Mařenka

Autor: Petr Jandík <redakce (zavináč) horyinfo.cz>, Zdroj: Petr Jandík, Vydáno dne: 18. 03. 2017

---

---

Bašta tradice nad Vltavou

Stěna Mařenka je opředena bájemi. O tom, jak se nešťastná dívka vrhla z vrcholu dolů, zdrcená nešťastou láskou, ale taky horolezecké báje o zarostlých stěnách plných lokrů a s mizerným jištěním...

 

 

Výlet parníkem po Vltavě ke Slapské přehradě patříval ve dvacátém století k vyhledávaným turistickým zážitkům, na které si pamatuju ze svého dětství. Kromě překonávání rozdílu vodních hladin ve zdymadlech na Vranské, i Štěchovické přehradě, kde na mne působila obrovská vrata, tak stoupání parníku z depresivních temných hlubin na světlo, mi utkvěko hluboce zaříznuté romantické údolí pod Slapskou přehradou s vysokými skalními stěnami v meandrech Svatojánských proudů. Trampské chaty rozeseté na skalách jak orlí hnízda jen dokreslovaly atmosféru. Dneska se už nejezdí parníkem, ale lodí s dieselovým motorem, ale jezdí se tam pořád.

 

Dost možná tím parníkem někdy jel i František Kutta, známý pražský horolezec, objevitel řady dnes horolezci užívaných terénů. I jemu učarovaly stometrové stěny, lemující meandry Vltavy pod Slapskou přehradou. Jak píše Kutta v časopise Turista z roku 1962 (opis článku je zde): „...nedaleko Prahy ve Svatojanských proudech nám dlouhá léta odolávala sto dvacet metrů vysoká skalní stěna Mařenka” a dále „Poprvé jsme se do stěny pustili právě před dvaceti lety. Mladí a plní sebedůvěry a síly jsme po celých dvanáct hodin tloukli skoby, drápali se jeden druhému přes ramena, viseli ve smyčkách v převisech, báli se padajících balvanů - a večer v nastalé tmě, na smrt unavení, utíkali jsme ze stěny vzduchem po třicetimetrovém laně.”  

Psal to v roce 1962, takže první pokus vychází na válečný rok 1942, kdy bylo Kuttovi 19 let. Pokusy prorazit byly nakonec úspěšné až v roce 1956, kdy byly na Mařence dokončeny tři cesty. Stará cesta z 15.4.1956 je dnes hodnocená jako IV+ je v průvodci z roku 1969 uváděna s Kuttovou oblíbenou pískovcovou klasifikací VII s poznámkou, že uprostřed je technické lezení, jak se tehdy nazývalo lezení pomocí skob. Až románový popis cesty se v dalším nepískovcovém průvodci z roku 1982, kde psal kapitolu Igor Novák, smrskl na tři věty. Druhou cestou na Mařence je Komín, který si Kutta s Radou mrskli stejný den. To je markantní rokle začínající hned nad ohništěm s ohrádkou na břehu Vltavy. Komínem často teče potůček a některé zimy zde bývá ledopád, pokud nebyl podzim suchý a pokud dostatečně mrzne. 

Nejlepší cestou, kterou Kutta tenkrát udělal je Karlova cesta, pojmenovaná podle jeho tehdejšího spolulezce Rady. To je jedna z nejlezenějších cest na Mařence, i když linie, která se leze dnes, má s původní cestou společný jen začátek a konec. Kuttovi se určitě nechtělo do tehdejšími prostředky nejistitelných ploten mohutného pilíře a tak všelijak obcházel stranou to, co se dnes leze rovně. Tehdejší VI s technickým lezením po skobách uprostřed cesty se dnes ustálilo na 5+ RP.

Prvolezecká aktivita se na Mařence poté na pět let zastavila. Roku 1961 se Kutta po dvaceti letech pokusů probil pravou částí hlavní stěny cestou Direttisima, která má celá výšku kolem 106 metrů. V šedesátých letech se lezení po skobách bralo jako pokračování volného lezení a teprve žebříčky dávaly v oné době cestám hodnotu. Kutta o tom ve článku tvrdí:
„Tuto techniku lezení po skobách, smyčkách a žebříčcích, při níž horolezec často visí volně ve vzduchu jako pavouček, někteří horolezci dlouho zavrhovali jako nečistou, avšak neubránili se pokroku. Člověk chce zlézt i ty nejhladší stěny, ale bez použití železa, kladiva a umělých pomůcek nebyly by řešitelné moderní horolezecké problémy. Horolezec se vždy bude snažit zatloukat skob co nejméně, aby šetřil silami, nikdy však nebude šetřit skobami na úkor bezpečnosti a tam, kde je pro hladkost a převislost stěny průstup nemožný.” 

Úsměvné že? Původní Kuttovo hodnocení VIIb s místy technickým lezením je dnes 6+ ve stylu RP. Spodní část lezou jen křovinoví masochisté, horní část od šikmé rampy je docela oblíbená cesta s pevnou skálou.

