou bolí, když to neumí. My chceme, aby je ty závody bavily a dokud to nebudou všichni umět tak, aby si to užívali a aby na ty závody jezdili rádi, pochybuju že se to tam bude objevovat pravidelně.

 

 

Lezci mají svého zástupce a to je Sean McColl. To znamená, že samozřejmě mají své slovo a jejich hlas bere IFSC vážně, protože oni určují směr, kterým ta federace a celý ten sport půjde, nebo jeden z těch směrů. Myslím si, že ten feedback, který oni dávají federaci, je takový hodně příjemný pro stavěče a když se chceme opravdu něco dozvědět, řeknou nám to přímo. Když se nám něco nepovede, nebo něco zkusíme a ono to nefunguje, jdeme třeba špatným směrem, tak tím, že stavíme hodně závodů a se spoustou těch lezců jsme dobří kamarádi, oni prostě přijdou a řeknou: Hele, tohle se vám kluci nepovedlo, tady si myslím, že jdete trošku špatným směrem. Myslím si tohle a tohle. A když už to slyšíme od desátého lezce v řadě, je asi nejvyšší čas se nad tím zamyslet a třeba ten styl přehodnotit.

 

 

 

 

Člověk si musí uvědomit, že lezení jako součást olympijské rodiny může mít pozitivní dopad na lezení jako sport. A to, že jsme dostali příležitost v roce 2020 ukázat tady tenhle sport světu, ukázat ho široké veřejnosti, je strašně pozitivní. Spousta lezců vidí Světové poháry, vidí rychlost, bouldering a lezení na obtížnost tak, v jakém jsou současném stavu, ale vidí to z pohledu lezců. Ale olympiáda je o běžných lidech, o lidech, kteří lezení nikdy neviděli a my máme tu příležitost jim ho ukázat. A potom se uvidí, jestli svět o ten náš sport stojí. Pokud se bude líbit a bude dostatečný zájem, dostane se třeba i na další olympiádu, kde hlavním cílem IFSC je, a to je otevřené, o tom se mluví a všichni to zdůrazňují, abychom měli tři sady medailí. Jednu pro obtížnost, jednu pro bouldering a jednu pro rychlost. A potom už to bude tak, jak je to na Světovém poháru nebo na Mistrovství světa. Ale Tokyo 2020 to není olympiáda jako taková, to je pouze šance ukázat lezení světu a ukázat jim ten skvělý sport, který máme my všichni rádi a doufat v to, že se bude líbit natolik, aby ho lidi chtěli vidět znovu. Když ho budou chtít vidět znovu, tak nám MOV přislíbí tři medaile, nebo tři sady medailí a může to být jak je to na mistrovství světa. 

 

 

Já nevím, jestli jsi už viděl ten nový formát, který teď ukázali na Mistrovství světa? Já si z hlavy přesně nepamatuju jak to je, ale je to hodně pozitivní pro lezce s lanem, trošku míň pozitivní pro boulderisty a ještě hodně míň pozitivní pro lezce na rychlost, takže je to tak, že poslední disciplínou bude lezení s lanem a  nevím jak to tam přesně bodově vychází, ale myslím si, že ten, kdo vyhraje lezení s lanem, bude mít s největší pravděpodobností i zlatou olympijskou medaili.

 

 

Ale nechtěl bych kecat, oni to vyhlašovali a já jsem zrovna přestavoval cestu, takže se na to koukni. Myslím si, že je třeba k tomu přistupovat jako k otevřené příležitosti udělat něco pro sport jako takový a že bychom se měli jako lezci semknout, zabrat a říct že lezení je mladý sport, je v počátku a za dvacet let se tomu jen zasmějeme, jak jsme kdysi lezli na rychlost. 

 

 
Honzové Zbranek a Bloudek, foto: Petr Jandík

 

 

Já myslím, že tohle akorát ukazuje jak mladým sportem lezení je, a že všechno potřebuje čas, ale mám plnou důvěru ve schopnost vedení ČHS a v to, že když bude správný čas a správná chvíle, že budou dělat ta správná rozhodnutí.