Po dalších pěti letech byla Mařenka obohacena o svou nejmarkantnější cestu. Trojice V. Mayer, V. Mlčouch a P. Jánoš prorazila markantním koutem uprostřed stěny, opět s výrazným nasazením skob, jak žádala doba. Odkaz velkého Maa neboli velkého kormidelníka hodnotil Kutta v průvodci jako VIIc, prvovýstupci jako VI, A2, A3 a dnes má hodnocení 7 RP a protože staré skoby rezatice jsou kolem borháků už pryč, pokud to chcete hákovat, chce to příslušnou sadičku mikrofrientů, wallnutů a podobného nářadí.

Velký rozmach čekal Mařenku v sedmdesátých letech. Od roku 1974 do 1979 vzniklo 21 nových cest. Mezi autory dominuje Miloš Sládek, Vladimír Voráček, který nepřežil pád na Suškách v roce 1985, bývalý gymnasta Pavel Schwarz, jehož hvězdnou lezeckou kariéru ukončil zápal plic u pramenů Gangy roku 1979. Paletu prvovýstupců doplňuje Igor Novák, Zdeněk Brabec, nebo Vašek Bobr Zajíc. Významnými a dnes lezenými cestami z té doby jsou jsou Mařeny druhý dech, Ikarus blues, Hard Rock, Dover a vejde se sem i Pavlova cesta na památku Pavla Schwarze.

Roku 1981 zde zanechal jednu cestu pískovcovej fréza Karel Bělina. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let nastal další rozvoj, hlavně v dosud nelezených skalách nad sestupovou cestou. Názvy jako Havlíčku Havle, nebo Miloši končíme reflektují sametovou revoluci, i když ten druhý má i ke dnešku co říct. Pilnými prvovýstupci jsou Miloš Sládek a Ivoš Semrád. Kromě nových cest se také postupně přelézají staré hákovačky.

Dnes je na Mařence v databázi ČHS evidováno 86 cest, nejtěžší je Netopýří bič 9- na převislé stěně Marihuanky od Honzy Jílka, Honzíkova cesta 8+ RP, Krchov 98 a Žiletky v těle za 8 RP, a Agonie mýtu za 8- od Ivoše Semráda a Miloše Sládka.

 

Mařenka je vedena jako sektor obsahující celkem 15 skalních útvarů. Nejvýznamnější je Hlavní stěna rozdělená na levou, střední a pravou část. 

Lezení na Mařence je tradičního charakteru. Většina cest vyžaduje vlastní jištění a taky opatrnost jak kvůli občas lámavému terénu, tak kvůli jisticímu materiálu. Lepené borháky se najdou občas na štandech. Helma je nezbytností, tu a tam se hodí zahradnické nůžky, i když nejsou nezbytné. Lano je fajn dvojčata nebo půlky 50m a více, vystačíte i s jednoduchou padesátkou. Sada malých a středních friendů a sada stoperů je potřebná. Nástup najdete podle názvů cest napsaných na skále u většiny z nich. To určí nástup a pak už si musíte cestu najít. Občasný nýt nebo skoba poradí. Jsou i cesty dostatečně opatřené fixním jištěním, ale může se jednat i o staré skoby a kroužky, takže to chce vždycky rozvahu. Kaskadérské padání tu neni na místě.

Příjezd: Z Prahy autem přes Krňany směr Teletín, před Teletínem odbočit doprava do osady Proudy (neoficiální směrovka u odbočky) a po asfaltové a poté i prašné cestě dále. V jedné chvíli se cesta větví, lepší je dolní větev víceméně po vrstevnici. Parkování na místě, kde se obě větve scházejí. Autobus jede do Krňan.

Příchod: Z parkoviště dále na jih po cestě, poté doprava dolů pěšinou kolem dvou chat do šikmo doleva dolů směřujícícho kuloáru. Jím až k Vltavě. U břehu je ohniště s ohrádkou z klád. Přímo nad ním je cesta Komín a markantní pilíř s Karlovou a Počernickou cestou. Kousek vpravo začíná zajištěná cesta pod Hlavní stěnu. Nejprve dva úseky se starým lanem, poté řetěz na lepených borhácích, který vede až doprava nahoru k Horní stěně.
Alternativně lze najít nahoře slaňák a slanit. Vyplatí se to pokud jdete na Horní stěnu, ale musíte to tam znát.
Lodní alternativa: Kanoí přistanete přímo u ohniště.

Průvodce:
Průvodce ke stažení v pdf kompilát dostupných informací od autorů: Jiří Šplíchal, Jiří Lužnický, Igor Novák, Miloš Sládek, Jiří Pěnkava, Jiří Skandera, František Kutta z roku (2010)

Oficiální databáze skal ČHS 
 

Zvětšit mapu